neděle 19. března 2017

Nová beseda a vzdělávání

Vzdělávání - téma, které se nějakým způsobem týká každého z nás. V posledním roce je to pro mě oblast, nad kterou hodně uvažuji. Impulzem mi bylo především studium učitelské způsobilosti, přednášky z pedagogiky, hodiny didaktiky češtiny, zkrátka mnoho podnětů, nad kterými mě v některých případech ani dřív přemýšlet nenapadlo. V rámci tohoto studia k nám mluví mnoho osobností, které mají často rozdílné názory na školství, zakládají si na nejrůznějších přístupech a dbají na odlišné oblasti ve vzdělávání. K tomu se přidávají vzpomínky na vlastní zkušenost se školou základní a střední, často velmi se lišící od veškerých ideálních představ. Proto kniha Co je nového ve vzdělávání upoutala moji pozornost s přáním dozvědět se v této oblasti něco objektivnějšího a stručně shrnujícího celou současnou situaci.


Nová beseda je malé nakladatelství, které knihu vydalo a které se specializuje na non-fikční literaturu. V edici Co je nového vydává opravdu útlé knížečky z humanitních i přírodních disciplín, které sepsali odborníci. Najdeme v ní tituly shrnující základní poznatky o současné situaci populárních a lákavých věd jako je třeba umělá inteligence, estetika nebo management. Jsou to tedy knihy pro všechny, které tyto vědy zajímají a přitom v nich nemají nijak rozsáhlou znalost. Jsou psány srozumitelně, bez přílišného zabíhání do detailů. Je to ideální čtení pro lidi, kteří si touží udělat přehled. Ideální pro mně podobné, kteří studují nějaké všezahrnující obory jako je filozofie, kde potřebujete ideálně vědět všechno něco o ničem všem. 

Autor Tomáš Feřtek svou knihu Co je nového ve vzdělávání začíná krátkým uvedením do situace školství v dějinách především minulého století. Trefně upozorňuje na to, jak dnes spousta lidí stále vyzdvihuje kvalitu školství v minulém režimu (!) - asi všichni tušíte, jak jsou podobné názory paradoxní. Autor uvádí v souvislost stav tehdejší společnosti a vzdělávání a v návaznosti na to píše o nových objevech a obrovských změnách, které nastaly v posledních desetiletích v mnoha vědních disciplínách a které nastavily zcela nové požadavky na pracujícího člověka, na člověka toužícího uspět v naší společnosti. Sebevědomí, soft skills, technická zdatnost. Je školství schopné se těmto požadavkům, které si dnešní člověk potřebuje osvojit, přizpůsobit a předat je? Stále se mluví o reformách ve školství, ale v reálu jich zase tolik neprobíhá. A pokud ano, buď stejně nevedou k lepším výsledkům, nebo se setkávají s nepochopením učitelů, žáků nebo rodičů. 


Ať už máte na věc jakýkoli názor, nebo si ho teprve chcete udělat, Co je nového ve vzdělávání vám poskytne mnoho námětů k přemýšlení a pokusí se vám otevřít oči v tom, jak moc je naše většinové vzdělávání zastaralé. Autor ale žádný názor násilně nevnucuje nebo neupřednostňuje, nabízí obecnější základní pohled a nechává prostor pro případné další úvahy, nakonec nabídne i jinou literaturu k tématu. Po přečtení ve mně převládl pocit, abych otevřela mysl novým možnostem ve vzdělávání, hledala pro sebe i pro své děti něco lepšího a rozhodně se úplně oprostila od prohlášení typu "my jsme to tak dělali, naše děti to taky nezabije" a podobných..

Takže znova, pokud chcete zjistit něco o současném stavu nějakého oboru a nechce se vám číst kvanta odborné literatury, na kterou stejně většina z nás, přiznejme si to, nemá chuť nebo čas, knihy z Nové besedy jsou dobrým začátkem, dobrým shrnutím současného bádání. S Co je nového ve vzdělávání mi přišla také knížka Co je nového v biologii, a i když to pro mě není zrovna nejlákavější obor, rozhodně jí projdu. Je to záležitost na jedno odpoledne a nikdy neuškodí mít alespoň základní přehled, co? :-)

Tomáš Feřtek - Co je nového ve vzdělávání

Za knihy děkuji nakladatelství Nová beseda. 

sobota 4. března 2017

Lapeny v sítích

Tak se mi před nějakou dobou konečně dostalo do rukou dílo Petry Dvořákové Sítě. Další česká autorka, řekla bych v současnosti i docela čtená a oblíbená, v našem knižním světě. Opravdu talentovaná, zkoušená životem. Vystudovala filozofii, vydala už několik knih pro dospělé i pro děti, tvoří scénáře k dětským pořadům pro Českou televizi. Za své dílo získala Magnesii Literu a Zlatou stuhu. Svedla boj s anorexií, propadla víře, prožívá život, který ji v její tvorbě silně ovlivňuje. Tahle fakta sama o sobě mě přesvědčila o tom, že si nějaký její výtvor musím přečíst.


Knihu Sítě tvoří tři kratší prózy, tři "příběhy (ne)sebevědomí". Přečetla jsem první a myslela si, že ty ostatní se mu závažností a působivostí nemůžou vyrovnat. Spletla jsem se. Opravdu stojí za to všechny tři. V každém příběhu poznáváme mladou ženu, zdánlivě vlastně celkem normální a bezproblémovou. Každá má ale v životě něco nebo někoho, co na ni má velký vliv, co na ní parazituje a postupně vysává, bere jí životní energii. Někdy jsou si toho postavy vědomy a pouze mají strach problému čelit, jindy si ho ani nepřiznávají. Postavy jsou lapeny v sítích, do nichž se stále více zamotávají a dostat se ven je bude stát velké úsilí, pokud se jim to vůbec podaří.

Vyprávění je doplňováno jakýmsi metatextem, který komentuje řešení problému. V prvním příběhu poznáváme Kristýnu, která sama vychovává malého synka a konečně si nachází skvělého přítele, s kterým se cítí spokojená. Ten ji ale neustále vyčítá, jak nízké má sebevědomí, a pošle ji na psychoterapii. U jednotlivých návštěv terapeuta je v komentářích popsáno, jak se člověk při terapii obvykle cítí, co musí překonat a jak se k věci postavit. Vyprávění ale postupně graduje, terapie rozhodně není to jediné, čím se zabývá. Příběh je zkrátka vážně napínavý a při čtení běhá mráz po zádech.

V druhém příběhu je nám zase představena Karolína, která se formou dopisů svěřuje knězi se svým trápením. Její manžel totiž konvertoval a pod vlivem kněze a skupiny věřících prožívá svou víru přímo fanaticky. V tomto případě komentáře zase popisují, čím si nově konvertovaný věřící prochází a co od něj lze očekávat. Autorka tak vlastně přímo do příběhů vkládá rady, jak si v těžkých situacích poradit. Třetí próza vypráví o zdravotní sestře Nadě, která má nejvíc ze všeho problémy sama se sebou, se svou povahou, tělem a sebevědomím. Z celé knihy jsem také cítila význam existence blízkých osob, důležitosti neuzavřít se všem a nevykašlat se na dobré přátele, kteří to myslí dobře a kteří by člověku mohli v těžké chvíli pomoci.


Zdá se mi, že na české scéně je mnoho autorů a hlavně autorek, kteří píší o nepřeberném množství negativních zkušeností, které mohou člověka/ženu v životě potkat. Někdy z toho vzejde jen povrchní čtení, někdy se spisovatelům podaří dostat víc do hloubky, málokterá kniha v podobném duchu mě ale přesvědčila tak jako Sítě. Často přemýšlím, proč je současná česká (nejen) literatura tak moc plná těžkých životních momentů a osudů, jako bychom nic jiného ani neřešili. Možná je to tím, že je lehčí psát vážnou literaturu, možná je po podobných tématech větší poptávka, protože lidé hledají v literatuře a v příbězích pomoc pro svůj vlastní život - nevím. Sítě ale (na rozdíl od některých jiných) nevnímám pouze jako titul, kterým si chtěl někdo vydělat, nebo který vznikl jen z touhy psát. Je v něm mnohem víc - myslím totiž, že by mohl opravdu pomoct. Možná jsou tyto moje pocity zapříčiněny vědomím, že těžké životní situace, o nichž Petra Dvořáková píše, jí samotné bohužel nejsou cizí. 

Takže ve výsledku - jsem opravdu ráda, že jsem se konečně k tvorbě Petry Dvořákové dostala a pokud máte rádi současnou českou literaturu nebo vás zajímají podobná psychologická témata, určitě byste si Sítě neměli nechat ujít ani vy. Ač jsou hlavními postavami ženy, myslím, že by se kniha mohla líbit i zástupcům opačného pohlaví. Jedná se o zajímavé svědectví něčeho, čemu ani nechceme věřit, že se může dít. Je v ní dost akce, vyprávění má spád a hloubku. Kniha má poslání a já věřím, že někomu jistě pomohla/pomůže otevřít oči. 

Petra Dvořáková - Sítě

sobota 18. února 2017

Příběh o příběhu

"Agnes je mrtvá. Zabil ji tento příběh."
První věty ve vyprávění hrají bezesporu dost důležitou roli. Tak jako dobrý novinový článek potřebuje lákavý titulek, tak i kniha s dobrou první větou má vždycky větší šanci na úspěch. Některé první věty se do vědomí čtenářstva zaryjí nadobro, jako je tomu třeba v případě Lolity nebo Pýchy a předsudku. Určitě je spousta čtenářů, kteří když si vybírají v knihovně nebo knihkupectví novou knížku, přečtou si kromě anotace také několik prvních vět. Když jim začátek přijde zajímavý, knihu si koupí a přečtou. Zkrátka a dobře, pokud vás autor dokáže zachytit první větou, má vyhráno, nemyslíte? :-)


První věty novely Agnes švýcarského autora Petera Stamma, která v originále vyšla už v roce 1998, jsou zajímavé hned z několika důvodů. V prvé řadě jistě dobře plní funkci upoutat, zaujmou, nalákat na příběh. Čtenář je hned zvědavý, kdo je Agnes, co se jí stalo a proč mu autor naservíroval tuhle informaci hned na začátku. Druhá věta zas čtenáři ukazuje, že nepůjde pouze o jednoduše předložený příběh bez dalších úvah, naopak bude velmi důležitá i jiná rovina. Druhá věta upozorňuje na rovinu vyprávění a předesílá, že i o ní chce dílo něco říct, že bude pojednáno i o fikci, její tvorbě a důsledcích.

"Často mě napadá, jestli spisovatelé vůbec vědí, co mohou svými knihami způsobit."

Ve vzpomínkách vypravěče se vracíme k jeho prvnímu setkání s Agnes a k tomu, jak ji poznával, jak se vyvíjel jejich vztah a k čemu směřoval. Vypravěč je spisovatel, který se ovšem nevěnuje beletrii, nýbrž literatuře faktu. Agnes studuje a miluje fyziku. Agnes... To vám je zase jednou zvláštní postava. Uzavřená, inteligentní, melancholická, úzkostlivá, divná, vlastně neuchopitelná - i pro vypravěče. Mezi Agnes a vypravěčem vzniká milostný vztah, vztah rádoby dvou racionálně uvažujících lidí. Ten prochází šťastným obdobím, zvraty a tápáním a nakonec do něj zasáhne právě fikce.

"Několik dní po našem výletu k jezeru jsem dospěl ve svém příběhu k budoucnosti. Teď se stávala Agnes mým výtvorem. Cìtil jsem, jak nově nabytá volnost dodává rozlet mé fantazii. Získal jsem možnost plánovat Agnesinu budoucnost stejně, jako plánuje otec budoucnost své dcery."

Do příběhu vstupují mírně snové a magické prvky a pocity, vznikají nadrozumová pouta. Vykreslením atmosféry města, povahami a zájmy postav mi kniha připomínala Murakamiho díla, konkrétně jsem si vzpomněla na titul Sputnik, má láska. Začátek i konec knihy mě opravdu dostaly, stejně jako úvahy nad tvorbou fikce a jejím dopadem na skutečnost. Někde mezi tím bylo možná pár maličkostí, které mi připadaly zbytečné, přesto musím říct, že je obdivuhodné, co Peter Stamm na tak malém prostoru vytvořil.  A to jsem ještě nezmínila, že jakkoli to doteď mohlo znít jako popis složitě psané literatury, není tomu tak. Autor je z těch, kteří dokáží všechno podat opravdu jednoduše a čtivě.

Pokud máte rádi Murakamiho, líbila se vám kniha Podle skutečného příběhu a rádi se zamyslíte nad tvorbou fikce, v každém případě si Agnes přečtěte. Zvládnete to za jedno odpoledne, myslet na ni ale budete určitě déle. Rozhodně to za to stojí. :-) U nás vyšla v roce 2008 u nakladatelství Dauphin a je kritikou označována za jedno z nejzásadnějších děl německy psané literatury devadesátých let. 

Peter Stamm - Agnes

sobota 4. února 2017

Leden

Dnes krátký komentář ke knihám, které jsem si v lednu vybrala v knihovně a které mi celý měsíc dělaly společnost. 


Haruki Murakami - Útok na pekárnu

Třetí a nejnovější krátký příběh Murakamiho doplněný ilustracemi Kat Menschik. Líbil se mi z těch třech asi nejvíce (o zbylých si něco málo můžete přečíst tady). Tentokrát mi to přišlo vtipné, klasicky ujeté, plné dobrých hlášek a metafor. Pokud podle názvu nevíte, co čekat, tak ano, opravdu je to loupežné přepadení pekárny, kolem čeho se celá kniha točí. Hlavního hrdinu dvakrát v životě přepadne neskutečný, obrovský a neutěšitelný hlad. Zkrátka pocit, jakoby spolkl prázdnotu vesmíru. Opravdu jsem se zasmála. Doporučuju, pokud máte rádi podivné a nevysvětlitelné.

Patrik Girgle - Vertigo

Novela od českého autora, která vyhrála cenu Knižního klubu za rok 2016. Autor jistě čerpá z vlastních zkušeností a popisuje svět adolescenta v Praze v devadesátých letech. Hlavní hrdina Dušan se vyznačuje nevelkým zájmem o školu, zato o to větším zalíbením v holkách, tvrdé hudbě a rybaření. Jo a taky rád čte. Autor zobrazuje pocity životního zmaru a strachu z budoucnosti náctiletého. Občas jsem se přistihla, že mi to spíš připadá, že se spisovatel snaží ukázat svůj přehled a sečtělost, ale asi to k Dušanovi a jeho kamarádům prostě patří. Je to vcelku fajn čtení, pokud máte trochu rádi současnou českou literaturu, i když to ve vás asi nic extra velkého nezanechá. 


Tom Rob Smith - Farma

T.R.Smith je sympatický anglický spisovatel, autor bestselleru Dítě číslo 44. Farma je rodinný psychothriller, vyprávěný z pohledu dospělého syna Daniela, jehož rodiče se z Anglie odstěhovali na švédský venkov, aby si tam koupili farmu a žili svůj život v poklidu, daleko od shonu a davů lidí - nebo tak to alespoň Daniel vnímá. Vyprávění začíná v okamžiku, kdy Danielovi telefonuje otec a prostě mu sdělí, že se jeho matka zbláznila. Tím se rozehrává kolotoč různých výpovědí a úhlů pohledu, kdy čtenář neví, koho brát vážně nebo čemu věřit. Farma vás pohltí a musíte číst dál a dál, v tom je autor rozhodně mistr. 

Jan Folný - Buzíčci

Další titul současné české prózy, tentokrát soubor povídek. Různé nadšené recenze a komentáře způsobily, že jsem čekala opravdu kvalitní, hlubší čtení. Když jsem přečetla první povídky, trošku to s mým očekáváním otřáslo, protože spíše než hluboké mi přišly zbytečně otevřeně vulgární až pornografické. Naštěstí následovaly mnohem lepší příběhy, které přináší možnost podívat se do hlavy homosexuálům všech věkových kategorií, nahlédnout jejich problémy, trápení a radosti. Všechny příběhy dohromady tak opravdu tvoří zajímavou mozaiku, která stojí za přečtení a která čtenáři možná zase trochu víc otevře oči. Navíc jsou všechny povídky opravdu čtivé. 

Vážku od Michela Bussiho teprve dočítám, ale už teď můžu tento francouzský thriller jedině doporučit. Celkově v lednu s výběrem v knihovně spokojenost, zajímavé a různorodé kousky. :-)

středa 1. února 2017

Rozdělovací znaménka

"Člověk přišel o čárku, začal se bát složitých vět, hledal jednodušší fráze. Za jednoduchými frázemi následovaly jednoduché myšlenky.
Pak přišel o vykřičník a začal mluvit potichu, vyrovnaně, s jednoduchou intonací. Nic mu už nepůsobilo radost, nic ho nerozhořčovalo, ke všemu přistupoval bez emocí.
Potom ztratil otazník a přestal klást otázky, jeho zvědavost nepodněcovaly žádné události, ať už k nim docházelo kdekoli: v kosmu, na Zemi nebo dokonce v jeho vlastním bytě.
Za pár let pak ztratil dvojtečky a přestal zdůvodňovat svoje činy.
Na sklonku života mu zůstaly jen uvozovky. Nevyslovil jedinou vlastní myšlenku, neustále kohosi citoval. Tak se úplně odnaučil myslet.

Dospěl až k tečce."

-Alexander Kaněvskij


sobota 28. ledna 2017

Itálie

Elena Ferrante - jedna z největších záhad a literárních mystifikací současné evropské literatury?
Elena Ferrante - autorka (nebo autor) několika v posledních desetiletích vydaných a oceňovaných děl, která zásadně nedává rozhovory, nepřebírá ceny nebo jinak nevystupuje na veřejnosti. Ať už se ale pod pseudonymem skrývá kdokoli, rozhodně pro literární scénu stvořil něco velkého a okouzlujícího. Svědčí o tom nadšené kritiky, překlady a počet prodaných výtisků nejen v Evropě a Americe, ale například také v Číně nebo Indii, a v neposlední řadě zařazení mezi nejlepší italské autory současnosti.
Takže k jádru sdělení: V nakladetelství Prostor u nás konečně vychází tetralogie Geniální přítelkyně osoby vydávající pod jménem Elena Ferrante.


Zatím vyšel koncem minulého roku první díl, který se jmenuje stejně jako celá série - Geniální přítelkyně. A přesně jak název napovídá, popisuje počátek přátelství dvou holčiček, mezi nimiž se vytváří velice zvláštní vztah. Vypravěčkou celé série je Elena, na začátku ještě opravdu malé děvče, které se svou nejbližší rodinou vyrůstá v 50. letech 20. století v periferní chudé čtvrti v Neapoli. Ve svém vyprávění zaznamenává neuvěřitelnou atmosféru toho místa, všímá si dětskýma očima vzájemných vztahů v rodinách, mezi sousedy i cizími lidmi, s nimiž přichází do styku, vykresluje způsob života, politické názory, práci, zvyklosti, hrubost a násilí, které tam panuje. Vlivem prostředí Elena příliš brzy dospívá a přemýšlí nad věcmi, které by ještě vůbec řešit neměla. V té stejné ulici ale žije také stejně stará Lila, dívka, která Elenu naprosto okouzlí a ve všem si ji podmaní. Dívky spolu chodí do školy, postupně se začnou seznamovat a vytvoří se mezi nimi ono zvláštní pouto.

Elena a Lila jsou tolik rozdílné. Lila je výrazná osobnost, na oko se tváří, že jí na ničem nezáleží, vlastně je už od mala jaksi zahořklá. ale přesto je v ní toho tolik. Vždycky si dokáže každého získat na svou stranu, je emotivní, drzá a impulzivní, ale nadprůměrně inteligentní. Elena je naopak spíše nevýrazná, často se raději drží zpátky, přesto bojuje se svou stydlivostí a je docela oblíbená, chytrá a neproblémová. A tak se začne boj mezi dívkami, na jedné straně nejlepšími přítelkyněmi, které by pro sebe udělaly všechno, které se ale přitom neustále snaží předběhnout jedna druhou naprosto ve všem - ve škole, v kráse, ve vztazích.

Autorčin styl je velmi klasický, nejde o žádné experimenty, je to docela hutné vyprávění událostí tak, jako by se opravdu staly. Některé jsou velmi šokující a pobuřující, některé nepodstatné, pomalé, každodenní, všechny ale vytváří dokonalý obraz chudé italské čtvrti se vším, co byste v ní čekali a co byste si v ní přáli najít. Při čtení se vám v hlavě budují polorozpadlé domy, neudržované, sluncem vyhřáté ulice, postavy s italským temperamentem a vyprávěné události, jako byste právě sledovali starý italský film (také se podle tetralogie chystá seriál).

Je to kniha, která hrozně autenticky popisuje pro nás zcela jiný způsob života - snový a krutý zároveň. První díl končí vlastně uprostřed dění, právě když je dívkám asi šestnáct let, takže už netrpělivě čekám na pokračování (Příběh nového jména), abych se znova mohla vrátit do toho chudého a drsného, ale kouzelného světa plného slunce. Jedná se o opravdu kvalitní literaturu, o které se, myslím, bude mluvit ještě dlouho. Už teď řadím k nejlepšímu čtení za rok 2017. :-)

Elena Ferrante - Geniální přítelkyně

středa 25. ledna 2017

Dospělost je mýtus

"Připadáš si výjimečný? Máš ostré lokty a neohroženě buduješ svou kariéru? Je pro tebe dospělost vzrušující výzvou, na niž se cítíš plně připraven? Uff. Tak to si dej odchod."

Tak tato slova stojí na zadní straně téhle vážně hodně, hodně vtipné a výstižné sbírky komiksů. Pokud nejste zrovna extrovert, který se celý den nadšeně potkává a komunikuje s lidmi a pouští se s chutí do nových výzev, pokud spíš máte ze světa mimo domov respekt, jste pohodlnější až lenivější a "celý den sníte o tom, jak konečně přijdete domů a převléknete se do pyžama", jsou pro vás tyhle krátké komiksové vtípky a ilustrace každodenních trapných situací v knížce Dospělost je mýtus naprosto ideální. Uvidíte se v nich, budete si myslet, že to někdo napsal podle vašeho života, vašeho běžného dne, no vážně.


Autorkou ilustrací je Sarah Andersenová, mladá kreslířka z Brooklynu. Musím říct, že vtip, (sebe)ironie a sarkasms ji tedy rozhodně nechybí. Když na mě někdy přijde špatná nálada, prostě otevřu Dospělost je mýtus a vykreslené situace a úžasné výrazy hlavní postavičky, která tak nějak neví, co se sebou, mě prostě vždycky dostanou. Nejlepší jsou ty její vykulené oči, rozšířené zorničky a panika, která se v nich zrcadlí. Jo a její parťák je navíc opravdu rozkošný plyšový králíček. Pokud se vám knížečka ještě nedostala do rukou, posuďte z fotek sami. Jsou to jednoduché, obyčejné kresby, rozhodně nejde o žádné duchaplné umění - ale v tom to právě je.

Pokud sháníš milý dáreček pro podobně (divně) založenou kamarádku, vlastně i kamaráda (odzkoušeno), Dospělost je mýtus určitě udělá radost. Jsou v ní kromě všeobecných záležitostí kolem sociálního fungování zobrazeny také nejrůznější situace ve vztazích, na sociálních sítích, parodována móda dnešní doby a v neposlední řadě zobrazena láska ke knihám a umění vůbec. Téměř u každé strany jsem se opravdu pobavila a neustále si říkala: jo, vždyť přesně tak to je. Tak si ji projděte, když budete mít příležitost, určitě vám zlepší den. :-)


"Nechce se mi vstávat. Když vstanu, budu se muset vidět s LIDMI. A DĚLAT VĚCI. Neeee..."


Vlevo - "Móda hnusných bot. Crocs. Ugg. Divné boty s prsty. PROSÍM! Někdo to musí zastavit!"


Vlevo - "Měla bych dělat: Psát domácí úkoly včas! Rozšiřovat si obzory! Dělám: --- 
Měla bych dělat: Chodit na akce! Seznmovat se! Dělám: ---
Měla bych dělat: Plánovat kariéru! Připravovat se na budoucnost! Dělám: ---"

Sarah Andersenová - Dospělost je mýtus
Vydalo nakladatelství CooBoo