pondělí 19. září 2016

Co přinese válka

Tak jsem se konečně odhodlala přečíst jednu z těch tlustých románů odehrávajících se za války, které na mě doma čekají. Je pro mě vždycky těžké takovou knihu vzít a začíst číst, ale když už se do toho pustím, většinou to stojí za to, protože na mě čeká dobrý a silný příběh, který mi připomene, v jaké pohodě a blahobytu si v současnosti ve střední Evropě žijeme. Jeden z takových příběhů se skrývá i v knize Jsou světla, která nevidíme.

Dílo zachycuje životní osudy dvou mladých lidí během druhé světové války - nevidomé francouzské dívky Marie-Laure a německého sirotka Wernera a myslím, že už volba této dvojice potenciálního čtenáře zaujme. Postavy se snaží žít podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, rostou a dospívají, učí se ovládat svá těla a poradit si s těžšími situacemi - a do toho všeho v průběhu jejich puberty vstupuje válka. 

Wernera zastihne rozmach Hitlerova vlivu, když přebývá v dětském domově se svou mladší sestrou Juttou a s nehezkou vidinou vlastní budoucnosti. Jelikož mu nechybí talent ani odvaha, mnohému se učí sám z velmi omezených zdrojů, ke kterým má přístup. Brzy porozumí světu techniky a jeho schopnost opravit a zprovoznit každé rádio, které mu přijde pod ruce, ho nakonec dostane pryč od nechtěné práce v dolech, která na něj čekala, ke studiu na prestižní škole pro Hitlerjugend. Marie-Laura je zase přinucena se svým otcem opustit rodnou Paříž, kterou obsazují Němci a najít si nový domov.

I když se kniha soustředí na osudy dvou jedinců, na pozadí je vykreslená válka s mnoha hrůzami, které přinesla. Skrze Wernera můžeme sledovat výběr a těžkou výuku Hitlerjugend, systematické přetváření jejich smýšlení. Odhodlání a víru v systém některých vojáků, touhu obětovat vlastní život pro Führera a zvraty v jejich uvažování, to když si uvědomí pravdu, kterou si dlouho nechtěli přiznat. Těžký návrat do normálního života a zpětné litování vlastních činů. Nevědomost a utrpení jejich blízkých. Ukončení války, vstup ruských vojáků do Německa, drancování a znásilňování německých dívek. Skrz Marii-Lauru je zase přiblížen život nevidomého člověka a jeho vnímání, dále průběh války na západu Francie, zobrazeni silní jedinci, kteří se vzmohli na odpor a nesobeckou pomoc ostatním. Kolem toho všeho se navíc motá tajemství, které střeží Mariin otec, a které jejich život ještě komplikuje.


To, co mě na knize těšilo ze všeho nejvíce a díky čemu jsem si čtení vážně užila, je autorův styl. Lehký, volně plynoucí, čtivý a poutavý. Anthony Doerr tedy opravdu umí používat slova a vytvořit atmosféru - spíše kouzelnou než tvrdě reálnou (k čemuž přispívá také ne tolik osobní er-forma), i když se jedná o tak závažné téma. Text se skládá z krátkých kapitol - střídavě je vyprávěno z pohledu Wernera a Marie-Laury, a také dochází ke střídání časových rovin v jednotlivých částech knihy. Obojí by mohlo čtenáře spíše rušit a způsobovat ztrátu orientace, ale v tomhle případě tomu tak rozhodně není - i s tím si autor výborně poradil.

Přečetla jsem mnoho děl českých autorů, která vznikla bezprostředně po válce a později během 2. poloviny 20. století a Světla se jim zdaleka nepřibližují - minimálně jistou závažností a naléhavostí, kterou tehdy vzniklá díla obsahují. Taky mi některé okolnosti přišly mírně zlehčené, jakoby autor bral ohled na mladší čtenáře. Nicméně Světla hodnotím jako výborný román, který zejména (ale nejen) současným teenagerům dokáže válku přiblížit velmi poutavým způsobem. Především oni potřebují pochopit, co se v naší historii odehrálo a rozhodně raději sáhnou po současném populárním (ale i právem oceňovaném) románu s krásnou obálkou, než po starší klasice. Rozhodně se nenechte odradit tloušťkou knihy, čte se to vážně samo. Opravdu krásný příběh - plný krutosti, ale také lidskosti, soucitu a uvědomění.

Anthony Doerr - Jsou světla, která nevidíme

Žádné komentáře:

Okomentovat