pátek 23. prosince 2016

Zimní pohádka?

Nedávno jsem tu v článku o knize Agnes psala, že je někdy neuvěřitelné, jaké skvělé, ale málo propagované (a tudíž i málo prodávané) knihy někdy skončí v Levných knihách. Román Dcera sněhu je úplně to stejné jako Agnes v bledě modrém. Naštěstí se mi zdá, že v zahraničí je trochu více známá, v anglickém vydání ji na zahraničních instagramových účtech vídám celkem často. A tak kdyby se o ní díky těmto řádkům náhodou dozvěděl někdo, kdo o ní ještě neslyšel, bylo by to hrozně fajn. :) 


Příběh se pohybuje na pomezí pohádky a fantaskna na jedné straně a kruté aljašské reality na straně druhé. Vypráví totiž o páru manželů v nejlepších letech Mabel a Jackovi, kteří se velmi milují, zároveň ale trpí tím, že spolu nemohou mít dítě, po kterém velmi touží. A protože už Mabel nesnese neustálé střetávání se s ostatními lidmi, kteří děti mají a kteří ji nešetří otázkami, odstěhují se s Jackem na Aljašku, kde se snaží uživit farmařením. Protože jsou na to sami a aljašské zimy jsou opravdu velmi kruté, na což ze svého bývalého domova nebyli ani jeden zvyklí, není jejich přežití ničím snadným nebo samozřejmým. Jejich touha po miminku se ale změnou bydliště samozřejmě nevytratila. Jednoho dne spolu manželé postaví sněhuláka, který vypadá jako rozkošná holčička. Mabel jí navleče svůj kabát a rukavice a manželé spokojeně odchází spát do srubu. Následující den je ale sněhulák pryč a od tohoto okamžiku se začnou dít opravdu podivné věci.

Román u nás vyšel v nakladatelství Fortuna Libri v roce 2012. V tomto případě se opravdu nejde nezmínit o nádherné obálce, která perfektně vystihuje charakter příběhu. Autorka Eowyn Ivey pochází z Aljašky, kde v současnosti sama vychovává své děti. Do knihy tak vložila kus svého života a zkušeností. Dále se inspirovala různými verzemi pohádky o Sněguročce, o níž je také v knize řeč.

Autorce se podařilo napsat naprosto obyčejným stylem, přesto tak poeticky, čtivě a citlivě, nádherný příběh. Dominují v něm pocity osamělosti i sounáležitosti, všechny druhy lásky, něha a sníh. Eowyn Ivey zvládla vytvořit konzistentní a uvěřitelné hlavní postavy se vším všudy a popsala je tak dovedně, že jsem měla při čtení pocit, že je skutečně znám, že se s nimi setkávám, že s nimi soucítím, znám jejich uvažování a vím, k čemu směřují jejich činy. Mabel jsem si obzvlášť oblíbila a rozuměla jsem jejím potřebám a přáním, její uzavřené povaze a lásce k literatuře. Další postava románu, která právě představuje onen pohádkový aspekt knihy, je obestřena tajemstvím až do poslední chvíle a ani po dočtení příběhu její kouzlo nezmizí. Dcera sněhu. 

Aljašku a tamější faunu a floru, lidský způsob života, lovení a farmaření Ivey popsala neméně skvěle. Bála jsem se, že mě tyhle pasáže o jejich práci na rozsáhlých pozemcích nebudou zajímat, ale nakonec mě bavila každá věta v knize. Každá věta do příběhu patřila a zapadala, každá byla čtivá a hodná pozornosti. Vztah mezi Mabel a Jackem je vykreslen velmi citlivě a do hloubky, stejně tak jejich touha po dítěti. Tohle všechno se ale velmi liší od uspěchaného a povrchního způsobu života, kterým žijeme uprostřed Evropy a který je obsažen a popsán v mnoha současných dílech. Nejde tady o peníze, o přetvářku, o snahu zapůsobit na ostatní. Všechno je spíš o touze společně přečkat těžká období, přežít a radovat se z maličkostí. Tak nějak tradičně a postaru. Kniha zcela nenásilně zdůrazňuje nejdůležitější hodnoty jako je přátelství, pevný partnerský vztah, rodina a rodičovství. 

Věřím, že by se daly na příběhu i způsobu vyprávění najít nějaké chyby, někomu se může zdát děj překombinovaný, ale já ty chyby prostě neviděla. Číst ji v předvánočním čase byla skvělá volba a moc jsem si to užila. Tyhle podivné, přesto v realitě se odehrávající příběhy, u kterých nevíte, co za záhadnem stojí, a které připomínají, že je někdy fajn věřit neuvěřitelnému, mám zkrátka hrozně ráda, mívají úžasnou atmosféru. Kniha mě strhla a okouzlila, patří rozhodně k nejlepším příběhům, které jsem v poslední době četla.

pátek 16. prosince 2016

Amerika prvních desetiletí dvacátého století

Před nějakou dobou jsem přečetla dvě knihy, které spolu vlastně na první pohled vůbec nesouvisí, ale přesto je něco spojuje - místo a doba, do nichž je jejich děj zasazen: Spojené státy začátku minulého století. Jedna z nich je cílená na teenagery, vznikla v současnosti a byl kolem ní docela povyk, když u nás vyšla. Druhá byla poprvé vydána v roce 1965, napsal ji již zemřelý americký spisovatel a slyšet o ní není skoro vůbec.

Cath Winters - Ve stínu černých ptáků 

Autorka si pro své dílo vybrala pozoruhodnou dobu a události - první světovou válku v Americe a šířící se smrtící chřipku. Podařilo se jí také vytvořit celkem zajímavou hlavní hrdinku, šestnáctiletou Mary Shelley, jejíž záliby a schopnosti zpočátku vypadaly velmi slibně, nicméně pak v příběhu nedostaly zasloužený prostor. Pozornost byla v největší míře věnována hrdinčiným emocím a tématu, na které kniha čtenáře láká možná nejvíce, totiž "duchařině". 

Protože lidé kvůli válce a chřipce přichází o své blízké, přistoupí na jakýkoli způsob, jak se pokusit najít útěchu. Pořádají se tedy různé seance a nejnovější módou jsou fotografové, kteří dokáží zachytit na jedné fotce pozůstalé i jejich drahé zemřelé - tedy jejich duchy. Mary Shelley, cílevědomá a ambiciózní, přijíždí bydlet k tetě, protože její otec byl zatčen a matka dávno zemřela. Přijíždí ale do města zamořeného chřipkou, po ulicích potkává pouze sanitky, pohřebáky nebo hromady mrtvol. V tomto městě ovšem také žil chlapec, do něhož je velmi zamilovaná, který ale odešel do války. Události se komplikují, Mary Shelley je zasažena bleskem, nejprve se zdá, že umírá, ale pak se probouzí a zjišťuje, že má zvláštní, neuvěřitelné schopnosti...

Strasti a oběti doby jsou v knize vykresleny opravdu reálně a vcelku drsně na to, že je kniha určena náctiletým. Na druhou stranu - čekala jsem, že bude příběh děsivý i kvůli těm mysterióznostem, ale vůbec mi to nepřišlo nějak zvlášť působivé ani strašlivé. V kontrastu s hrůzami války bylo zřetelné, že šlo hlavně o vytvoření nějakého poutavého děje a milostné zápletky, až to na mě působilo moc překombinovaně. Proto bych celkově knihu hodnotila jako průměrnou. 

John Williams - Stoner

Tenhle román mě naopak moc mile překvapil. Všimla jsem si ho v knihovně a vzpomněla si, že jsem z něj v létě četla úryvek v rámci nějaké soutěže, který se mi docela líbil. V knize se ukrývá celý život jednoho muže, Williama Stonera. Od narození a dětství, kdy žil na farmě se svými rodiči a tvrdě pracoval, přes jeho studentská léta, kdy se na popud rodičů věnoval zemědělskému oboru, přes dlouhé období, kdy zahořel láskou k literatuře a zůstal na univerzitě jako učitel, skrze veškeré jeho vztahy, až po jeho stáří a smrt.

Veškeré jeho radosti (ačkoli těch v jeho životě vlastně nebylo moc) a strasti jsou podány nezainteresovaným, suchým stylem, bez jakýchkoli srdceryvných nebo emotivních komentářů. A přesně takový byl i Stonerův přístup k životu. Ocitl se v tolika situacích, které by každý běžný fikční hrdina nějak řešil a hledal z nich východisko, aby čtenáře zaujal. Stonerův život je ale podán naprosto skutečně a bez příkras, bez zřetelného záměru upoutat. A právě proto je nesmírně zajímavé ho sledovat. 

Skvěle je v knize popsán život univerzitního učitele, jeho práce, časové možnosti, problémy, které musí řešit, vztahy se studenty, atd. Celkově je v ní také velmi hezky vykreslen běžný každodenní život američanů v první polovině dvacátého století. Při čtení se neustále musíte zamýšlet, jaký má vlastně (Stonerův) život smysl a jestli ho v závěru sám vnímal jako naplněný. Prostě mě to moc bavilo a doporučuju. :)

neděle 11. prosince 2016

Alenka

Dnes je už třetí adventní neděle, já sedím doma a učím se na zápočty. Proto jsem si chtěla na chvíli odpočinout, trochu si zvednout náladu a nabídnout vám pohled do impozantního vydání pohádkové knihy Lewise Carrolla Alenka v kraji divů a za zrcadlem. V tomto vydání u nás vyšla kniha letos v nakladatelství Slovart. Ilustroval ji Dušan Kállay, slovenský výtvarník, kterému se povedlo nádherně ilustrovat i jiné knihy, například některá vydání Shakespearových her nebo Pohádky Hanse Christiana Andersena, a který za svou práci posbíral mnohá ocenění po celé Evropě.

Jeho ilustrace jsou velmi osobité, v případě Alenky se je dokonce nebojím označit za mírně děsivé. Chápu, že se někomu nemusí vůbec líbit, ale musím říct, že za mě s textem tvoří úžasný celek. Dojem z četby příběhu o dobrodružstvích malé Alenky, která utíkajíc za králíkem skočí do nory a ocitne se v prapodivném kraji divů, ilustrace skvěle umocňují. Už jen držet knihu v ruce a listovat v ní je zkrátka zážitek, no posuďte sami. :)





Pokud znáte nějakého nadšence do příběhu o Alence, je tohle velké ilustrované vydání výborným tipem na dárek, který nepochybně udělá radost!
Jak se ilustrace líbí vám? Máte rádi Alenčina dobrodružství? :)

Za fotky moc děkuji www.fialadostal.cz :)

pátek 2. prosince 2016

Starší

Abych tu nepsala pouze o lákavých novinkách, kterými jsou zavalena knihkupectví i všechny knižní profily, tentokrát ve zkratce o třech starších knihách, které jsem v poslední době přečetla. To abychom nezapomínali na jejich existenci a stále živou hodnotu. Čtení klasik je zkrátka něco jiného než čtení současných knih, přináší kromě zážitku z příběhu a formy navíc kousek historie a poznání. :)

Milan Kundera - Ptákovina

Na prvním místě si ve hře Ptákovina můžeme přečíst slova autora o tom, proč byla vydána až v roce 2015. Vznikla totiž roku 1966 a dokonce ji tehdy inscenovali ve čtyřech českých divadlech. Jenže pak "narazila" na vstup ruské armády do Čech, takže byla zakázána a zapadla. Teprve v roce 2015 byla nalezena nahrávka jednoho z představení, čehož se chytla česká nakladatelka Kunderových knih a Ptákovinu vydala - takže máme po 50 letech existence hry konečně možnost přečíst si ji v psané formě. 
Ptákovina je absurdní a plná černého humoru. Je o hledání pravdy ve společnosti plné přetvářky, podivného politického řízení, vyšetřování a ponižování, kde obyčejným lidem jde především o to nevyčnívat z davu. Kundera se ve hře klasicky věnuje především moci a sexu a daří se mu parodicky zobrazit společnost, jaká tou dobou opravdu byla a jakou se měla stát. Je to výborně napsané, do detailů promyšlené, vtipné a zároveň mrazivé, plné odkrytých i skrytých filozofických úvah a řízných dialogů.

Josef Čapek - Stín kapradiny

Stín kapradiny - prozaické dílo Josefa Čapka, jehož literární tvorba měla opravdu zajímavý vývoj a byla v úzkém vztahu s tvorbou výtvarnou. Poprvé vyšlo roku 1930, i když vznikalo dříve a postupně vycházelo v Lidových novinách. V roce 1984 bylo také zfilmováno Františkem Vláčilem.
Příběh je vlastně velmi jednoduchý. Dva kluci pytlačí v lese, když je při tom přistihne hajný a oni ho bez rozmyslu zabijí. Dominantní složkou je v knize způsob vyprávění příběhu. Lyrické popisy přírody zpočátku souzní s rozpoložením hlavních hrdinů, kteří se schovávají v lese a jsou vlastně spokojeni se svými činy. Prizmatem vnitřních monologů ale nahlížíme jejich měnící se psychický stav, postupné připuštění si vlastních činů a vědomí, že není úniku. Šokující, jak snadné je udělat něco strašného a zničit svůj i cizí život.


Fjodor Michajlovič Dostojevskij - Něžná

Chcete-li si rozšířit obzory a přečíst něco od ruských klasiků, ale nechce se vám pouštět do četby rozsahově i myšlenkově obrovských děl, jako je Anna Karenina nebo Zločin a trest, vězte, že existuje i velká spousta zřejmě méně známých, ale kratších a stravitelnějších děl od ruských klasiků. Jedním z nich je i kratičká psychologická próza Něžná od F. M. Dostojevského z roku 1876.
Jedná se o poněkud zmatečnou výpověď muže, který se snaží před kýmsi obhajovat. Vypráví příběh o svém manželství, o tom, jak poznal svou ženu, jaké s ní měl úmysly a jak se vyvíjelo jejich společné soužití. Ukazuje se, že jde o nešťastný vztah dvou velice rozdílných lidí s rozdílnými pohledy na svět. Co se vlastně stalo a před kým se muž obhajuje, už si musíte přečíst sami. :)

neděle 27. listopadu 2016

Prosincové čtení

Protože je dnes první adventní neděle, rozhodla jsem se napsat článek o knížkách, které v předvánočním čase ráda čtu. Nejedná se o žádné velké objevy, všechno jsou to knihy, které dobře znáte, nebo jste už o nich aspoň něco slyšeli. Spíš jsem si psaním chtěla trochu navodit tu správnou atmosféru a začít se víc na vybrané knihy těšit
Stejně jako existují typicky vánoční filmy, na které všichni každoročně koukáme, tak jsou také knihy, ke kterým se vždycky v prosinci ráda vracím. Jindy si zase přečtu nějakou vánoční novinku ze současnosti - buď v ní objevím něco, co mě přiměje vzít ji do rukou i další rok, nebo mě naopak nepřesvědčí a zůstane u jednoho přečtení.


Vánoční koleda Charlese Dickense, to je právě jedna z těch knih, které k Vánocům patří a vždycky budou. Vznikla zhruba před 170 lety a věřím, že její kouzlo nezmizí ani v dalších desetiletích. Tato anglická klasika skrývá příběh o lakotném obchodníkovi, kterého nezajímá nic jiného než peníze. Jednou ho ale o svátcích  navštíví duchové Vánoc.. V češtině vychází každých pár let v novém, většinou uvnitř velmi hezky ilustrovaném vydání. :)

Jeden ze současných vánočních příběhů pro teenagery sepsala dvojice amerických autorů Rachel Cohn a David Levithan. Svou knihu koncipovali jako střídavé vyprávění dívky Lily (její části píše Rachel) a Dashe (jeho zase David) - Lily zanechá před Vánocemi ve svém oblíbeném knihkupectví zápisník plný úkolů a čeká, kdo ho objeví. Z toho také vyplývá název knihy: Dash a Lily - kniha přání (v angličtině tedy přesněji Book of Dares). Knihu jsem četla loni a hodně mě zklamala. Prostředí knihkupectví a začátek příběhu je sice fajn, ale dál pokračuje nepromyšleně, nepřekvapivě, nudně a stereotypně. Navíc veškerou vánoční atmosféru podle mě příběh spíš zabíjí, než navozuje. Zkrátka tenhle román se u mě do seznamu každoročního vánočního čtení rozhodně nezařadil.

Dalším podobným kouskem, který u nás vyšel loni, je kniha Sněží, sněží... Obsahuje tři romance od autorů John Green, Maureen Johnson a Lauren Myracle a já ji budu číst letos poprvé. Doufám a věřím, že bude aspoň o něco málo lepší než kniha výše jmenovaná, a moc se na ni těším. Už její třpytivá obálka krásně navozuje zimní atmosféru. :)


Kromě knih vyloženě vánočních ráda v prosinci čtu taky pohádky (překvapivě) a vybrané kousky z klasické literatury. Pohádka bude letos zastoupena minimálně Alenkou v kraji divů a za zrcadlem, kterou už mám rozečtenou od začátku podzimu. Vždycky když mám večer náladu, otevřu ji a přečtu si třeba aspoň jednu kapitolu. Zrovna včera příběh oslavil 151 let své existence!

Oblíbené klasiky pro adventní období jsou v mém případě následující: Jana Eyerová, Pýcha a předsudek, Na větrné hůrce a letos uvažuji nad čtením Malých žen L. M. Alcott. Zkrátka knihy ženských autorek z 19. století, pojednávající o osudech rodin a zejména o každodenním životě jejích ženských členů. 

A na závěr skvěle podivná kniha od současného finského autora Pasi Ilmari Jääskeläinena - Literární spolek Laury Sněžné. Rozhodně to není román, který by se líbil každému, ale pro mě je jeden z nejoblíbenějších. Letos si ho chci v prosinci určitě přečíst znova. Úžasná atmosféra, magický realismus, vtipná jména postav i míst, knihy a literatura. Překvapivě drsná zejména druhá polovina příběhu, mnoho nevysvětleného. Prostě dokonalá směs všeho, navíc plná mrazivé zimy a sněhu.

Doufám, že mně i vám všem výběr adventního čtení letos pomůže víc se na Vánoce těšit, než se děsit přeplněných obchodních center a rmoutit se nad přehnaným materialismem. :)

pondělí 21. listopadu 2016

Dívka z Islandu

Někdy je až k neuvěření, jaké tituly se dostanou do Levných knih. Jednak se tam dají najít klasiky ve starších vydáních, které se třeba jednotlivá nakladatelství snaží rozprodat, někdy zase knihy, které vážně za moc nestojí a tvoří tak jakýsi "odpad". Ovšem občas se tam naprosto nezaslouženě dostane i kousek, kterého je pro Levné knihy rozhodně škoda, a který by si zasloužil reklamu a místo v předních regálech klasických knihkupectví, aby ho tam objevilo co nejvíc čtenářů. To je právě případ knihy Agnes australské autorky Hannah Kentové.


Příběh Agnes se odehrává na Islandu v 19. století. Pokud se taky ptáte, proč australská autorka píše zrovna o tomto chladném ostrově, odpověď je jednoduchá. Už jako teenagerka totiž Hannah Kentová navštívila Island v rámci výměnného pobytu Rotary Exchange, kdy také poprvé slyšela příběh Agnes Magnúsdóttir. (Hrozně se mi líbí pro nás neobvyklý patronymický systém, kterým se islandská příjmení tvoří, a vždycky když nějaké takové vidím, vzpomenu si na knihu Hruškadóttir Jany Šrámkové, kde jsem se s tím, myslím, setkala poprvé.)

Kentová vypráví příběh inspirovaný skutečnou postavou Agnes, která se stala posledním člověkem popraveným na Islandu. Vzadu v knize autorka popisuje, jakým způsobem zjišťovala informace o této události, co v její verzi příběhu z těchto informací vychází a co je naopak čistě z její hlavy. Samozřejmě, že tento skutečný původ dodává příběhu na atraktivitě, ale i bez ohledu na něj je to opravdu výborný, mrazivý a poutavý román, který mě velmi zasáhl.

Vypráví o ženě, jež je (spolu s dvěma dalšími lidmi) souzena za brutální vraždu svého zaměstnavatele a milence. Než zazní definitivní rozsudek, který by ji poslal na smrt, je nutné někde obviněnou držet, a tak se Agnes dostává na izolovanou farmu rodiny okresního četníka. Jak ubíhá čas, jednotliví členové rodiny (a taky čtenář) si k Agnes vytváří jakýsi vztah. Přitom se postupně dozvídají příběh jejího života od raného mládí až po údajně spáchaný zločin, a zažívají s ní spoustu každodenních i neobvyklých situací, což je ve vytváření tohoto vztahu samozřejmě ovlivňuje. Ukazuje se, že nic nemusí být tak jednoznačné, jak se na začátku zdá.


Veškeré informace se čtenář dozvídá rozmanitými způsoby, někdy nám vypráví sama Agnes, jindy jednotliví členové rodiny, u nichž bydlí, jindy zase farář, který má za úkol smířit Agnes s jejími činy a se smrtí. To je ještě doplněno nejrůznějšími listinami a dopisy, které o záležitosti pojednávají. Všechny tyto poznámky tvoří zajímavou a čtivou mozaiku, která čtenáři nabízí mnoho úhlů, jimiž jde na případ a osobu Agnes nahlížet, aby si na celou věc mohl vytvořit názor sám. Aby si každý čtenář sám v sobě ujasnil, čeho se vlastně Agnes dopustila.

Kromě samotného vcelku komplikovaného případu, výborné psychologie postav a popisu mezilidských vztahů, předsudků a předčasných odsouzení je možné sledovat islandskou krajinu a počasí, způsob života a hospodaření, stav gramotnosti atd., začátkem 19. století. Je to zkrátka kniha, která dá člověku opravdu mnoho, od poutavého a napínavého příběhu, přes přínosné všeobecné a historické znalosti, až po záminku zamyslet se všeobecně nad lidstvím, nad činy, jež jsme schopni páchat a nad pochopením, které (ne)máme pro druhé. Dostala se mi opravdu pod kůži a jen tak na ni nezapomenu. Doporučuji úplně každému, bez rozdílu pohlaví a věku. :)

Hannah Kent - Agnes

sobota 12. listopadu 2016

Život sám

Zas jeden román od Hostu, který byl pro mě lákavý především svým belgickým původem. Výš než v sedmém nebi je prvotina belgické autorky Griet Op de Beeckové, jež za ni dostala Bronzovou sochu (za nejlepší nizozemsky psaný debut) a byla navržena na některá další ocenění. V současnosti se údajně dokonce pracuje na filmovém zpracování knihy. Přesto se mi zdá, že u nás spíše zapadla a příliš čtena není.


Příběh se odehrává v současnosti a vypráví ho pět vzájemně propojených osob. Máme tu sestry Evu a Elsie, tolik rozdílné povahou, vystupováním i životními zkušenostmi. Dále k nám promlouvá jejich otec, jednasedmdesátiletý Jos, alkoholik, který se vyrovnává s mnohými nešťastnými vzpomínkami, přesto je pořád tolik slepý ke svému okolí. Pak je tu umělec Casper, který právě zažívá velkou lásku, a nakonec dvanáctiletá Lou, dcera Elsie, jež je důkazem, že problémy, ale také obrovské pochopení pro ostatní, může mít člověk v jakémkoli věku.
Na myšlenkách je otravné to, že si je nedokážeme odmyslet.
Řekla bych, že Výš než v sedmém nebi není román tématicky ničím extra výjimečný nebo nový. Prostě jen předkládá několik lidských osudů, jako už tomu bylo všude tolikrát. Každý z těchto osudů je jiný, přesto je všude kolem nás tolik podobných. V tom je kniha skvělá - kdekdo se v ní jistě najde a v problémech hrdinů spatří problémy, které provázejí jeho život nebo život jeho blízkých. Román mi připomněl práce některých současných českých autorek, nikoli svou formou, ale právě prostým předložením často nelehkých lidských osudů. Je to zkrátka obraz toho, jak v současnosti žijeme. Autorka se nesnaží čtenáři přímo diktovat, kterou z postav má vnímat jako kladnou nebo jak se má cítit. Chce ale dovést k zamyšlení nad tím, jak obtížné někdy je se pro něco rozhodnout, posunout se dopředu, vzít život do vlastních rukou.
Všechno jde jako po másle. Prostě to tu oba známe. Člověka vždycky láká to, co už zná. Dává mu to oporu, půdu pod nohama.
Ale neřeší se tu pouze negativní okamžiky života, i když v některých momentech je to tragický a smutný příběh, jinde je zábavný, úsměvný, veselý. romantický a plný naděje. Připomíná, jak důležité je být někým milován, ať už jste dítě nebo dospělý. Zobrazuje stereotypy, v nichž žijeme, protože někdy je příjemnější dát přednost tomu, co už známe. Zobrazuje rychlost současného života, kdy často nemáme čas (ani chuť) na ostatní, a žijeme si pouze pro sebe. Tolikrát si nedokážeme vzájemně pomoct, i když někdy třeba chceme. Velmi hezky je myslím v knize zachycen i pohled malé Lou, její části vyprávění mě moc bavily.


Výš než v sedmém nebi si přečtěte, pokud máte chuť na něco ze současnosti, jak tématicky, tak i jazykem. Rozhodně to není žádné náročné čtení, kapitoly jsou krátké, vše je snadno srozumitelné, přesto napsané kvalitně a moc hezky. Trošku mě zamrzely občasné překlepy.. A taky jsem přemýšlela nad názvem, přijde mi, že možná zbytečně zní více "červenoknižněji", než by bylo třeba. Ale to tak možná působí jen na mě, rozhodně se jím nenechte odradit. :) Vidím to tak na čtyři hvězdičky, příjemné čtení, ve svém celku povedená kniha, ale zase nic zásadního, co by mě nějak kolosálně zasáhlo. :) 

neděle 6. listopadu 2016

Thrillery a detektivky

Nějak mám v poslední době hodně chuť číst mírně děsivé příběhy. Když já říkám mírně děsivé, tak opravdu nemyslím horory a různé extrémy, jako jsou třeba knihy Jacka Ketchuma, to rozhodně není nic pro mě. Nevyhledávám přespříliš (psychického ani fyzického) násilí a v žánru hororu nenacházím obsahově ani formálně nic přínosného. Někdy mám zkrátka jen náladu na nějaký ten dobře promyšlený thriller nebo krimi, pokud dokáže dobře zachytit psychický rozvrat osobnosti, psychopatické sklony, věnuje se tématům jako pomsta něčeho v dávné minulosti, stalkingu a podobně. A kdy je pro takové čtení lepší atmosféra, než na podzim či v zimě, když je brzo a dlouho tma, přes den neustále zataženo a pochmurno? Dnes tedy o dvou knihách v podobném duchu. :)


Sabine Durrantová - Pod kůží

Další britská kniha přirovnávaná ke Zmizelé (kdy už se začne používat nějaké jiná nálepka?) a opět se mi velmi líbila. Na začátku románu je nalezena mrtvola mladé ženy v parku - objeví ji zcela náhodou známá úspěšná televizní moderátorka, která si šla ráno zaběhat. Vzápětí je ale sama z vraždy policií obviněna. 
Popravdě jsem si závěr tak trochu vyzradila tím, že jsem si na databázi přečetla komentář, který zdánlivě neříká nic, ale při čtení vám zkrátka dojde, jak byl myšlen. Takže za žádnou cenu nečtěte u takových knih jakékoliv komentáře. Nicméně i přesto se mi konec vážně dostal pod kůži. Výborně promyšlené, všeho akorát. Občas mi jen přišel trošku zmatený autorčin styl, špatně zvolený slovosled věty atd., což bude možná spíš vina překladu, ale rozhodně to není nic, co by vás od čtení mělo odradit. Jde o dobře a nezvykle vyprávěný příběh, překvapivý, nijak zvláště zbytečně násilný. Děsivá kniha především v tom, do čeho je možné se nechtěně zaplést, a také čeho všeho by mohl být člověk schopný. 


Peter May - Skála

Středobodem tohoto příběhu je skotský ostrov Lewis a jeho krásná, ale velmi drsná příroda. Po mnoha letech se na Lewis vrací policejní detektiv Fin, který se zde narodil a prožil mládí, ale později odtud z nejasného důvodu utekl. Vrací se, aby pomohl při vyšetřování vraždy muže, jehož v mládí znal. Byl totiž zavražděn stejným způsobem, jako jiná oběť v Edinburghu, jejíž vraždu Fin vyšetřoval dříve. Fin se na ostrově setkává se starými přáteli (a nepřáteli), známými, láskami, a snaží se pochopit, co se stalo. Přitom střídavě vypráví příběh o své minulosti na ostrově, který odkrývá mnoho důležitého pro současnost, a nakonec se vlastně tyto dvě roviny protnou. 
Takže nečekejte klasickou detektivku se spoustou vyšetřování a vyslýchání svědků, nic takového v knize není. Jde především o odhalování pravd minulosti a způsobených křivd, které v kdekom nadobro zanechaly hluboké šrámy, které se staly příčinami zla. Skvělý jazyk a styl je zřejmě u Petra Maye zárukou, soudě podle recenzí na jeho ostatní knihy. Rozuzlení i v tomhle případě nečekané a děsivé.

Obě knihy určitě stojí za přečtení, doporučuju! :)

pondělí 31. října 2016

Haruki Murakami a Kat Menschik

Dvě malá dílka s magickým příběhem a krásnými ilustracemi, to je spojení Murakamiho textů s obrazy německé umělkyně Kat Menschik v knihách Podivná knihovna a Spánek. Od M. jsem četla některá rozsáhlejší díla - a tyhle krátké prózy, o nichž chci psát, jsou oproti ostatním románům v něčem docela jiné, přesto v mnoha ohledech podobné. Řekla bych, že na malém prostoru, který dostaly, je ještě intenzivněji přítomna bezvýchodnost, implicitnost, nemožnost jednoznačného vysvětlení a magično.



Podivná knihovna

Pohádka pro dospělé, poetická, jemná a krutá zároveň, velmi smutná. Od ostatních M. příběhů se liší menší mírou reálna. Chlapec jde do knihovny jako už tolikrát předtím, ale tentokrát zde zažívá něco nového a neočekávaného, potkává "nelidské" postavy, je konfrontován se zlem a dostává znepokojující úkol. Později není jasné - byl to pouze sen, nebo skutečnost?

Při čtení netrpělivě čekáte konec, aby už ta tíživá situace nějak vyvrcholila a zmizela, ale přitom víte, že se toto očekávání ani v závěru nenaplní. Musím říct, že mě dílo zasáhlo a přesvědčilo právě až na samém konci, který je opravdu velmi smutný a beznadějný. Je to rozhodně nejdivnější M. příběh, který jsem četla, a pocity z něj se těžko popisují. Každý čtenář si musí metafory přítomné v díle vyložit sám, někdy jsou opravdu těžko uchopitelné. Možná by dokonce při čtení tohoto díla pomohla znalost nějakých japonských pověstí či něčeho podobného, to vůbec nedokážu posoudit. Každopádně ale stačí nechat na sebe příběh zapůsobit a nehledat hlubší vysvětlení.

Spánek

Tohle už mi přišlo jako typický M. Žena a podivná příčina její trvalé nespavosti, následné zvláštní bdělé stavy. Ty vybízí ženu k existenciálním úvahám o účelnosti a podstatě lidského bytí, o jejím vlastním životě. Kde jsou hranice našeho vědomí? V knize jsou přítomny prvky jako noc, čas, konečnost. Autor zkrátka popisuje, jaké to je a k čemu to vede, vůbec nespat. Dočkáme se opět vyústění, pro které rozhodně není pouze jedno možné vysvětlení. Přišlo mi to o trochu méně poetické, než jiná M. díla - to, jak žena mluví o svém muži a dítěti, o celém životě. Tato citová strohost přispívá k pochybnostem o správnoti způsobu života, který hrdinka dosud vedla, a zintenzivňuje změnu její osobnosti. Záznam toho všeho je vážně působivý a musím říct, že Spánek se mi líbil rozhodně více než Knihovna.

Obě knihy jsou podivné, zarážející, smutné. Přesto líbivé a u čtenářů oblíbené. Vtáhnou vás a potřebujete znát konec, i když o něj vůbec nejde, i když vůbec nic nevysvětlí. Podněcují k zamyšlení, protože je v nich více, než kolik je na první pohled zapsáno. Prostě M., klasicky. :) Kat Menschik atmosféru úžasně dotvořila ilustracemi, které jsou vážně nádherné, však posuďte sami. :) Možná bych ale doporučila začít s četbou Murakamiho textů z jiného konce.



Haruki Murakami - Podivná knihovna, Spánek

pátek 21. října 2016

Rodina v čase

Knihu Čtyřcestí jsem náhodou potkala v knihovně. Uviděla jsem její líbivou, zvláštně ilustrovanou obálku a vzpomněla si na fakt, že ji Bára z orvokki.sk označila za svou knihu roku. Jinak jsem ji na knižních profilech moc nezaregistrovala, což je myslím škoda. A tak šla se mnou domů. :)


Tommi Kinnunen, autor Čtyřcestí, pochází ze severofinského města Kuusamo a v současnosti žije v jihofinském Turku. Nemůžu si vzpomenout, že bych kdy četla román od finského autora odehrávající se ve Finsku, takže mě to dost zajímalo. Dozvědět se něco o poměrech v zemi, o tamější chladné krajině. Čtyřcestí je autorův debut a musím říct, že tak dobrý debut jsem nečetla dlouho. Taky byl přeložen do čtrnácti jazyků a shrábl několik cen.

Román zachycuje osudy jedné finské rodiny po tři generace. Příběh je vyprávěn postupně z pohledu čtyř postav. Jako středobod knihy vnímám Lahju, protože k ní se ostatní postavy vztahují, o ní často vyprávějí, protože ona ovlivňuje jejich životy. Jako první je nám nabídnut příběh její matky Marie. Ta se narodila ještě v devatenáctém století, stala se navzdory společnosti porodní bábou a vůbec to zkrátka byla velmi uvědomělá a emancipovaná žena. Svou dceru Lahju se rozhodla vychovat sama, nikdy se nevdala. Příběh jejího života byl hrozně zajímavý, měl ten správný nádech příslušné doby. Dále je vyprávěno prizmatem Lahji samotné, pak z pohledu její snachy Kaariny, která je nucena žít se svým manželem a dcerkami v jednom domě s Lahjou, a nakonec z (jediného mužského) pohledu Onniho, což je Lahjin manžel.

Celé vyprávění pokrývá konec devatenáctého a celé dvacáté století, končí až Lahjinou smrtí. Záběr je tedy dosti široký. Kniha zachycuje mnoho maličkostí z všedního života, které se během století nějakým způsobem proměňovaly. Nabídnout čtyři pohledy na život této rodiny byl rozhodně dobrý nápad - odhaluje se přitom, že každá z postav vnímá různé události docela odlišně, a že každému záleží na něčem jiném. Autorovi se podařilo hezky zdůraznit, že člověk sám na sebe pohlíží jinak, než jak ho vnímají ostatní.

I když je vyprávěno z pohledu jednotlivých postav, je užito er-formy, proto vyprávění působí věcným dojmem. Přestože jde o působivý a dojemný příběh, autor nechce přímo říct čtenáři, jak se má cítit, nechce záměrně působit na jeho emoce. V knize nenajdeme přímé vyjádření velkých citů, humor, patos ani žádná klišé. Události jsou odkrývány postupně, až v poslední části se dozvíme veškeré zásadní informace, které zcela změní celý pohled na příběh. Hlavní roli tu totiž hraje tajemství. Takže po dočtení jsem listovala knihou a hledala různé letopočty, jestli to opravdu všechno sedí, co vlastně postavy v té které době dělaly a co si myslely.

Autor dokázal do knihy zakomponovat mnoho. Emancipaci, válku a její dopady na vojáky i nebojující, život nevidomé dívky, hříchy, sebeobviňování se, obviňování druhých a mnoho dalšího, co ani vlastně nemůžu prozradit. Je to zkrátka zajímavá skládanka, která se čtenáři postupně odkrývá. Ničeho v ní není přespříliš. Vážně povedený debut, kvalitně napsaný, promyšlený, bez klišé. Knihu bych doporučila těm, co se zajímají o historii, severské země, mají rádi psychologicky propracované postavy. Ale zároveň těm, kteří mají trpělivost a nevadí jim, že všechno nedostanou naservírované okamžitě a přímo.

Tommi Kinnunen - Čtyřcestí

pátek 14. října 2016

Pěna dní

Nedávno jsem dočetla jednu z největších francouzských klasik dvacátého století, Vianovu Pěnu dní. Je to jedno z těch děl, která jdou jen těžko popisovat. Ať už bych se snažila vyprávět příběh knihy, upozornit na přesahy, motivy nebo kritiku společnosti, které obsahuje, nikdy bych nedokázala přesně vyjádřit dojem, kterým působí, když je čtena, a atmosféru, která je v ní vytvořena. Je to něco zcela jiného, netradičního, absurdního, existenciálně laděného, vtipného, ironického a tragického zároveň. Tak jsem si řekla, že fotky a vybrané úryvky snad povahu knihy vyjádří lépe. :)


Pro připomenutí, Boris Vian byl francouzský prozaik, novinář, kritik, hudebník (jazzový), herec, malíř a kdeco jiného. Pocházel z bohaté rodiny, druhou světovou prožil na večírcích. Až se skončením války prožil hmotný nedostatek a byl tedy nucen začít pracovat. Vydával díla, která pobuřovala, ať už pod jménem vlastním, nebo pod pseudonymem. Pěna dní (1947), jeho nejslavnější román, byl doceněn až po jeho smrti. Mnoho autorových životních zkušeností lze v Pěně dní naleznout především v hlavní postavě, Colinovi.

V románu jsou zrušeny mnohé zavedené zvyklosti našeho světa, přesto je metaforicky v těchto nevšednostech tolik nám známého. Jak pomíjivé je štěstí, jak velký je strach z nemoci a smrti. Jak zvláštně uspořádaná je naše společnost a co lidé běžně považují za důležité. Tady je ukázka toho, jak to ve fikčním světě Pěny dní funguje:

Colin položil hřeben, uchopil nůžky na nehty a zastřihl si našikmo koutky svých málo výrazných víček, aby vypadal temněji. Musel to často opakovat, protože víčka rychle dorůstala.

Kráčeli po prvním chodníku, na který došli. Ze vzduchu se snesl malý růžový obláček a blížil se k nim. Jdu na to!" prohlásil. Tak dělej," řekl Colin. A obláček je zahalil. Uvnitř bylo teplo a vonělo to tam skořicovým cukrem. A už nás nikdo nevidí!" liboval si Colin. Ale my vidíme všechny!"


Posuzování lidí a hodnot je neméně zvláštní:
Colinův kuchař Nicolas: „Moje sestra se jaksi nevydařila, pane." vysvětloval Nicolas. Studovala filozofii. S takovými věcmi se v rodině hrdé na své tradice nikdo rád nechlubí.."

Nevím," odpověděl Colin. Nevím, co mám dělat. Víš, je to velmi dobře vychované děvče. Posledně u Isis vypila spoustu šampaňského.."

Proč jsou tak pohrdlivý?" chtěla vědět Chloé. Že někdo pracuje, na tom přece není nic tak dobrého..." 
Řekli jim že je to dobré," vysvětloval Colin. Všeobecně se tvrdí, že je to dobré. Ovšem nikdo si nemyslí, že je tomu tal skutečně. Dělá se to ze zvyku a právě proto, aby se o tom nepřemýšlelo."

Podle mého v dnešní době hodně aktuální trend je vtipně zobrazen na postavě Colinova přítele Chicka. Ten postupně bezhlavě veškerý svůj čas, peníze a cit "vrazí" do svého nadšení pro obrovského filozofa a spisovatele té doby "Jean-Sol Partra", jehož je obrovským fanouškem. Skupuje všechny jeho knihy, oblečení, atd., přesto o jeho myšlenkách v knize není ani slovo a Chick o nich nikdy nemluví.

Považ, že jsem dnes objevil vydání Partrova spisu Předběžný nástin Nevolnosti na neperforovaném kotouči toaletního papíru.."
Ale kde na to bereš tolik peněz?" divil se Colin. 
Chick se zachmuřil. Přijde mne to sice hodně draho," řekl, ovšem nemůžu si to nechat ujít. Já Partra potřebuji. Jsem jeho sběratel. Musím mít vše, co napsal."


„Tak leknín," vzdychl Colin. Kde jenom k něčemu takovému mohla přijít?"
Má leknín?" zeptal se Nicolas nedůvěřivě.
V pravé plíci," vysvětloval Colin. Profesor se nejdříve domníval, že je to jenom jakýsi živočich. Ale je to tohle. Bylo ho vidět na projekční ploše. Je už dost veliký, ale zatím je ještě možné ho dostat pryč."

Takže, pokud máte aspoň trochu rádi podivnosti a nelogičnosti, tak si to prostě přečtěte! Je to milé, absurdní, zarážející, někdy děsivé. Ale taky dobře čitelné, čímž myslím jak jazyk, tak i to, co je schováno mezi řádky. Opravdu hodnotná kniha a nevšední literární zážitek.

Boris Vian - Pěna dní

úterý 11. října 2016

(pod)zimní čtení

Ke každému ročnímu období se hodí jiný typ knížek, to je jasné. Na podzim mě osobně lákají knihy tematizující historii, závažnější a chmurnější náměty, společenské a psychologické romány a taky detektivky odehrávající se v chladnějším prostředí. Pokaždé mě během roku napadne nějaká kniha, kterou si plánuji na podzim přečíst, ale často se k ní pak z nějakého důvodu nedostanu. Tohle jsou některé z nich - doufám, že aspoň pár za letošní podzimní a předvánoční období přečtu. Pro vás mohou sloužit také jako inspirace ke čtení nebo jako tip na dárek pro někoho, kdo slaví narozeniny (nebo něco jiného) právě na podzim. :)


Jodi Picoultová - Vypravěčka

Vypravěčku už, zdá se, všichni četli a podle 92% na databázi knih soudím, že se taky všem líbila. Děj se odehrává v současnosti, ale ve vyprávění starších hrdinů se vracíme do období druhé světové války. Jedním z vypravěčů je babička hlavní hrdinky Sage, druhým je pak muž, který působil v SS a koncentračních táborech, a který Sage požádá, aby mu pomohla spáchat sebevraždu. Anotace knihu popisuje jako "kontroverzní brilantní román o vině a trestu". Čekám, že to bude kruté, mrazivé, že se dozvím něco o historii, a že to bude skvěle napsané. Hlavní důvod, proč jsem román ještě nepřečetla, je její obrovský formát a váha.

Eowyn Ivey - Dcera sněhu

Tak v tomto případě je spojení s chladným obdobím zjevné už z názvu a krásné obálky. Mělo by jít o příběh manželského páru, který bydlí na Aljašce, a který zoufale touží po dítěti. Jestli ho manželé nakonec dostanou, zatím nevím, každopádně anotace slibuje "silný, jímavý a brilantně napsaný příběh". Myslím, že půjde o smutné, tajemné a magické vyprávění, plné sněhu a nenaplněných tužeb. 90% na databázi.

Hannah Kent - Agnes

Toto dílo se pro změnu odehrává na Islandu ("drsná severská příroda, v níž může být život pouze bojem o přežití"). Řeší případ mladé ženy, která je odsouzena ke smrti za vraždu svého pána a milence. Na popravu má čekat na izolované farmě jednoho ze strážníků. Obyvatelé farmy jsou tím nejprve zděšeni, ale když ženu blíže poznají, chtějí znát její příběh. Ukáže se, že nic není tak, jak se zpočátku zdálo. Na databázi je kniha hodnocena 85%.


Peter May - Skála

Ze severského krimi mě už dlouho láká hlavně úspěšná detektivní trilogie vychvalovaného autora Petera Maye. Odehrává se na skotském ostrově, kde "snad jen strach lidí z Boha je silnější než starost o živobytí. Pod zástěrkou víry však přežívají staré pohanské hodnoty a prapůvodní touha po krvi a pomstě." Když dojde ke zločinu, přijíždí na ostrov "nedávnou ztrátou syna poznamenaný policejní detektiv Fin Macleod, jenž se má podílet na vyšetřování brutální vraždy, spáchané podle stejného scénáře jako vražda, jíž se zabývá v Edinburghu. Fin prožil na ostrově Lewis dětství, takže vyšetřování je pro něho zároveň cestou domů a do minulosti." No zní to zkrátka drsně a jedná se o jednu z nejlépe hodnocených severských krimi sérií.

Petra Soukupová - Pod sněhem

Do seznamu musím samosebou zařadit také nějaké současné české autory a vybrala jsem, myslím, opravdu z těch nejlepších. Petra Soukupová a její svébytný styl, tematizující často nepěkné rodinné a hlavně sourozenecké vztahy a její nejnovější samostatně vydaná kniha (2015). Co se stane, když spolu odrostlí sourozenci uvíznou v autě Pod sněhem? Myslím, že to bude stejně dobré, jako její ostatní knihy, pokud vám sedne její styl.

Jiří Hájíček - Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku

Dalším zástupcem kvalitní současné české prózy je pro mě Jiří Hájíček. K této jeho sbírce povídek jsem se ještě nedostala a na podzim mi to přijde jako fajn vesnická volba. :) Na říjnový Velký knižní čtvrtek (13.10) navíc vyjde další jeho kniha s názvem Dešťová hůl, takže je nejvyšší čas se v jeho tvorbě posunout. :)

Tak ať se vám letošní podzim podaří prožít v té správné atmosféře! :)

neděle 9. října 2016

Co vše je vidět z vlaku

Ke knize Dívka ve vlaku jsem se dostala celkem opožděně, minula mě v době své největší slávy, kterou "nenápadně naznačuje" nálepka na obálce knihy - bestseller roku 2015 - i přes velké počty prodaných výtisků "na obou stranách Atlantiku". Na druhou stranu je to výběr četby v současné době velmi aktuální z toho důvodu, že v kinech právě běží film podle knihy natočený. Už v anotaci je Dívka ve vlaku přirovnána ke Zmizelé Gillian Flynnové. Dva aspekty, totiž toto přirovnávání a všudypřítomná reklama, se staly knize osudným, protože právě to jsou myslím důvody, proč z ní bylo mnoho čtenářů zklamáno a proč ji často kritizují. Abych nedopadla stejně, přistoupila jsem k románu s čistou hlavou, zapomněla na veškerá srovnání a musím říct, že se mi to rozhodně vyplatilo.


Příběh se odehrává v současném Londýně v průběhu několika let. Není ovšem vyprávěn chronologicky, odkrývají ho střídavě tři ženské postavy a vypravěčky - Rachel, Megan a Anna. Hlavní postava Rachel je v žalostném stavu - rozvedená, alkoholička, nemá vlastní domov ani práci. Každý den ve stejnou dobu dojíždí vlakem do centra Londýna a cestou projíždí městečkem, kde vlak zastavuje v ulici, kterou Rachle důvěrně zná. Každý den je tak nucena dívat se na dům, v němž ještě před několika lety bydlela se svým manželem. Aby přišla na jiné myšlenky, začne raději pozorovat jinou vilu nedaleko a idealizuje si život páru, který v něm žije. Jednoho dne ale dojde k záhadnému zmizení a Rachel se pouští do pátrání..

Je důležité zdůraznit, že v knize zase tolik nejde o napětí, jako spíše o psychologii postav a jejich vzájemné vztahy. Každý tu má svou temnou stránku, něco v jejich povaze, názorech nebo minulosti není úplně v pořádku, a z toho důvodu se může každý zdát čtenáři v průběhu čtení podezřelý. Postav je v knize vcelku málo a je obdivuhodné, že i s tak malým počtem autorka rozehrála zajímavou hru. Na druhou stranu objevit správného viníka není zase tak složité. Charaktery jsou vcelku dobře naznačeny, třeba pozorovat alkoholičku, která se snaží vyhrabat z nejhoršího a vrátit svůj život do normálu, je rozhodně zajímavé. 

Kniha se velmi dobře čte, autorka volí jednoduchý a srozumitelný jazyk. Rozjezd může možná někomu připadat pomalejší, mně to ale nepřišlo tak hrozné. Čtenář má alespoň šanci dozvědět se něco z života Rachel a udělat si tak k ní nějaký vztah. Ve vyprávění chybí zbytečné popisy násilí a není ani prvoplánově děsivé. 

Román bych označila jako klasickou detektivku s důrazem na psychologii postav, tedy zase něco jiného než v současnosti tolik populární drsné severské krimi s profesionálním vyšetřovatelem v hlavní roli.

Mně osobně kniha sedla a vážně mě bavila, subjektivně ji hodnotím pěti hvězdičkami. Na druhou stranu se zase nejedná o nic geniálního, ať už jazykem a kompozicí, nebo překvapivým závěrem. Není to zkrátka nic, co by tu ještě nebylo. I tak ji ale člověk zaujatě dočte do konce a pokud odhodí předsudky a vykašle se na srovnávání se Zmizelou, je dost možné, že ho zaujme. Na film se doufám brzo dostanu do kina a vážně se těším, jak je příběh zpracován. :-)

Paula Hawkins - Dívka ve vlaku

sobota 1. října 2016

E-maily, okupace a indiáni

Se začátkem semestru a změnou denního režimu se mi zase nakupily knihy, o nichž bych chtěla psát. Jde o jeden současný román ryze odpočinkového charakteru, který se v poslední době hodně objevuje na knižních profilech různých sociálních sítí, taky bych se ale chtěla ve zkratce zmínit o dvou dílech z trošku jiného soudku.


Anne-Laure Bondoux, Jean-Claude Mourlevat - Drahý příteli

Od tohoto francouzského románu v e-mailech jsem si podle recenzí slibovala oddechový, ale přesto poutavý příběh. Představovala jsem si, že půjde o něco podobného jako v případě knihy Dobrý proti severáku, kterou jsem před nějakým rokem přečetla během jedné extra nudné přednášky, a která mě moc bavila. 
V příběhu vystupují dvě hlavní postavy, slavný postarší spisovatel
Pierre-Marie a asi o pětadvacet let mladší Adeline. Adeline pošle spisovateli ve velké obálce ukázku své tvorby a požaduje, aby si on její rukopis přečetl. Tak se mezi postavami (záhadně rychle a přes spisovatelovy počáteční protesty) započne e-mailová konverzace. 
Prvních asi padesát, možná i více stran, jsem z toho neměla nejlepší pocit, bála jsem se, že to skončí u „náhodou si napsali a prostě spolu skončili“. Naštěstí pak byla zápletka trošku zamotanější a postav v příběhu také přibylo. Nakonec se z toho vyklubal zajímavý náhled do mezilidských a mileneckých vztahů, přesto knihu hodnotím průměrně, postavy mi nebyly nijak sympatické a děj mě bohužel tolik nevtáhl. Kniha ve čtyřech slovech - průměrné romantické odpočinkové čtení.


Egon Hostovský - Úkryt

Tento kratší román českého spisovatele Egona Hostovského vyšel v roce 1943 a můžeme ho zařadit do
linie jeho existenciálních próz, které zachycují osudy jedinců ovlivněné válkou a emigrací. Román je psán jako soubor vypravěčových záznamů, které adresuje své ženě Haně. Nedoufá totiž, že ji ještě někdy spatří - vlivem různých v knize popsaných událostí totiž náš vypravěč přebývá ve sklepě domu svého přítele ve Francii, aby se ukryl před německými vojáky, kteří okupují Francii, a kteří na něj vydali zatykač.
Ve svých záznamech chce muž Haně jednak vyprávět svůj příběh, ale také obhájit svá rozhodnutí a vysvětlit své jednání. Zápisky jsou plné vnitřních monologů, v nichž vypravěč řeší svá existenciální muka, která prožívá kvůli svému "vězení", která ale prožíval už před tím, protože nedokázal objevit smysl a cíl bytí a nebyl ve svém životě a manželství šťastný.
Výstavba románu je promyšlená, důraz je položen nikoli na děj, ale právě na stránku psychologickou. Dílo mě bavilo a mnohé mi předalo, Hostovský je podle mého názoru jeden z důkazů, že bylo v dějinách české literatury mnoho kvalitně tvořících autorů.


Ettore Biocca - Sama mezi indiány

Právě dočítám tuhle knihu, která mi byla doporučena v rámci seminářů z etiky. Nikdy jsem takový příběh nečetla a podobné literatuře se spíše vyhýbala. 
Jedná se o svědectví ženy španělského původu, kterou v dětství (ve třicátých letech minulého století) unesli v Jižní Americe Indiáni. Ona s nimi následně prožila část svého života, o níž v knize otevřeně vypovídá. Knihu autor sepsal chronologicky a z jejích odpovědí na různé otázky tedy vlastně vytvořil její životopis ve formě souvislého vyprávění
Je to nesmírně zajímavé - dozvědět se tolik o životě zcela jiné kultury, o fungování jejich společenství, o hodnotách, vztahu k přírodě, moudrosti, ale také o krutosti, která je pevnou součástí jejich životů. Jejich životy jsou totiž prakticky pouze bojem o přežití.
Kniha působí velmi autenticky a na určité části vyprávění rozhodně dlouho nezapomenu.

pondělí 19. září 2016

Co přinese válka

Tak jsem se konečně odhodlala přečíst jednu z těch tlustých románů odehrávajících se za války, které na mě doma čekají. Je pro mě vždycky těžké takovou knihu vzít a začíst číst, ale když už se do toho pustím, většinou to stojí za to, protože na mě čeká dobrý a silný příběh, který mi připomene, v jaké pohodě a blahobytu si v současnosti ve střední Evropě žijeme. Jeden z takových příběhů se skrývá i v knize Jsou světla, která nevidíme.

Dílo zachycuje životní osudy dvou mladých lidí během druhé světové války - nevidomé francouzské dívky Marie-Laure a německého sirotka Wernera a myslím, že už volba této dvojice potenciálního čtenáře zaujme. Postavy se snaží žít podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, rostou a dospívají, učí se ovládat svá těla a poradit si s těžšími situacemi - a do toho všeho v průběhu jejich puberty vstupuje válka. 

Wernera zastihne rozmach Hitlerova vlivu, když přebývá v dětském domově se svou mladší sestrou Juttou a s nehezkou vidinou vlastní budoucnosti. Jelikož mu nechybí talent ani odvaha, mnohému se učí sám z velmi omezených zdrojů, ke kterým má přístup. Brzy porozumí světu techniky a jeho schopnost opravit a zprovoznit každé rádio, které mu přijde pod ruce, ho nakonec dostane pryč od nechtěné práce v dolech, která na něj čekala, ke studiu na prestižní škole pro Hitlerjugend. Marie-Laura je zase přinucena se svým otcem opustit rodnou Paříž, kterou obsazují Němci a najít si nový domov.

I když se kniha soustředí na osudy dvou jedinců, na pozadí je vykreslená válka s mnoha hrůzami, které přinesla. Skrze Wernera můžeme sledovat výběr a těžkou výuku Hitlerjugend, systematické přetváření jejich smýšlení. Odhodlání a víru v systém některých vojáků, touhu obětovat vlastní život pro Führera a zvraty v jejich uvažování, to když si uvědomí pravdu, kterou si dlouho nechtěli přiznat. Těžký návrat do normálního života a zpětné litování vlastních činů. Nevědomost a utrpení jejich blízkých. Ukončení války, vstup ruských vojáků do Německa, drancování a znásilňování německých dívek. Skrz Marii-Lauru je zase přiblížen život nevidomého člověka a jeho vnímání, dále průběh války na západu Francie, zobrazeni silní jedinci, kteří se vzmohli na odpor a nesobeckou pomoc ostatním. Kolem toho všeho se navíc motá tajemství, které střeží Mariin otec, a které jejich život ještě komplikuje.


To, co mě na knize těšilo ze všeho nejvíce a díky čemu jsem si čtení vážně užila, je autorův styl. Lehký, volně plynoucí, čtivý a poutavý. Anthony Doerr tedy opravdu umí používat slova a vytvořit atmosféru - spíše kouzelnou než tvrdě reálnou (k čemuž přispívá také ne tolik osobní er-forma), i když se jedná o tak závažné téma. Text se skládá z krátkých kapitol - střídavě je vyprávěno z pohledu Wernera a Marie-Laury, a také dochází ke střídání časových rovin v jednotlivých částech knihy. Obojí by mohlo čtenáře spíše rušit a způsobovat ztrátu orientace, ale v tomhle případě tomu tak rozhodně není - i s tím si autor výborně poradil.

Přečetla jsem mnoho děl českých autorů, která vznikla bezprostředně po válce a později během 2. poloviny 20. století a Světla se jim zdaleka nepřibližují - minimálně jistou závažností a naléhavostí, kterou tehdy vzniklá díla obsahují. Taky mi některé okolnosti přišly mírně zlehčené, jakoby autor bral ohled na mladší čtenáře. Nicméně Světla hodnotím jako výborný román, který zejména (ale nejen) současným teenagerům dokáže válku přiblížit velmi poutavým způsobem. Především oni potřebují pochopit, co se v naší historii odehrálo a rozhodně raději sáhnou po současném populárním (ale i právem oceňovaném) románu s krásnou obálkou, než po starší klasice. Rozhodně se nenechte odradit tloušťkou knihy, čte se to vážně samo. Opravdu krásný příběh - plný krutosti, ale také lidskosti, soucitu a uvědomění.

Anthony Doerr - Jsou světla, která nevidíme

pátek 16. září 2016

Severský thriller? Sníh, led a zklamání.

Takhle při konci léta jsem se rozhodla, že je správný čas přečíst si v posledních teplých dnech nějaký napínavý severský thriller. Poslední dobou jsem častěji slýchala o autorovi jménem Peter Høeg a jelikož o něm kolují veskrze pozitivní zprávy, rozhodla jsem se vyzkoušet jeho knihu Cit slečny Smilly pro sníh. Ta mě zaujala především svým názvem, v němž vidím cosi záhadného, a tak jsem se do knihy pustila s očekáváním napínavého příběhu šmrncnutého něčím mírně podivným a neobvyklým. S očekáváním něčeho, u čeho mě bude mrazit v zádech.



Kniha v originále vyšla už začátkem 90. let a měla opravdu obrovský úspěch, prodávala se ve velkém množství různě po světě a Høeg byl jedním z nejčtenějších neanglicky píšících autorů. To o něčem vypovídá. Musím ale bohužel říct, že mě osobně kniha zanechala zklamanou.

Příběh začíná smrtí malého chlapce Izaiáše, kterého matka spíše zanedbávala než aby mu poskytla láskyplný domov. V existenciálně těžších chvílích tedy Izaiáš navštěvoval sousedku Smillu, která nám celý příběh vypráví. Zpětně se dovídáme, že Smilla chlapci dávala jídlo, hrála si s ním a předčítala mu z Eukleidových Základů. Za ta léta, během nichž se s Izaiášem přátelila, se Smilla začala za chlapce cítit zodpovědná. Proto když teď umřel a kolem jeho smrti se vyjevují jisté podivnosti, vyšetřování, které vede policie, ji neuspokojí a tak začne pátrat na vlastní pěst. Izaiášova smrt je ale pro Smillu pouze odrazem, od které se dopátrá k daleko závažnějším skutečnostem.

Smilla má neuvěřitelně zvláštní povahu. Už léta žije sama víceméně bez práce a bez peněz v Dánsku, stýská se jí po jejím domově v rodném Grónsku, vzpomíná na dětství a na matku, která ji v mrazivých podmínkách naučila přežívat. Stejně jako její matka ani Smilla není zrovna typ mírné a něžné ženy s vybraným chováním, je zvyklá na drsný život a nepotrpí si na city a společnost lidí - žije uzavřeně svůj život v malém bytečku na okraji společnosti. Jak děj postupuje, neohroženě se vrhá do akcí, které jsou pro ni předem jasně nebezpečné, nevadí ji riskovat, je hrozně odvážná a... já jsem si jí tedy vůbec neoblíbila.

Děj začal vcelku slibně, asi prvních sto stran se mi zdálo, že to je vážně nepředvídatelné, vyleze z toho něco brilantního, a že budu na konci překvapená. Během čtení jsem se mírně zamotávala v textu, protože většina informací je čtenáři podaná pouze implicitně. Často mi nebylo jasné, kdo s kým zrovna mluví, kde se postavy právě nachází, jestli jde o současnost nebo o vzpomínky, prostě mi autorův styl moc nesedl. To všechno bych knize ještě odpustila, jenže děj se pak začal ubírat vážně podivným směrem a kam se ubral nakonec, tak to mě zklamalo opravdu na plné čáře. Takhle si tedy thriller nepředstavuji.

Co se mi na knize moc líbilo, byly Smilliny vědomosti o sněhu a ledu. Jak uměla rozeznat jednotlivé druhy ledu plovoucího na vodní hladině, jak pro ně používala speciální názvy v její řeči, co vše dokázala vyčíst ze stop ve sněhu. Celé to mrazivé prostředí bylo fajn. Také jsem se při čtení dozvěděla mnoho o historii vztahu mezi Dánskem a Grónskem, co se v těchto místech dělo v polovině minulého století a jak jsou původní obyvatele Grónska v Dánsku přijímáni.

Kdyby měla kniha 200 stran, asi bych si ani tak moc nestěžovala. Ale pokud něčemu věnuji tolik času a neustále očekávám nějaký zajímavý zvrat, který by mě donutil říct si, že to je vážně super příběh - a ono během 400 stran nic takového nepřijde a ani konec to nezachrání... Možná se příběh bude více líbit příslušníkům opačného pohlaví nebo příznivcům lehkého sci-fi (protože tak mi ten konec připadal). Možná měla kniha takový úspěch, protože ještě neexistoval proud severských detektivek a thrillerů, který je dnes tolik populární. Zkrátka věřím, že někoho kniha může bavit, že je to spíše otázka vkusu. Pro mě to tedy rozhodně dobrá volba nebyla. 

Peter Høeg - Cit slečny Smilly pro sníh

středa 7. září 2016

Jiný svět?

V srpnu u nás v nakladatelství Paseka vyšla pozoruhodná kniha A proto skáču - pozoruhodná především kvůli tomu, kdo ji napsal a jak vznikla. V japonském originále byla vydána už v roce 2007 a později ji objevil britský spisovatel David Mitchell, kterého můžete znát jako autora knihy Atlas mraků, a přeložil ji s manželkou do angličtiny. Autorem knihy je mladý japonský spisovatel Naoki Higašida, jehož život je ovlivněn těžkou formou autismu. Nedokáže mluvit a těžko vyjadřuje, co cítí, ale naučil se během života pracovat se speciálním počítačem, díky němuž může komunikovat a psát texty. 


Kniha A proto skáču se skládá z autorových odpovědí na otázky, které často ohledně autismu dostává. Odpovídal na ně ve svých třinácti letech metodou ukazování znaků na abecední tabulce. Kniha je rozdělena do pěti kapitol, které se věnují jednotlivým tématům: o jeho neschopnosti komunikovat, o vztazích, pocitech, výstřednostech v jeho chování a podobně. Na všechny Naoki odpovídá s upřímností a otevřeností, z jeho odpovědí je znát jeho náhled na svět, na svou nemoc, na druhé lidi. Je velmi citlivý a dokáže ocenit krásu. 

Jak se my lidé s autismem díváme na věci? Tomu rozumíme jen my sami. Občas je mi až líto, že vy ostatní nikdy neuvidíte, co je na světě krásy. Protože ten svět, který vidíme my, je opravdu čarovně nádherný.

Je pravda, že v jistém smyslu jsme jako malé děti. Máme rádi všechno laskavé, roztomilé a krásné. Také se nám líbí jednoduché příběhy, protože lépe uhádneme, jakým směrem se budou vyvíjet, což nás uklidňuje.

I když mě mnoho odpovědí nepřekvapilo a Naokiho vnímání světa souhlasí s mými dřívějšími představami o životě těchto lidí, přesto kniha člověku předá mnoho. Připomenout si, že všechno není samozřejmé, jak je úžasné, jak naše tělo dokáže pracovat, jak naše myšlenky a tělo bezděčně kooperují a my si to ani neuvědomujeme. Nahlédnout do hlavy někoho, kdo žije odděleně od světa a přitom tolik v něm, jak citlivě všechno dokáže vnímat a přemýšlet o tom. Že je vlastně vnitřně tolik stejný jako my, pouze uvězněný v těle, které nespolupracuje tak, jak by mělo.

Jenže pro nás je příroda přímo životně důležitá. Když se na ni díváme, máme pocit, že i my lidé s postižením si zasloužíme být na světě a připadáme si jako znovuzrození. Nezáleží na tom, že nás lidé odmítají. Příroda nás vždycky vřele obejme.


Kniha také obsahuje dvě předmluvy, z nichž především ta Davida Mitchella stojí za zmínku. Jelikož sám vychovává autistické dítě, nabízí zase trošku jiný pohled a upozorňuje na jiné aspekty, než sám Naoki. Dokázal knihu vyzdvihnout a ukázat na její význam pro lidi, jako je on.

A proto skáču navíc bezděčně popírá tu nejbeznadějnější z moudrých zkazek, které se o autismu tradují - totiž že všichni lidé s autismem jsou osamělí, nespolečenští a neschopní empatie.

I kdyby jste se z knihy nedozvěděli nic nového, stejně stojí za zamyšlení a přečtení - už jen kvůli tomu, jak byla napsána. Mělo by se o ní vědět.

Naoki Higašida - A proto skáču

úterý 30. srpna 2016

Z poslední doby

Během posledních dvou týdnů se mi tu nahromadily tři přečtené knihy, o kterých bych se chtěla zmínit, ale kvůli práci a dovolené jsem o nich nestíhala napsat samostatné články se vším, co bych o nich chtěla říct. Proto jsem se to dnes pokusila zkrátit a vmáčknout je do článku jednoho. :)

Uvnitř mé hlavy - Francesca Zappia

Tahle young adultovka od yoli během letošního léta dost frčela. Její obálka je asi nejhezčí, co jsem za poslední dobu u knížky pro teenagery viděla. Její barevná kombinace na mě působí takovým uklidňujícím dojmem, že když jsem ji dočetla, bylo mi to líto hlavně kvůli tomu, že už ji nebudu všude vláčet sebou. 
Děj nám vypráví dívka Alex, která prožívá vcelku normální pubertální období - řeší, jak zapadnout do společnosti na nové škole, který z kluků se jí líbí a podobně. Jenže něco dělá její pohled na svět velmi speciálním - už v dětství ji totiž byla diagnostikována paranoidní schizofrenie
Knihu bych hodnotila jako průměrnou v žánru young adult. Styl a jazyk, kterým je psána, není v ničem zajímavý, kompozice není nijak zvlášť promyšlená. Postavy kromě Alex a její prima malé sestřičky také nestojí za větší rozepisování. Kniha se ale na druhou stranu věnuje velmi zajímavému tématu - nabízí vhled do vnímání schizofrenika a ukazuje, jak tato nemoc člověku zasahuje do života. Popisuje, jak se Alex snaží oddělit pravdu, kterou vnímá sama, od pravdy, kterou vnímá její okolí. Věnuje se také tomu, jak nemocnou dívku přijímají její blízcí, rodiče, spolužáci a noví lidé, se kterými se Alex teprve seznamuje. Dále se dotýká domácího násilí a neschopnosti zapadnout do kolektivu.
Nahlédnout do světa schizofrenika rozhodně stojí za to. A navíc, ještě jednou, ta obálka je prostě fajn. 

Samozřejmost reality byla luxusem, který mi zůstal odepřen. Nemohu říct, že bych nenáviděla ty, jimž byl dopřán, protože to byli prakticky všichni. Ne, necítila jsem k nim nenávist. Nežili v mém světě.
Ale to mi nebránilo přát si, abych směla žít v tom jejich.



Osamělost prvočísel - Paolo Giordano


Paolo Giordano je italský spisovatel, který má u nás, jak se zdá, skupinu fanoušků, kteří jeho knihy milují. Jeho výtvory ale vychází asi ve třiceti dalších zemích. Autor vystudoval teoretickou fyziku, hlavní hrdina knihy - Mattia zase nadevše miluje matematiku. Nebo ještě přesněji, matematika je jeho život, jeho svět. Druhou hlavní postavou je stejně stará dívka Alice. Životy dvojice sledujeme v průběhu čtyřiadvaceti let. Spojuje je to, že oba v mládí učinili určité rozhodnutí, které je už napořád ovlivnilo. Jsou z nich jedinci, kteří nezapadají do společnosti, svým způsobem vlastně záměrně a z vlastní vůle. Sebepoškozují se, uzavírají se do svých světů a během života se tyto dva světy snaží propojit a najít k sobě cestu, ale není to lehké. I když jsou spolu, jsou sami.
Celý příběh je velmi deprimující, tísnivý, ponurý. I všechny ostatní postavy, které v knize vystupují, nežijí šťastně, řeší těžké existenciální problémy - každý svůj a každý po svém. Autorův styl k tomu všemu přispívá -  je strohý a chladný, vyjadřuje tíhu osamělosti v dnešním světě, tíhu vyjádření vlastních pocitů. 
Na čtení tohoto díla určitě potřebujete správnou náladu a rozpoložení, abyste všechno to neštěstí dokázali vstřebat.



Sundej mi měsíc - Gregory Hughes

Sundej mi měsíc je kniha pro změnu velmi vtipná a veselá, i když mezi řádky neméně závažná a smutná jako ta předchozí. Tváří se, jako že je určena dětskému čtenáři, nicméně takto knihu zařazovat není podle mě úplně adekvátní. Občas jsem měla pocit, že dítěti bych ji dala číst nejdřív asi tak v patnácti a sama jsem ráda, že jsem se k ní dostala až ve svém věku. 
Vypráví o dvojici sourozenců - desetileté Kryse a dvanáctiletém Bobovi. Ti si žijí s úžasným, ale nešťastným otcem ve Winnipegu v Kanadě. Jejich život se ale ze dne na den změní a oni musí opustit svůj milovaný domov a odjet do New Yorku hledat svého strýčka.
Knížka mě vážně dostala a hrozně moc bavila. Oba sourozenci jsou prostě úžasní, Krysa má mnoho stránek osobnosti, dokonce mívá vidění a vnímá lidi a situace jinak, než normální člověk. Na svých cestách bratr se sestrou zažívají dobrodružství na pomezí reality a neskutečného, potkávají neuvěřitelné postavy a dostávají se do mnoha vtipných, ale i závažných a dojemných situací. Místa, která navštěvují, jsou nádherně barvitě vylíčena - při čtení určitě dostanete chuť se tam všude podívat nebo umět vnímat realitu jako ti dva. Jejich věk k tomu, co prožívají, co dokáží a jak vnímají, v lecčem vůbec nesedí a o to je příběh kouzelnější. Na tom ale vůbec nezáleží, důležité je přijmout Bobovo vyprávění se vším, co obsahuje.
Jak píše na obálce knihy: Řeknu vám jen, že ten náš příběh je chvíli legrační a chvíli zase dojemnej a prostě dobrej. A přesně tak to je. Protože je to kniha určená dětem, čte se lehce a rychle. Četla jsem ji na dovolené a řeknu vám, líp jsem si vybrat nemohla. :)



sobota 13. srpna 2016

Altes Land

Kniha Starý kraj se v posledních několika měsících objevuje na knižních sociálních sítích dost často. Aby taky ne, má krásnou, jemnou a elegantní obálku, kterou má na svědomí Lucie Zajíčková, velmi šikovná slečna grafička z nakladatelství Host. Navíc je to kniha úspěšná, v Německu, kde byla autorkou stvořena, se drží na předních místech v žebříčku bestsellerů, překládá se do jiných jazyků a recenze na ni slibují kvalitní čtivo. Do češtiny ji přeložila Viktorie Hanišová, autorka úžasné knihy Anežka, o níž si něco málo můžete přečíst zde



Příběh se vlastně nejvíce vztahuje k místu, kde se odehrává, nikoli převážně k některé hlavní postavě. K místu na severu Německa - k regionu, který nese název Altes Land. Zde se během druhé poloviny minulého století objevuje několik různorodých lidských povah, které zde mají svůj domov odedávna, nebo ho teprve hledají a odehrává se tu několik osudů, které jsou tímto krajem poznamenány.

Musím bohužel říct, že jsem v poslední době četla tolik dobrých, poutavých a čtivých knih, že jsem se u čtení Starého kraje prostě občas nudila. Sice jde o velmi zajímavou koláž různých pohledů na venkov a život na něm, kniha je dobře napsaná, postrádá všechny klišé a ohrané dějové zvraty, ale prostě mě to tolik nechytlo a osudy některých postav mě příliš nezasáhly.

Bavila mě ženská linie v knize - příběh o podivné Polce Veře a její matce Hildegard, které do Altes Land přichází koncem války a hledají místo, kde by se mohly usadit. Možná si ani netroufají doufat, že by mohly najít domov. Bylo zajímavé sledovat, jak se tato poloviční rodina protne s jinou neúplnou rodinou selky Idy, která ze Starého kraje pochází. Bylo fascinující a smutné číst o Karlovi, který se sice z války vrátil živý, ale neschopný vrátit se do normálního života, vyhnat boj z hlavy a ze snů. Sledovat, jak se složité vztahy mezi dvojicí žen, žijící v jedné domácnosti, opakují po několik generací.


A Marlena viděla, jak její dcera projíždí krajinou mlčky, připadala jí úplně otupělá, zabedněná a uzavřená, pevně rozhodnutá nedat najevo žádné city, vůbec nic s ní nesdílet. 
Mohla z toho zešílet. Snášela to velmi těžce.
Všechno, co dělaly, dělaly jedna druhé navzdory.

Vůbec mě naopak nebavilo vyprávění o novináři, který se rozhodl odstěhovat na venkov, zapadnout tam mezi obyvatelstvo a psát o tom všem, ani osudy selské rodiny Dirka a Britty. Pohledy těchto dvou mužů na vesnici představují jakýsi protiklad, i když oba mají pocit, že jsou součástí venkova,
skvěle tam zapadají a ví o krajině vše. Při čtení pasáží o nich jsem se vícekrát přistihla, že ani pořádně nevnímám. Je patrné, že se autorka nesnažila napsat knihu, kterou zhltne každý, dávala primárně důraz na jazykovou stránku a vyhýbala se již připomínaným klišé, aby nepřímo stvořila obraz venkova a ukázala, jak je možné jej vnímat a přistupovat k němu.

Kniha mě prostě asi zastihla ve špatném rozpoložení, možná se více hodí na podzim a melancholičtější náladu. Informaci a pocit, který chtěla sdělit, stojí za to, jen jsem čekala, že mě více chytne autorčin styl psaní. Kdesi jsem četla komentář k této knize, že je sice celkem dobrá, ale na Jiřího Hájíčka a jeho venkovské prózy to nedosahuje, a musím říct, že s tím v podstatě souhlasím. Jeho knihy možná nemají takový rozsah, vyjadřují se explicitněji a jsou cíleně psány pro širší publikum, přesto jsou to příběhy, které mně osobně uvízly v hlavě mnohem více a intenzivněji.

Dörte Hansenová - Starý kraj