úterý 28. června 2016

Podivno a znepokojivost

Pokud máte chuť pustit se do něčeho netradičního, na co nenarazíte každý den a zkusit něco podivného a znepokojivého, je antologie Lesní lišky a další znepokojivé příběhy možná to pravé. Obzvlášť, pokud se vám líbí tak trošku podivné a ne zcela reálné příběhy, pokud nepotřebujete všechno logicky vysvětlit a umíte se nechat unášet příběhem, který není úplně z našeho světa.


Knížku vydalo nepříliš známé nakladatelství Pistorius & Olšanská, jež funguje od roku 2006. Vydává českou i světovou beletrii, poezii a literaturu faktu. Zajímavé je, že také řídí studentskou edici Scholares. Tato edice zahrnuje knihy, které byly stvořeny v rámci seminářů Ústavu pro českou literaturu a literární vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Díky Scholares vznikly i Lesní lišky.

Antologie obsahuje sedm povídek, které reprezentují finskou fantastickou literaturu. Ta je zhruba od začátku tohoto století vcelku populární jak v tuzemsku, tak i v zahraničí. Podobná literatura bývá označována jako finské podivno. Inspiruje se severskými legendami, žánry soft science fiction, fantasy, někde se dočteme také o zařazení pod směry magický realismus či surrealismus, ale přesně příběhy žánrově či jinak vymezit není jednoduché. Více informací o podivnu se můžete dočíst ve studii Podoby finského podivna, která antologii Lesní lišky uzavírá. 

Nejsem zrovna fanoušek sci-fi  a fantasy, na knihu mě ale nalákala povídka Pasi Ilmari Jääskeläinena, jehož Literární spolek Laury Sněžné byl pro mě jednou z nejlepších titulů loňského roku. Chtěla jsem od autora víc, i kdyby se jednalo o kratičkou záležitost. Jeho povídka Kéž bychom tu byli taky moje očekávání naplnila. Vypráví o existenci zvláštního světa, který byl pomocí techniky vytvořen lidmi. Lidé se do něj také mohou za určitých podmínek dostat a žít "šťastnější" život.

I ostatní povídky jsou vážně zvláštní a podivné. Zaujal mě nejkratší text v knize s názvem Motýl, nebo úvodní povídka Transit od známé Johanny Sinisalo, která pojednává o autistické dívce. Transit má také zajímavou formu, jelikož se jedná o záznam výpovědí osob u výslechu. U Čarodějné kolébky si můžete zafilozofovat nad pravdivostí bytí okolního světa. Zklamala mě naopak povídka, která dala jméno celé sbírce. Nedokážu říct, jestli to způsobil originál či český překlad, ale přišla mi taková kostrbatá. U podobně magického příběhu tak nějak očekávám dobře plynoucí poetický jazyk, který mi v tomto případě chyběl.

Kniha je celkově velmi dobře sestavená a pěkně graficky vyvedená. Za každou povídkou je ještě odstavec pojednávající o autorovi originálu, což se rozhodně hodí, protože se většinou jedná o neznámé spisovatele, pokud se člověk finské literatuře vyloženě nevěnuje. Jedná se o povídky zhruba na dvacet stran, přesto dokážou vážně zapůsobit, navodit zvláštní atmosféru a zrušit hranice mezi realitou a fantazií. Většinou neobsahují žádné zásadní rozuzlení a vysvětlení - nechají vás v nejistotě. Potěší i nečtenáře sci-fi a fantasy, jsou především zvláštně magické. Často staví na protikladech snu a skutečnosti, města a venkova, trvalosti a změn, na víře v něco vyššího a kouzelného. 


Lesní lišky a další znepokojivé příběhy - Pasi Ilmari Jääskeläinen, Leena Krohn, Anne Leinonen, Tiina Raevaara, Johanna Sinisalo, Jyrki Vainonen, Maarit Verronen

pátek 24. června 2016

Svatá Bernadetta

Nedávno jsem podruhé dočetla knihu Kde se touláš, Bernadetto a říkala jsem si, že by byla škoda se o ní nezmínit. Knihu jsem si totiž zamilovala na první přečtení, a když jsem ji teď (po roce a půl) četla znova, nelíbila se mi o nic méně. Není to ale typ knihy, který bych všem doporučovala, myslím si, že prostě musí člověku sednout. Nemá totiž nějaký výjimečně silný příběh, extra zajímavý námět, nebo velkou jazykovou hodnotu, má spíš prostě své osobité kouzlo.



Jedná se o příběh jedné povedené rodinky. Je podán z pohledu Bee, dospívající, chytré, nadané, sympatické a bezproblémové holky. Ta má ovšem podle ostatních docela nevšední matku Bernadettu, ke které se kniha vztahuje. Veškerý děj se dovídáme skrze zprávy, e-maily, vzkazy a různé jiné listiny, které občas doplňuje vyprávění Bee. Tato odlehčená forma vzájemných zpráv mezi postavami je rozhodně jednou z předností knihy, činí ji čtivou, zajímavou a vtipnou.

Hlavní důvod, proč se mi kniha tolik líbila, je ovšem rozhodně Bernadetta. Tak sarkastickou a asociální postavu jen tak někde nenajdete. Myšleno v tom nejlepším smyslu! Bernadetta je matka, manželka úspěšného muže a bývalá architektka. Všechny tyto aspekty jejího života jsou v knize rozvedeny a díky tomu čtenář pochopí, že se Bernadetta nechová jako vyvrženec ze společnosti bezdůvodně. Ukáže se, proč nevychází s lidmi a bojí se okolního světa. Přestože kniha vyznívá především v humorném duchu, je v ní poukázáno na mnoho závažných problémů sociálních i psychických. 

Bernadettiny kousky mě vážně hrozně bavily. Ať už šlo o její názory na město Seattle, v němž s rodinou žije, nebo na zapálené matky spolužáků Bee, o nichž mluví jako o mouchách otravných. Nasmála jsem se taky u dlouhých e-mailů, které píše Bernadetta své virtuální asistentce Mandžule do Indie. Tu si Bernadetta přes internet najala, aby za ni řešila veškeré praktické věci, a ona tak nemusela skoro vůbec komunikovat s lidmi. S chutí jí ale líčí své zážitky, problémy a názory úplně na vše. 

Velmi se mi líbil vztah mezi Bee a jejími rodiči. Přestože Bernadetta má velmi komplikovaný názor na svět a Beein otec Elgie je velice pracovně vytížený člověk, oba se k dceři chovají velmi hezky a dávají ji v přiměřené míře najevo svou podporu a lásku. 

V knize se dozvíte mnoho zajímavostí ze světa Microsoftu, protože Elgie má v této firmě velmi významné postavení. Dočtete se o nevraživosti mezi microsofťáky a příznivci značky Apple. Nakouknete do světa architektury. Seznámíte se s mnoha fakty o Antarktidě, od možností, jak se na ni dostat, až po tamější klimatické podmínky. Žádné z těchto témat mě nijak extra nezajímalo, ale všechna mě nakonec v podání Marie Sempleové opravdu bavila. 

Kniha poukazuje na některé absurdní situace, které v životě řešíme a s nimiž zbytečně ztrácíme čas, místo toho, abychom se věnovali opravdu důležitým věcem. Zároveň je vážně vtipná, ale ne že by se u ní člověk nemohl přestat hlasitě smát. Nejvíce je prostě taková milá a uklidňující, má v sobě něco mírně magického, co se těžko popisuje. Je to zkrátka jeden z mých nejoblíbenějších kousků a vím, že si ji brzy přečtu zase znovu. Není to typ příběhu, který člověk potřebuje jenom rychle přeletět, aby se dozvěděl rozuzlení. Já si její čtení prostě užívám po celých 317 stran. 
Jo, a ke čtení si určitě nachystejte album Abbey Road!

Maria Sempleová - Kde se touláš, Bernadetto

sobota 18. června 2016

Přehlídka ženských trápení

Na novou knihu Radky Třeštíkové jsem se těšila dlouho. Dvě její předchozí knihy jsem četla minulé prázdniny (to kolem nich ještě ani nebylo tolik povyku) a na horké léto to bylo ideální čtení, obzvlášť To prší moře jsem si opravdu zamilovala. Radku Třeštíkovou můžete znát také jako autorku článků v různých ženských časopisech nebo díky facebooku, kam každou chvíli přidává poznatky a historky ze života (nejen) matky a manželky, kterým rozhodně nechybí vtip a schopnost poutavě vystihnout situaci. 




Mým popisem vtipných statusů se ovšem nenechte zmást - autorčiny knihy mají ironický nádech a témata, která si pro svá díla vybírá, nejsou ani trochu nenáročná a humorná. Právě naopak, všechny vypráví o složitých životních situacích, závažných problémech, narušených lidských osudech. Na prvních dvou knihách mě okouzlila především ironie a lehkost, se kterou tato témata podává a u čtení jsem se vážně bavila. 

V Bábovkách je ale atmosféra docela jiná. Autorka se v knize nevěnuje jedné hlavní postavě, ale rovnou dvanácti. Jedná se totiž o jakýsi povídkový cyklus, protože jak brzy zjistíte, jednotlivé příběhy jsou propojeny a dohromady tvoří velmi zajímavý obraz. Kniha říká o postavách mnohem více, než by se na první pohled mohlo zdát. Bábovky ovšem nejsou podány s oním ironickým nadhledem, o němž byla řeč. Snaží se vykreslit osudy žen surově, nezlehčeně, přímo.

Témata, o kterých Radka Třeštíková píše, se zdají banální a „klišoidní“ - dočtete se totiž o nevěrách, nechtěných těhotenstvích, nemocích, osamělosti, stáří a podobných klasických schématech. Jenže autorka je vždy umí podat opravdu poutavě, rozhodně nesklouzává k červené knihovně nebo něco podobného a celková kompozice knihy je velmi promyšlená, člověka po dočtení až překvapí, jak moc. V souvislosti s tím mě ovšem napadlo, stejně jako u již jmenované knihy To prší moře, nakolik reálně působí, když tolik neštěstí potká jednu nebo několik málo postav. Zdá se mi, že tragické osudy a negativita je pro současnou českou tvorbu (nejen knižní, ale třeba i filmovou) typická. Nic proti tomu, ale zase nic se nemá přehánět, pokud má být dílo věrohodné. Jakkoli to autorce sedí, mohla by v tomto ohledu možná trošku ubrat.

Kniha poukazuje na to, že v životě není možné pohlížet na člověka nebo situaci pouze z jednoho úhlu (z vyprávění jedné postavy), pokud chceme být objektivní. Každý člověk má ke svým činům pohnutky, které nemusí být na první pohled vidět a není dobré něco odsoudit, aniž bychom se snažili pochopit okolnosti a na věc se podívali z více úhlů.


I když mně osudy dvanácti žen neuvízly v hlavě tolik, jako příběh Hanky z knihy To prší moře, Bábovky jsou ideálním čtivem pro ženy a určitě nezklamou. Kéž by u nás bylo více podobných autorek, které umí dobře psát a prodat svůj vtip a inteligenci.



Radka Třeštíková - Bábovky