úterý 19. července 2016

Melancholie, rozmary, tajemství

Tentokrát jsem si ke čtení vybrala knížku, která mě okouzlila vlčími máky, vznášející se slečnou a slovy opojný, zničující a intenzivní příběh na obálce. Smolná sezóna.


Středobodem příběhu je skupinka přátel z Irska: sedmnáctiletá Cara, její sestra Alice, nevlastní bratr Sam a kamarádka Bea. Ti se nám představují ve chvíli, kdy zrovna řádí ona smolná sezóna. 

„Všimne si mojí vlněné čepice, zbývajícího páru rukavic zpod těch, které si právě svlékla, tlustých legín pod sukní školní uniformy, sádry na mém prstu, ortézy na mém zápěstí, slabé vůně echinaceovách kapek a úzkosti, která se za mnou táhne jako podivný ponurý mrak. Bea si povzdechne a přikývne. Ví, co se děje. Je smolná sezóna, jako každý rok ve stejnou dobu. Lámou se kosti, trhá se kůže, naskakují boule.


V říjnu to vždycky přijde. Celou Cařinu rodinu, už od nepaměti, potkávají podivné nehody v nadměrném množství. Pády ze schodů, uvolněná lávka přes řeku, autonehody. A děje se to vždy pouze jim. Caře není jasné, proč se to vše odehrává každý rok stejně, ale po těch letech už se nad tím ani nepozastavuje. Kniha začíná jako vcelku reálný příběh rodiny, která si prožívá nešťastné období. Postupně se přidává spousta podivných maličkostí, napětí se stupňuje, přibývá zvláštních vidění a zdání, až se vše vyhrotí v divoký halloweenský večírek v domě duchů, kam všichni došli v nezvykle padnoucích maskách, které vystihují (často temnou) podstatu jejich osobnosti.

Kam se ztratila dívka, se kterou se Cara dřív znala a která se zázračně objevuje na všech jejích fotografiích? Kde se u řeky vzal dům duchů? Umí Bea opravdu čarovat? Co hrozného se tuto smolnou sezónu stane a co má tohle každoroční prapodivné období vůbec znamenat?  Byl to všechno jen sen, prožitek v alkoholovém opojení, nebo se to doopravdy stalo? Co všechno může člověk nevědomky vypustit ze vzpomínek?


To je jen zlomek otázek, které si během četby položíte. Na některé z nich možná dostanete odpověď. Je to kniha působivá, plná tajemství. Hrdinové se nenechají ničím zastrašit a vrhají se zběsile do všech podivností, které je potkávají. Skládají básně a nechávají se opájet vínem, aby zapomněli na své bolesti. Z básní vzniká popěvek, který Bea odříkává jako zaklínadlo.

„A tak na smolnou sezónu zvedněme sklenky
na řeku pod námi, v níž smáčíme své duše,
na boule a tajemství, na duchy pod stropem,
ještě jednou si připijme na zmáčenou cestu.“

Nakonec je to vlastně obyčejný příběh o dívce a jejích blízkých, je ale podán poetickým jazykem, více než děj často popisuje dojmy a pocity, přesvědčuje čtenáře, jak by měl danou situaci cítit, Hrdinové žijí naplno, vášnivě, bolestně a mají své rozmary. Příběh je temný, plný šrámů na těle i na duši. Přesto děj postupuje podivně klidně, melancholicky a akce v něm nehraje hlavní roli (přestože mnoho scén se odehrává například v hořícím domě). Prostě další zvláštní a okouzlující kniha plná metafor, upozorňující na závažné problémy, které mohou potkat zdánlivě bezstarostné teenagery. 

Moira Fowley-Doyleová - Smolná sezóna

3 komentáře:

  1. Moc pěkná recenze. Knihu jsem četla a docela se mi líbila :) Malinko mě zaskočil konec, který je poměrně otevřený ve stylu domysli si sám :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, moc děkuju. :) mně se ten konec zas tak otevřený nezdál - přiměřeně k nereálnostem v knize. Myslím, že kdyby něco bylo vysvětleno přímo, nebylo by to ono. :)

      Vymazat
  2. Super blog a recenze :-) jen tak dál! :-) <3

    OdpovědětVymazat