pátek 23. prosince 2016

Zimní pohádka?

Nedávno jsem tu v článku o knize Agnes psala, že je někdy neuvěřitelné, jaké skvělé, ale málo propagované (a tudíž i málo prodávané) knihy někdy skončí v Levných knihách. Román Dcera sněhu je úplně to stejné jako Agnes v bledě modrém. Naštěstí se mi zdá, že v zahraničí je trochu více známá, v anglickém vydání ji na zahraničních instagramových účtech vídám celkem často. A tak kdyby se o ní díky těmto řádkům náhodou dozvěděl někdo, kdo o ní ještě neslyšel, bylo by to hrozně fajn. :) 


Příběh se pohybuje na pomezí pohádky a fantaskna na jedné straně a kruté aljašské reality na straně druhé. Vypráví totiž o páru manželů v nejlepších letech Mabel a Jackovi, kteří se velmi milují, zároveň ale trpí tím, že spolu nemohou mít dítě, po kterém velmi touží. A protože už Mabel nesnese neustálé střetávání se s ostatními lidmi, kteří děti mají a kteří ji nešetří otázkami, odstěhují se s Jackem na Aljašku, kde se snaží uživit farmařením. Protože jsou na to sami a aljašské zimy jsou opravdu velmi kruté, na což ze svého bývalého domova nebyli ani jeden zvyklí, není jejich přežití ničím snadným nebo samozřejmým. Jejich touha po miminku se ale změnou bydliště samozřejmě nevytratila. Jednoho dne spolu manželé postaví sněhuláka, který vypadá jako rozkošná holčička. Mabel jí navleče svůj kabát a rukavice a manželé spokojeně odchází spát do srubu. Následující den je ale sněhulák pryč a od tohoto okamžiku se začnou dít opravdu podivné věci.

Román u nás vyšel v nakladatelství Fortuna Libri v roce 2012. V tomto případě se opravdu nejde nezmínit o nádherné obálce, která perfektně vystihuje charakter příběhu. Autorka Eowyn Ivey pochází z Aljašky, kde v současnosti sama vychovává své děti. Do knihy tak vložila kus svého života a zkušeností. Dále se inspirovala různými verzemi pohádky o Sněguročce, o níž je také v knize řeč.

Autorce se podařilo napsat naprosto obyčejným stylem, přesto tak poeticky, čtivě a citlivě, nádherný příběh. Dominují v něm pocity osamělosti i sounáležitosti, všechny druhy lásky, něha a sníh. Eowyn Ivey zvládla vytvořit konzistentní a uvěřitelné hlavní postavy se vším všudy a popsala je tak dovedně, že jsem měla při čtení pocit, že je skutečně znám, že se s nimi setkávám, že s nimi soucítím, znám jejich uvažování a vím, k čemu směřují jejich činy. Mabel jsem si obzvlášť oblíbila a rozuměla jsem jejím potřebám a přáním, její uzavřené povaze a lásce k literatuře. Další postava románu, která právě představuje onen pohádkový aspekt knihy, je obestřena tajemstvím až do poslední chvíle a ani po dočtení příběhu její kouzlo nezmizí. Dcera sněhu. 

Aljašku a tamější faunu a floru, lidský způsob života, lovení a farmaření Ivey popsala neméně skvěle. Bála jsem se, že mě tyhle pasáže o jejich práci na rozsáhlých pozemcích nebudou zajímat, ale nakonec mě bavila každá věta v knize. Každá věta do příběhu patřila a zapadala, každá byla čtivá a hodná pozornosti. Vztah mezi Mabel a Jackem je vykreslen velmi citlivě a do hloubky, stejně tak jejich touha po dítěti. Tohle všechno se ale velmi liší od uspěchaného a povrchního způsobu života, kterým žijeme uprostřed Evropy a který je obsažen a popsán v mnoha současných dílech. Nejde tady o peníze, o přetvářku, o snahu zapůsobit na ostatní. Všechno je spíš o touze společně přečkat těžká období, přežít a radovat se z maličkostí. Tak nějak tradičně a postaru. Kniha zcela nenásilně zdůrazňuje nejdůležitější hodnoty jako je přátelství, pevný partnerský vztah, rodina a rodičovství. 

Věřím, že by se daly na příběhu i způsobu vyprávění najít nějaké chyby, někomu se může zdát děj překombinovaný, ale já ty chyby prostě neviděla. Číst ji v předvánočním čase byla skvělá volba a moc jsem si to užila. Tyhle podivné, přesto v realitě se odehrávající příběhy, u kterých nevíte, co za záhadnem stojí, a které připomínají, že je někdy fajn věřit neuvěřitelnému, mám zkrátka hrozně ráda, mívají úžasnou atmosféru. Kniha mě strhla a okouzlila, patří rozhodně k nejlepším příběhům, které jsem v poslední době četla.

Žádné komentáře:

Okomentovat