pondělí 11. září 2017

Přes léto...

Přes léto moc nebyla chuť psát. Tady je ale aspoň krátká zmínka o vybraných přečtených knihách, o nichž bych přece jen ráda něco řekla. Protože jsou skvělé, nebo divné. Však uvidíte. :-)


Hanya Yanagihara - Malý život

Tak to se asi dalo čekat, že z té knížky budu paf, co? Je z Odeonu a ještě jsem na ni snad nečetla negativní názor. Obletěla svět a všichni ji milují. Její autorka je američanka s havajským původem. Má na Odeonku extra velký formát a něco přes 600 stran. Jsem fakt vděčná, že mě to neodradilo a že jsem se ve volnějších letních dnech odhodlala do ní pustit.
Ta knížka vám nabídne dopodrobna vystavěný svět. Nabídne vám čtyři hlavní mužské postavy a představí vlastně celý jejich život. Willem vám rychle přiroste k srdci a Jude ho zase brzo zlomí. Je v ní tolik neštěstí, bolesti a utrpení, které musel prožít jeden jediný člověk. Objeví se v ní násilí, zneužívání dětí, šikana, nemoci, sebepoškozování, ztráty blízkých, řešení vlastní sexuality, ale také pevné přátelství a lidská dobrota. 
Je to hrozně intenzivní a silné, a pokud se do toho pustíte, nemůže vás to nevzít, to vám slibuji. Způsob, jakým je ta knížka napsaná, mi přijde vlastně naprosto geniální, protože se autorce podařilo napsat něco z každého období životů hlavních hrdinů a přitom to poskládat tak, aby to bylo zajímavé, tajemné, postupně se odhalující - v ten správný moment. Rozhodně jedna z nejlepších knih, co jsem kdy četla. Přesto doporučuji spíš lidem, kteří čtou hodně, mají trpělivost a chuť na náročnější sousto.

Lauren Groff - Osudy a běsy

Tak tohle je kížka, ze které jsem byla dosti rozpačitá. Tak nějak jsem z anotace a různých zmínek na internetu nabyla dojmu, že má jít o kvalitní psychologický román o vztahu muže a ženy. Pak jsem si ale taky kdesi přečetla přirovnání k Dívce ve vlaku a Zmizelé, což mě trochu rozhodilo. No a nakonec jsem začala číst, což byl vážně šok. :-D
Kniha je rozdělena na dvě části. První část s názvem Osudy je vyprávěna z pohledu muže, Lotta. Jednoduše řečeno mi ten očekávaný hluboký psychologický román dal facku. Přišlo mi to spíš jako příběh pro teenagery s prvky a lexikem červené knihovny. Docela jsem se přemáhala, abych tuhle část dočetla. Pak ale přišly Běsy a dost se tím objasnilo. Z pohledu Mathilde, Lottovy ženy, totiž vlastně nic není úplně tak, jak to prožíval a vnímal Lotto.
Ta druhá polovina je vážně o dost lepší, a pokud máte knížku rozečtenou, doporučuju se k ní dostat, aby vám kniha dávala smysl. Pak to všechno zapadne, pochopíte názvy částí a celý autorčin záměr. I tak to ale ta první půlka děsně kazí, co si budeme povídat, protože kdo chce tohle číst, když čeká něco naprosto jiného? Dohromady tedy hodnotím knihu průměrně.


Aimee Bender - Tvrdohlavá stvoření

Možná si pamatujete knihu Zvláštní smutek citronového koláče o holčičce, která z jídla cítila emoce kuchaře. Začátkem léta od stejné autorky u nás vyšla druhá knížka, tentokrát soubor povídek. Ty mají stejně fantaskní nádech, jako jsme to zažili v citronovém koláči, jinak mi ale přišly mnohem lepší, než předchozí autorčina kniha.
Často metaforicky zobrazují běžné lidské situace, emoce a problémy na naprosto neběžných postavách. Jsou ironické, vtipné, velmi upřímné. Některé řeší šikanu a týrání, osamělost a pocity vykořeněnosti, jiné zkrátka všeobecné fungování našeho současného materiálně laděného světa. Hlavním a důležitým prvkem je v nich absurdno. Povídky jsou výborně vystavěné, zajímavě vyprávěné a taky kvalitně přeložené. Za to vděčíme nakladatelství Pistorius & Olšanská. Doporučuju všem se zálibou v lehkém nereálnu. :-)

pondělí 24. července 2017

Knižní tipy

Ve zkratce moje pocity z některých přečtených knih za poslední měsíc, o nichž se mi nechce z různých důvodů více rozepisovat. Doufám, že vás třeba inspirují. Co hezkého jste v poslední době přečetli vy? :-)


Elena Ferrante - Příběh nového jména

Na druhý díl série Geniální přítelkyně jsem čekala bezmála půl roku. Čekala a nemohla se dočkat. Když čte člověk sérii, jejíž první díl zbožňuje, nepřeje si nic jiného, než aby byly další díly podobně dobré. Popravdě řečeno, v tomto případě jsem v to sice opět doufala, ale přitom jsem si říkala, že to snad ani není možné, aby byla další tak moc skvělá kniha. Pak jsem si ji přečetla. A nemohla jsem uvěřit, protože je asi ještě lepší než díl první. No jo, fakt. Mám pocit, že není zase tolik autorů, do kterých se může člověk zamilovat, do jejich stylu, slov a knih. Ferrante je ale v každém případě jedna z nich. Mohla bych o té knížce psát několik stran, dál a dál, ale vzhledem k tomu, že je to druhý díl, asi se to nehodí. Abych zdůraznila, jak moc se mi líbila a jak moc je nutné, abyste Ferrante četli, stačí, když řeknu, že kdybych si musela vybrat jediného spisovatele, kterého bych do konce života četla, byla by to Ferrante. Bez váhání. Láska. Chápete? Po dočtení bylo tak těžké číst něco jiného. Další díl v říjnu!

Haruki Murakami - Norské dřevo

Abych se uvedla do stavu schopnosti dál něco číst, sáhla jsem nakonec po Norském dřevu. Čtecí krizi to naštěstí zažehnalo. Autorův styl stejný jako v ostatních knihách, příběh také v podobném duchu - japonský muž vzpomínající na své mládí v dobách vysokoškolských studií, na ženy a přátele, které znal a kteří na něho zapůsobili. Vnímala jsem vždycky Norské dřevo jako titul, který Murakamiho proslavil nejvíce, a proto jsem asi taky čekala, že bude zároveň nejlepší. Kniha se mi líbila, ovšem nakonec mi to připadlo pouze jako milostný příběh plný sebevražd a psychických nemocí. Sice je to stále stejně silný a melancholický příběh, to rozhodně nezpochybňuju, ale například do knihy Na jih od hranic, na západ od slunce tomu pro mě něco chybělo. Asi ještě trošku toho magična, ale zároveň přirozenosti, která je v jiných Murakamiho příbězích. S Murakamim je to hodně individuální, co se čtenářské obliby týká, a není se čemu divit. Tohle mě prostě okouzlilo o trochu míň, než bych čekala.



Radek Malý - Franz Kafka. Člověk své i naší doby

Tahle útlá knížka z nakladatelství Práh krátce a jednoduše představuje Franze Kafku a jeho život. Znalým kafkologům asi mnoho nového nesdělí, ale pro člověka, který se o Kafkovi teprve touží něco dozvědět, je to rozhodně ta pravá publikace. Ilustrovala ji Renáta Fučíková, známá a velmi nadaná česká autorka a ilustrátorka, která se věnuje především knihám pro děti. Bez jejích obrázků by byl titul poloviční, skvěle se jí v černobílých tónech podařilo dodržet atmosféru Kafkových knih a vtipně zachytit některé okamžiky z jeho života. Autor textu Radek Malý se profesně zabývá právě německou a českou literaturou a v knize lehce a výstižně vykresluje Kafkovy těžkosti i touhy. Je to jednoduše po všech stránkách krásný kousek do každé knihovny a já z něj mám velkou radost. :-)


Ian McEwan - Betonová zahrada

Kniha z roku 1978, vedle Pokání zřejmě autorova nejslavnější. A rozhodně dost šokující - věřím, že ne každý dokáže sdělení knihy vnímat a snášet pozitivně. Stejně jako ve svých dalších knihách zde autor velmi zdařile šokujícím a surovým stylem upozorňuje na lidskou nemorálnost, zvrácenost, na všechny možné temné stránky lidské povahy a sociálního fungování. Příběh vyvolává znepokojení a znechucení, pří čtení mi bylo opravdu fyzicky špatně a psychicky úzko. Není v tom ani troška patosu, jen přímé a suché konstatování, všechno se to odehrává a plyne ke konci, jako by vlastně ani o nic vážného nešlo. Rodina, mrtví rodiče, čtyři osamělé, předčasně vyspělé děti a jejich reakce na neštěstí a na život. Zfilmované bych to tedy vidět vážně nechtěla.

úterý 11. července 2017

O úspěchu příběhu českého kosmonauta v Americe

Je to asi tak dva měsíce zpátky, co jsem poprvé zaregistrovala odněkud vynořivší se humbuk kolem knihy Kosmonaut z Čech a jejího autora Jaroslava Kalfaře. Nikdy předtím jsem o této dvojce neslyšela, nutno ovšem zdůraznit, že ve světě už si dávno kniha stihla vydobýt vcelku slušný úspěch. O co tedy jde?


Jaroslav Kalfař je český rodák, který se ve svých patnácti letech odstěhoval do USA. Nyní je mu osmadvacet. To zajímavé je, že v anglickém jazyce napsal román o Čechách, české historii, současnosti i budoucnosti, o venkově i velkoměstě, o povaze českého člověka. Napsal knihu tak trochu v žánru science fiction, i když né zas tak moc, jak by se na první pohled mohlo zdát. A tato kniha, Kosmonaut z Čech, v USA zaznamenala velký úspěch u čtenářů. V současnosti vychází v 11 dalších zemích. Do češtiny si ji autor po tolika letech netroufl přeložit sám a tak překlad pořídila Veronika Volhejnová - její práci nemůžu než vychválit. Ve výsledku bych vůbec neřekla, že nebyla napsána rovnou v češtině.

Takže vznikl román americko-českého původu, který se nejvíce vztahuje k Česku a který vzbudil velký rozruch po celém světě. To jsem si prostě musela přečíst, no ne? Šla jsem do toho, i když mě žánr sci-fi vlastně vůbec neláká. Pokud řešíte někdo stejný problém a rozhodujete se, jestli si kvůli tomu knihu přečíst, určitě dál neváhejte. Cesta do vesmíru je tu vlastně jenom velkou metaforou. Přesto je ale sci-fi prvků dost, aby zabavily i zarputilého čtenáře tohoto žánru. Takže je vlastně pro všechny bez rozdílu pohlaví a (vzhledem například k zajímavému zobrazení historie) i věku. :-)

Teď už tedy k samotnému příběhu. I když je neustále připodobňován ke všemu možnému od Marťana ke Knize zvláštních nových věcí (a ano, určitě se tam některé společné motivy a momenty najdou), přijde mi hrozně originální. To je také samozřejmě dáno tím, že se odehrává v Čechách. Dále k tomu připočtěme zajímavé propojení s národní historií (které se velmi osobně a intenzivně dotýká i našeho hlavního hrdiny), tak trochu parodický tón, hloubavé pasáže a také mnoho úsměvných i vtipných momentů. Přesto je příběh čtivý, napínavý a překvapivý. Českého čtenáře potěší národní reálie, zalíbení hlavního hrdiny v tatrankách, zobrazení Prahy i českého venkova (i s poctivou zabíjačkou). Jak tyhle věci a celé zasazení do České republiky mohl vnímat americký čtenář, když je na západě kniha úspěšná, to si vážně nedokážu představit a docela by mě to zajímalo.

Jak se dozvídáme ze vzpomínek, hlavní hrdina Jakub Procházka je "dítě revoluce". Jeho otec byl příslušník STB, vyslýchal a mučil lidi. Když přišel devětaosmdesátý rok, byl ze situace vyděšený. Brzy ale oba Jakubovi rodiče zemřeli při nehodě a on vyrůstal na venkově u svých prarodičů. Měla ale na něj povaha, názory a činy jeho předků nějaký dopad? Ovlivňuje to nějak jeho život? Jakub se stal významným astrofyzikem. Jednoho dne se objeví nedaleko Venuše oblak prachu, který způsobuje, že noci na zemi jsou zalité fialovým světlem, (což bych opravdu chtěla vidět na vlastní oči).

"Přibližně před rokem a půl vstoupila do Mléčné dráhy dříve neznámá komenta z galaxie Canis Major a naši sluneční soustavu zasáhla písečná bouře intergalaktického kosmického prachu. Mezi Venuší a Zemí se vytvořil oblak (objevitelé z Nového Dillí tento dosud nepozorovaný jev nazvali Chopra) a zalil pozemské noci fialovým zodiakálním světlem."

Česká vláda se rozhodla, že naše země bude ta, která oblak poprvé prozkoumá a za tím účelem osloví právě Jakuba. Ten se rozhodne opustit kvůli úkolu svůj pozemský život, okamžitě se stává slavným a na začátku vyprávění odlétá v kosmické lodi Jan Hus 1 přímo z Petřína na dalekou a dlouhou cestu. Má sebou Nutellu a Tatranky, zažívá odloučení, stesk, touhu po blízkosti, získává nové přátele. Potkají ho více či méně uvěřitelné věci a ten konec.. Mě vlastně potěšil.

Při čtení se mi pořád zdálo, že mi v tom něco chybí nebo naopak přebývá. Výraznější hrdina, reálnější detaily, uvěřitelnější momenty. Ale s odstupem času, když se mi to v hlavě složilo dohromady, mi to tam všechno tak nějak sedí. Není to u mě na jedničku s hvězdičkou, ale rozhodně je to zajímavé, neotřelé a poučné. Především musím vyzdvihnout zobrazení revoluční doby, zamyšlení se nad tím, jaký dopad může mít na současného jedince. Ale je tam toho spousta, každý si určitě v knize může najít to svoje. Kosmonaut z Čech se vám může líbit nebo ne, ale tak i tak ve vás zanechá něco cenného. Koukněte na krátké představení knihy autorem, třeba se vám zalíbí! :)

sobota 24. června 2017

Pelíšky a spol.

Kultovní film Pelíšky zná zkrátka každý Čech. Mnozí na něj koukají každoročně o Vánocích v televizi nebo si občas připomínají nejznámější hlášky. Je to nepochybně film, který k nám zkrátka tak nějak patří a který by si nikdo neměl nechat ujít - je poučný, hezky zobrazuje některé okamžiky naší historie na konkrétních osudech obyčejných lidí, je smutný i zábavný zároveň. Vznikl v roce 1999 na motivy povídkové knihy Petra Šabacha Hovno hoří, podle níž Petr Jarchovský vytvořil scénář k filmu, který následně režíroval Jan Hřebejk. Od té doby už uplynulo bezmála dvacet let a letos byl v kinech uveden první díl z trilogie Zahradnictví: Rodinný přítel. Film jsem zatím neměla příležitost vidět, ale narazila jsem na knihu - literární zpracování této filmové trilogie od Petra Jarchovského. Jak tedy Zahradnictví s Pelíšky souvisí?


"Je to nejosobnější věc, jakou jsem kdy napsal." To jsou slova Jarchovského na obálce knihy. V tomto případě se totiž autor neinspiroval příběhy svého přítele Petra Šabacha ani nikoho jiného, ale vycházel ze vzpomínek svých blízkých. Tak vznikly tři příběhy, tři výpovědi o skutečných osobách, které dohromady tvoří jakousi rodinnou ságu a které pokrývají těžké roky naší minulosti 1939 až 1959. Jarchovský se zde tedy vrací k událostem před dějem Pelíšků a zároveň v některých postavách Zahradnictví velmi snadno rozeznáme výrazné protagonisty z Pelíšků. Už vám asi došlo, že Zahradnictví tedy tvoří pomyslný prequel k Pelíškům.

Zahradnictví sestává ze tří částí. Ty nesou názvy Rodinný přítel, Dezertér, Nápadník. Musím říct, že nejvíce mě bavil rozhodně díl první - Rodinný přítel. Oceňuji na něm zejména originalitu zápletky a zaměření na ženské hrdinky. Jedná se vlastně o zobrazení válečných let nikoli z pohledu vojáků, politiků, důležitých hodnostářů, vězňů nebo jinak trpících, jako tomu bývá nejčastěji. Jde o zobrazení této doby z pohledu tří sester, které byly před válkou zvyklé na jistou úroveň, které ale, protože se mužská část jejich rodiny zapojila do odboje, o tuto mužskou část přišla. A tak se o sebe a své děti musí nějak postarat samy a přitom doufat, že brzo válka skončí a že se otcové jejich dětí (které se narodily až po odchodu otců do vězení) jednoho dne vrátí ve zdraví domů.

Autorovi se velmi pěkně podařila zobrazit atmosféra doby, problémy, jimž dámy musely čelit, i soudržnost, která mezi nimi vznikla. Další dva díly ale bohužel na Rodinného přítele nedosahují. Stále se myslím velmi hezky podařilo vystihnout dobu: zobrazit tři šťastné poválečné roky, kdy se podnikatelům podařilo obnovit své živnosti a vyšplhat se na předválečnou úroveň, i následný poúnorový úpadek, opětovné zabavování majetku, podniků a věznění nepřátel režimu. Také jsou tyto dva díly možná odlehčenější a vtipnější, stále pojednávají zajímavých postavách. Ale celkově mi přišlo, že jsou to převážně vlastně jen přebrané hlášky a situace z Pelíšků, k nimž už není přidáno mnoho nového, poutavého či originálního.

Co nesmím zapomenout pochválit je grafické zpracování knihy, kterou vydala Paseka. Obsahuje jak fotografie z natáčení, tak také fotografie skutečných osob z rodiny Petra Jarchovského, jejichž životními příběhy se při psaní inspiroval. Vědomí předlohy reálných osudů (jak už to tak prostě bývá, co si budeme povídat) samozřejmě přidává knize na zajímavosti a závažnosti. Jednotlivé díly jsou dost krátké, nepokrývají ani sto stran. Text je členěn na krátké úseky podle filmových scén a vyprávění odpovídá zachycení "okem kamery". Každý příběh tedy přečtete na jedno posezení. Docela se na filmová zpracování těším, především na Rodinného přítele. Jsem zvědavá na zhmotnění postav třeba Aňou Geislerovou, Klárou Melíškovou a konečně i Ondou Sokolem. 

Zahradnictví je tedy v mých očích významné především jako další svědectví a zobrazení doby, která diváky a čtenáře snad ještě dlouho neomrzí a nepřestane zajímat. V tomto konkrétním případě se mi zdá, že jestliže se filmy hezky povedou, knižní verze zřejmě nic moc navíc nepřinese, jelikož přece jen nejde o nějaké úchvatné literární zpracování, jde tu především o příběh. Svět by se zřejmě bez knihy úplně klidně obešel. Nicméně pokud dává někdo za každou cenu přednost knize před filmem, i z literárního zpracování si udělá dobrý obrázek. Takže pokud máte rádi Pelíšky díky humoru, postavám a době zasazení, příběhy ze Zahradnictví jsou jim v mnohém blízké, i když slávy Pelíšků podle mého názoru už určitě nedosáhnou.  

sobota 17. června 2017

Soutěž

Ahoj, tak konečně jsem se dokopala k tomu, udělat tu taky nějakou soutěž! Proč to?

  • Protože už má tenhle blog za sebou roční existenci (🍰🎈) a protože ho ještě pořád navštěvujete a čtete. :-)
  • Protože psát blog je pro mě způsob, jak si v hlavě urovnat myšlenky a názory o přečtených knihách. Někdy je toho potřeba přečíst hodně, já pak měním jednu knihu za druhou a nestihnu se po přečtení zastavit a pořádně se nad ní zamyslet. S příchutí slov je mi pak k tomu prostorem a důvodem. Je to moje místo, kde se můžu podělit o dojmy, kde můžu sdílet pocity z právě přečteného a taky třeba někoho inspirovat ke čtení. :-)
  • No a samozřejmě taky z toho důvodu, že bych někomu ráda udělala radost. :-)

Tak jdeme na to!

Co můžete vyhrát? 

Můžete si vybrat z následujícího: Buď knihu Solitaire od devatenáctileté(!) Alice Osemanové, což je vlastně takový běžný young adult román, anebo značně hororovnější a magičtější soubor povídek Co nám oheň vzal od Mariany Enríquezové, argentinské autorky.


Jak soutěžit?

Napište mi komentář nebo e-mail na bohemistik25@seznam.cz a v něj uveďte:
  • váš e-mail, kam vás můžu kontaktovat v případě výhry,
  • kterou z výše uvedených knih byste chtěli vyhrát,
  • a především váš tip: kolik knih je na hromadě na fotce níže? (Samozřejmě všechny knihy na hromadě nejsou viditelné, abyste je mohli jednoduše spočítat.)
Učiňte tak do půlnoci 25. 6. 2017. Já pak vyberu z nejbližších tipů dva výherce, které následně kontaktuji. 


Tak díky za účast a hodně štěstí! :-)

pátek 9. června 2017

Všehochuť

Po dlouhé době zase pár tipů na čtení. :-)


Takaši Hiraide - Kočičí host

Kočičí host od Takaši Hiraideho je kniha, která vám ukáže odlišnou kulturu, uklidní vás a donutí se zastavit. Nabízí příběh o manželském páru, který žije v malém domku uprostřed krásné japonské zahrady v odlehlé čtvrti Tokia. Aniž by kdy toužili po nějakém zvířeti, začne je navštěvovat kočka sousedního chlapce. Najednou vstoupí do jejich života a postupně si vytvoří zvláštní vzájemná pouta. Nečekejte akci a rozvinutý děj. Pouze klidně plynoucí vyprávění o každodenním životě, radostech a starostech. Taky se dozvíte zajímavosti z Japonské historie konce minulého století, které jsou ještě doplněny a osvětleny v doslovu. Na mě kniha působila jako pohlazení a uvědomění si, že nemá smysl pořád se za něčím honit. Vždycky taky není třeba rychle ubíhající příběh plný zápletek, někdy stačí melancholická atmosféra a klid. Je to zkrátka o ničem a přitom o všem. O životě, touhách, práci, penězích, společnosti a taky o smrti. Autorův styl se mi moc líbil a jelikož je to spisovatel dosti plodný, snad někdy někdo přeloží další jeho knihu do češtiny. Prostě srdcovka.
Stejně jako kočka ani psaní neuznává hranice.

Eugen Ovidiu Chirovici - Kniha zrcadel

Detektivka, v níž tak úplně nejde o rozuzlení, to je Kniha zrcadel. Skládá se ze tří částí - tří výpovědí o jednom nevyřešeném případě, který se po dvaceti letech dočká nového vyšetřování. V první části dojde do literární agentury část rukopisu od muže, kterého se ona nevyřešená vražda týkala - byl vyslýchán jako podezřelý. Tato první část se mi líbila nejvíce. Přenese čtenáře do doby před vraždou, odehrává se v univerzitním prostředí, naznačuje zvláštní psychologické výzkumy, je zkrátka tajemná a zajímavá. V dalších částech už probíhá nové vyšetřování po letech. Postupně se vyjevuje mnoho pohledů a názorů na stejné události a čtenář netuší, u koho hledat pravdu. Jak se píše v knize: pravda jednoho je lží druhého. Každý něco prožil a jeho vnitřní pohnutky a cítění tolik ovlivnily jeho subjektivní pohled na věc ia především jeho vzpomínky. V konečném důsledku knihu hodnotím jako průměr, je ale opravdu napínavá a čtivá, a navíc má myšlenku. Jo a autor je rumunsko-maďarsko-německého původu!

Alessandro Baricco - Pan Gwyn

Moje druhá kniha od Baricca. Jeho styl psaní je jednotný a svébytný. Jeho knihy jsou poznamenány něčím iracionálním, transcendentním, neuchopitelným. Obě knihy se mi celkem líbily, přesto musím s odstupem konstatovat, že to jaksi úplně není můj styl a že ve mně příběhy zase tolik nezanechaly. V některých aspektech mi to připadá prvoplánové a hluboké jen naoko. V této knize je hlavní postavou pan Gwyn, slavný spisovatel, který se ze dne na den rozhodne přestat psát a publikovat knihy vlastně kvůli tomu, že mu vadí mediální sláva a věci s ní spojené. Rozhodne se stát opisovačem. Zřídí si ateliér, pozoruje lidi a následně pro ně napíše portrét. Tento portrét pak každým modelem vnitřně pohne, umožní mu najít klid a "vrátit se domů". Moc se mi líbí myšlenka, že my jako individua nejsme postavy, ale celé příběhy, a celá ta rovina o literutuře a funkci příběhů byla skvělá. Autora bych asi doporučila těm, co mají rádi Coelha a jemu podobné, kteří se čtenářům snaží ukázat svět z jiné stránky.


pondělí 8. května 2017

Odeon

Tentokrát shodou okolností o třech knihách od Odeonu.


Han Kang - Vegetariánka

Vegetariánka nedávno vpadla na český knižní trh s pověstí vyhlášené knihy, která obdržela Man Booker International Prize 2016. Han Kang ve své zemi - Jižní Koreji s knihou neprorazila, proslavil ji právě až anglický překlad. 
Spisovatelka ve Vegetariánce zobrazuje postavení žen, intimní všednost lidí a zvyklosti, které v její společnosti panují. Postupně nám vypráví tři postavy o jedné ženě, která se kvůli drsnému a osudnému snu rozhodne být vegetariánkou. Nejprve se o ní dozvídáme prizmatem jejího manžela, který pro ni nemá nejmenšího pochopení, dále ji nazíráme očima jejího švagra a nakonec její sestry. Postupně se nám tak skládá obraz jedné jihokorejské rodiny ve dvou generacích se vším, co k tomu patří. Rozhodně nečekejte, že vegetariánství je jediným tématem, které kniha řeší.
Není to zrovna veselé nebo akcí nabité čtení, ale rozhodně vám rozšíří obzory. Skrze román se poučíte a nahlédnete do fungování dosti odlišné společnosti. Velmi oceňuji také rozsáhlý a informačně bohatý doslov české překladatelky Petry Ben-Ari, který v interpretační části může případně dopomoct k pochopení některých zmínek či pasáží a popisuje osudy knihy i autorky.

Dimitri Verhulst - Opozdilec

V tomto případě nám Odeon umožnil přečíst si překlad současného belgického autora. Můžu říct, že Opozdilec mě opravdu bavil. Na malém prostoru autor vypráví příběh sedmdesátníka, který už nevydrží žít svůj život, a proto se rozhodne předstírat Alzheimerovu chorobu. Ničí ho totiž manželství s příšernou ženou, nepochopení, které ho pojí s jeho dětmi, i ubíjející maloměstský život. 
Takhle stručně to může znít jako opravdu smutné téma, které by se dalo vyprávět pateticky a depresivně. A smutný tento příběh bezesporu je, nicméně autor ho vypráví naprosto geniálně. Ze všeho nejlepší (tedy vedle celkem šíleně znějícího námětu) je na knize rozhodně jazyk (ačkoli soudím samozřejmě český překlad). Výrazy a slovní spojení jsou tak dobře zvolené, vtipné a trefné, že jazyková stránka z velké části obstarává i veškerý humor v knize. A ten je opravdu černý a sarkastický, takže pokud vás něco podobného pohoršuje nebo nebaví, knihu nečtěte. Pokud ale máte podobný styl humoru rádi, rozhodně do toho jděte, já jsem se u čtení smála nahlas. 
Kniha zobrazuje život člověka, který byl během let sice naplněný prací a koníčky, nicméně v soukromí tento jedinec spokojenosti nedosáhl, a proto se rozhodl vzít alespoň jeho poslední část do vlastních rukou. Celé je to vyprávěno v ich-formě samotným aktérem - ne tak úplně jako souvislý příběh, spíše jako historky z jeho života. Důležitým prvkem je také kritika už zmíněného maloměšťáctví a žití vlastního života podle cizích pravidel. Navíc je v knize významně zmíněn Bohumil Hrabal. Moc doporučuji! :-)
"Lidé v mém věku nemívají facebook ani nic sociálního na počítači, aby zatočili se samotou, ba ne, my se setkáváme v reálném životě s úděsnou pravidelností na pohřbech a udrržujeme takto úplně sami od sebe kontakt s řídnoucím vnějším světem."

Marek Šindelka - Únava materiálu

A nakonec jednu českou prózu. Konečně jsem si taky přečetla oceněnou Únavu materiálu a pochopila všechny ty reakce na knihu - často je zmiňován výborný námět, ale slabší nebo zvláštní zpracování. S tím námětem je to jasné, uprchlictví je zkrátka aktuální problém a rozhodně by se o něm mělo mluvit, psát, vědět. Určitě je autorovi ke cti, že se už pustil do tvorby románu věnovanému pouze tomuto tématu a ještě z pohledu samotných uprchlíků, k tomu není co dodat. 
A k tomu zpracování: kniha jistě není pro každého. Není pro čtenáře, kteří hledají lehkou zábavu, to pověstné "lehké a rychlé čtení". Šindelka užívá kratičké věty, časté popisy věcí a prostředí, vypisuje jaksi s odstupem vnitřní monology postav a naopak šetří s dialogy. Příběh vlastně nemá jasný začátek a konec, nevíme, o kom přesně vypráví, neznáme národnost postav, jejich věk a často ani jména. Dvě hlavní postavy se ve vyprávění střídají a u nové kapitoly si čtenář není dlouho jistý, o kom je zrovna řeč. Zkrátka dá trochu zabrat se v knize zorientovat a sžít se s autorovým stylem. Přesto se Marku Šindelkovi myslím podařilo velice trefně a syrově popsat alespoň zlomek toho, co můžou tito jedinci prožívat a jak je s nimi zacházeno. A hlavně připomenout, že jsou to taky lidé..

Takže Odeon, jako vždy, nabídl další kvalitní, netradiční a zajímavé čtení. :-)