sobota 13. srpna 2016

Altes Land

Kniha Starý kraj se v posledních několika měsících objevuje na knižních sociálních sítích dost často. Aby taky ne, má krásnou, jemnou a elegantní obálku, kterou má na svědomí Lucie Zajíčková, velmi šikovná slečna grafička z nakladatelství Host. Navíc je to kniha úspěšná, v Německu, kde byla autorkou stvořena, se drží na předních místech v žebříčku bestsellerů, překládá se do jiných jazyků a recenze na ni slibují kvalitní čtivo. Do češtiny ji přeložila Viktorie Hanišová, autorka úžasné knihy Anežka, o níž si něco málo můžete přečíst zde



Příběh se vlastně nejvíce vztahuje k místu, kde se odehrává, nikoli převážně k některé hlavní postavě. K místu na severu Německa - k regionu, který nese název Altes Land. Zde se během druhé poloviny minulého století objevuje několik různorodých lidských povah, které zde mají svůj domov odedávna, nebo ho teprve hledají a odehrává se tu několik osudů, které jsou tímto krajem poznamenány.

Musím bohužel říct, že jsem v poslední době četla tolik dobrých, poutavých a čtivých knih, že jsem se u čtení Starého kraje prostě občas nudila. Sice jde o velmi zajímavou koláž různých pohledů na venkov a život na něm, kniha je dobře napsaná, postrádá všechny klišé a ohrané dějové zvraty, ale prostě mě to tolik nechytlo a osudy některých postav mě příliš nezasáhly.

Bavila mě ženská linie v knize - příběh o podivné Polce Veře a její matce Hildegard, které do Altes Land přichází koncem války a hledají místo, kde by se mohly usadit. Možná si ani netroufají doufat, že by mohly najít domov. Bylo zajímavé sledovat, jak se tato poloviční rodina protne s jinou neúplnou rodinou selky Idy, která ze Starého kraje pochází. Bylo fascinující a smutné číst o Karlovi, který se sice z války vrátil živý, ale neschopný vrátit se do normálního života, vyhnat boj z hlavy a ze snů. Sledovat, jak se složité vztahy mezi dvojicí žen, žijící v jedné domácnosti, opakují po několik generací.


A Marlena viděla, jak její dcera projíždí krajinou mlčky, připadala jí úplně otupělá, zabedněná a uzavřená, pevně rozhodnutá nedat najevo žádné city, vůbec nic s ní nesdílet. 
Mohla z toho zešílet. Snášela to velmi těžce.
Všechno, co dělaly, dělaly jedna druhé navzdory.

Vůbec mě naopak nebavilo vyprávění o novináři, který se rozhodl odstěhovat na venkov, zapadnout tam mezi obyvatelstvo a psát o tom všem, ani osudy selské rodiny Dirka a Britty. Pohledy těchto dvou mužů na vesnici představují jakýsi protiklad, i když oba mají pocit, že jsou součástí venkova,
skvěle tam zapadají a ví o krajině vše. Při čtení pasáží o nich jsem se vícekrát přistihla, že ani pořádně nevnímám. Je patrné, že se autorka nesnažila napsat knihu, kterou zhltne každý, dávala primárně důraz na jazykovou stránku a vyhýbala se již připomínaným klišé, aby nepřímo stvořila obraz venkova a ukázala, jak je možné jej vnímat a přistupovat k němu.

Kniha mě prostě asi zastihla ve špatném rozpoložení, možná se více hodí na podzim a melancholičtější náladu. Informaci a pocit, který chtěla sdělit, stojí za to, jen jsem čekala, že mě více chytne autorčin styl psaní. Kdesi jsem četla komentář k této knize, že je sice celkem dobrá, ale na Jiřího Hájíčka a jeho venkovské prózy to nedosahuje, a musím říct, že s tím v podstatě souhlasím. Jeho knihy možná nemají takový rozsah, vyjadřují se explicitněji a jsou cíleně psány pro širší publikum, přesto jsou to příběhy, které mně osobně uvízly v hlavě mnohem více a intenzivněji.

Dörte Hansenová - Starý kraj

Žádné komentáře:

Okomentovat