neděle 31. července 2016

„To by přece bylo jako zabít ptáčka..“

Pustila jsem se tentokrát do klasické americké literatury. Do knihy, na níž odkazuje mnoho jiných děl - bývá jednou z nejčastěji připomínaných amerických klasik vzniklých v druhé polovině dvacátého století. Jako zabít ptáčka.

Ze všech různých ohlasů na tuto knihu, z narážek a recenzí, jsem si o ní vytvořila jakousi představu. Ta měla podobu vcelku jednoznačnou - příběh o rasismu ve Spojených státech, na pozadí hospodářské krize. To na ní totiž bývá nejvíce zdůrazňováno a předhazováno a člověku to nejvíce utkví v paměti. Kniha byla ovšem docela jiná, než jak jsem si ji představovala.


Příběh se odehrává zhruba během třicátých let minulého století a vypráví nám ho osmiletá holčička, které přezdívají Čipera. Ta žije s otcem Atikem, který vykonává povolání obhájce, a o čtyři roky starším bratrem Jemem. Matka jim zemřela, když byla Čipera ještě malá. A tak si rodina Finchových společně žije v městečku ve státě Alabama.

Dočteme se o tom, jak sourozenci začínají chodit do školy, co nečekaného je tam potká, jací jsou jejich spolužáci a učitelé. Pak také, co dělají ve svém volném čase po škole a o prázdninách, jaké lumpárny provádějí, jak se mění jejich vzájemný vztah s tím, jak rostou. Čipera, protože vyrůstá hlavně s bratrem a převážně s dalšími muži, nedospívá zrovna v takovou dámu, v jakou by měla. Většinu nezbedností sice vymýšlí bratr, ale Čipera v ničem nemůže zůstat pozadu. Starší Jem je stále rozumnější a sestru vždy pečlivě ochraňuje. Prázdniny s nimi tráví ještě kamarád Dill, věčný snílek, který vždycky přijde s nějakou neuvěřitelnou historkou a který Čipeře slíbí, že se jednou vezmou.





„Dill mě stejně začínal otravovat, jak běhal pořád za Jemem. Předtím, počátkem léta, mě požádal, abych si ho vzala, a pak to obratem ruky pustil z hlavy. Vybral si mě, označil mě za svoje vlastnictví, prohlásil, že jsem jediná dívka, kterou bude v životě milovat, a pak mě zanedbával. Dvakrát jsem mu nařezala, ale nebylo to nic platné, přimkl se k Jemovi ještě víc.“



To je koneckonců na jejich příhodách to nejlepší a nejmilejší - Čipera je ve svém věku neskutečně vtipně a přemoudřele komentuje. A právě o tom především, v mých očích, tento příběh je: jak dvě děti dospívají, jak vnímají svět a jak nad ním přemýšlí, co prožívají jinak než dospělí, v čem jsou citlivější a jak nedokáží pochopit nespravedlnost a zlo ve světě

Tím se dostáváme k onomu zdůrazňovanému tématu, které zřejmě knihu přece jen proslavilo víc, než milé a čtivé dětské příhody a zážitky. Jde o přijímání a pohlížení na černošské obyvatelstvo v Americe. Téma se nenápadně prolíná celou knihou, protože většina bělošských rodin, stejně jako Finchovi, mají černošskou hospodyni nebo jiného zaměstnance a jejich rodiny pak žijí ve stejném městě. Protože Atikus je (možná až přehnaně ve všem) vzor veškerých ctností, nedělá v rasách rozdíly, jejich hospodyně Kalpurnie je přijímána jako člen rodiny. V městečku je několik podobně smýšlejících, bohužel ne všichni jsou takového pohledu schopni. Zhruba až v poslední čtvrtině knihy se odehrává onen slavný soud, při němž Atikus hájí černocha, který byl obviněn ze znásilnění bílé dívky. Bude Atikus schopný vést boj se zatvrzelými spoluobčany, kterým zastírají úsudek předsudky? Něco vám o tom řekne Čipera sama a něco musíte vyčíst mezi řádky. Rozhodně ale román není jen o Atikově případu, jak jsem si před přečtením myslela.

Kniha zobrazuje život na americkém venkově ve třicátých letech se všemi vlivy, které na něj působily. Věřím, že vcelku pravdivě a reálně. Vše je podáno Čipeřiným dětským a naivním, i když někdy překvapivě moudrým pohledem, často úsměvně a lehce. Jakožto klasiku a knihu, o které se hodně mluví, je rozhodně fajn ji mít přečtenou, abyste si na mohli udělat svůj názor. Navíc asi před rokem autorka vydala druhý román Postav hlídku, který se odehrává asi o dvacet let později, napsaná ale byla jako první. Jako zabít ptáčka má také velmi známou filmovou adaptaci s Gregorym Peckem v roli Atika Finche.

Harper Lee - Jako zabít ptáčka

2 komentáře:

  1. Skvělá recenze. Ještě jsem nečetla žádnou, která by si na knize všimla i něčeho jiného než rasizmu. Pokud by kniha byla pouze o tom, nenašla bych v sobě dost chuti si ji přečíst, ale přesvědčila jsi mě o tom, že to za to bude stát.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jéé tak to mám vážně radost. :) pokud máš rádá příběhy o dětech nebo psané dětskýma očima, bude tě to bavit. Je to takové poklidné, vůbec né nabité dějem. Děkuju a měj se hezky. :)

      Vymazat