neděle 31. července 2016

„To by přece bylo jako zabít ptáčka..“

Pustila jsem se tentokrát do klasické americké literatury. Do knihy, na níž odkazuje mnoho jiných děl - bývá jednou z nejčastěji připomínaných amerických klasik vzniklých v druhé polovině dvacátého století. Jako zabít ptáčka.

Ze všech různých ohlasů na tuto knihu, z narážek a recenzí, jsem si o ní vytvořila jakousi představu. Ta měla podobu vcelku jednoznačnou - příběh o rasismu ve Spojených státech, na pozadí hospodářské krize. To na ní totiž bývá nejvíce zdůrazňováno a předhazováno a člověku to nejvíce utkví v paměti. Kniha byla ovšem docela jiná, než jak jsem si ji představovala.


Příběh se odehrává zhruba během třicátých let minulého století a vypráví nám ho osmiletá holčička, které přezdívají Čipera. Ta žije s otcem Atikem, který vykonává povolání obhájce, a o čtyři roky starším bratrem Jemem. Matka jim zemřela, když byla Čipera ještě malá. A tak si rodina Finchových společně žije v městečku ve státě Alabama.

Dočteme se o tom, jak sourozenci začínají chodit do školy, co nečekaného je tam potká, jací jsou jejich spolužáci a učitelé. Pak také, co dělají ve svém volném čase po škole a o prázdninách, jaké lumpárny provádějí, jak se mění jejich vzájemný vztah s tím, jak rostou. Čipera, protože vyrůstá hlavně s bratrem a převážně s dalšími muži, nedospívá zrovna v takovou dámu, v jakou by měla. Většinu nezbedností sice vymýšlí bratr, ale Čipera v ničem nemůže zůstat pozadu. Starší Jem je stále rozumnější a sestru vždy pečlivě ochraňuje. Prázdniny s nimi tráví ještě kamarád Dill, věčný snílek, který vždycky přijde s nějakou neuvěřitelnou historkou a který Čipeře slíbí, že se jednou vezmou.





„Dill mě stejně začínal otravovat, jak běhal pořád za Jemem. Předtím, počátkem léta, mě požádal, abych si ho vzala, a pak to obratem ruky pustil z hlavy. Vybral si mě, označil mě za svoje vlastnictví, prohlásil, že jsem jediná dívka, kterou bude v životě milovat, a pak mě zanedbával. Dvakrát jsem mu nařezala, ale nebylo to nic platné, přimkl se k Jemovi ještě víc.“



To je koneckonců na jejich příhodách to nejlepší a nejmilejší - Čipera je ve svém věku neskutečně vtipně a přemoudřele komentuje. A právě o tom především, v mých očích, tento příběh je: jak dvě děti dospívají, jak vnímají svět a jak nad ním přemýšlí, co prožívají jinak než dospělí, v čem jsou citlivější a jak nedokáží pochopit nespravedlnost a zlo ve světě

Tím se dostáváme k onomu zdůrazňovanému tématu, které zřejmě knihu přece jen proslavilo víc, než milé a čtivé dětské příhody a zážitky. Jde o přijímání a pohlížení na černošské obyvatelstvo v Americe. Téma se nenápadně prolíná celou knihou, protože většina bělošských rodin, stejně jako Finchovi, mají černošskou hospodyni nebo jiného zaměstnance a jejich rodiny pak žijí ve stejném městě. Protože Atikus je (možná až přehnaně ve všem) vzor veškerých ctností, nedělá v rasách rozdíly, jejich hospodyně Kalpurnie je přijímána jako člen rodiny. V městečku je několik podobně smýšlejících, bohužel ne všichni jsou takového pohledu schopni. Zhruba až v poslední čtvrtině knihy se odehrává onen slavný soud, při němž Atikus hájí černocha, který byl obviněn ze znásilnění bílé dívky. Bude Atikus schopný vést boj se zatvrzelými spoluobčany, kterým zastírají úsudek předsudky? Něco vám o tom řekne Čipera sama a něco musíte vyčíst mezi řádky. Rozhodně ale román není jen o Atikově případu, jak jsem si před přečtením myslela.

Kniha zobrazuje život na americkém venkově ve třicátých letech se všemi vlivy, které na něj působily. Věřím, že vcelku pravdivě a reálně. Vše je podáno Čipeřiným dětským a naivním, i když někdy překvapivě moudrým pohledem, často úsměvně a lehce. Jakožto klasiku a knihu, o které se hodně mluví, je rozhodně fajn ji mít přečtenou, abyste si na mohli udělat svůj názor. Navíc asi před rokem autorka vydala druhý román Postav hlídku, který se odehrává asi o dvacet let později, napsaná ale byla jako první. Jako zabít ptáčka má také velmi známou filmovou adaptaci s Gregorym Peckem v roli Atika Finche.

Harper Lee - Jako zabít ptáčka

úterý 26. července 2016

Příběh o diskriminaci a velkých životních snech

Knížky ze Světové knihovny od Odeonu mám hrozně ráda. Ještě jsem se v rámci této edice nesetkala s ničím špatně napsaným, vždycky jde o kvalitní, většinou složitější, třeba i experimentální literaturu. Vzpomínám si, že o knize Vše, co jsme si nikdy neřekli jsem si před koupí přečetla jednu recenzi a ta byla tak skvělá, že jsem v kombinaci se zárukou dobrého odeoňáckého čtiva věděla, že nesáhnu vedle.


Kniha vypraví o jedné typické americké rodině. Dozvídáme se, že otec rodiny - James - je asiat a přistěhoval se s rodiči do USA, když byl ještě dítě. Celé dětství a dospívání neúspěšně bojoval s předsudky a snažil se dobře zapadnout do společnosti, najít si kamarády a být oblíbený. Ve škole měl ale skvělé výsledky a stal se učitelem na univerzitě. Díky své práci se seznámil s modrookou studentkou Marilyn, která ho kromě fyzické krásy okouzlila svou bezprostředností a normálností“.  Navíc se k němu chovala jako ke každému jinému a nedívala se na něj kvůli jeho národnosti skrz prsty.

Marilyn zase ve svém životě bojovala s tím, že si narozdíl od své matky toužila budovat kariéru a nestát se jen dobrou hospodyňkou. James a Marilyn se i přes protesty její matky (protože jsou tolik odlišní) vzali a postupně se jim narodili tři více či méně plánované děti. Román postupně odkrývá vztahy mezi postavami, mindráky, které na sobě vzájemně léčí. O všech jejich problémech a pocitech (Jamese, Marilyn i jejich dětí) bych vám tu mohla napsat hodně, nicméně moc se o ději rozepisovat nechci. U téhle knihy obzvlášť platí, že čím méně toho víte, pokud ji chcete číst, tím lépe. Proto si ji přečtěte a poskládejte si obraz o rodině sami.

Vypravěč je nadosobní a děj místy komentuje, naznačuje, co se s postavami stane později. Autorka střídá několik časových rovin, čímž dala vzniknout složité kompozici. Není ale těžké se v ní zorientovat. To mě na knize potěšilo nejvíce - je sice komplikovaná, ale přesto hrozně čtivá a zábavná. Je to jedna z těch knih, do které se nemusíte nuceně padesát stran začítat, aby vás začala bavit, vtáhne vás do sebe hned prvními větami:

Lydia je mrtvá. To ale zatím nevědí.


Román jako celek je hlubokým psychologickým bádáním a nabízí pohled do myslí pěti postav, z nichž každá řeší svůj existenciální problém. Zobrazuje ale také vážná sociální témata. především zvláštní pohlížení bělochů na jiné rasy. Tohle téma je mnohokrát zpracované, nicméně mám pocit, že častěji bývá poukazováno na diskriminaci rasy negroidní než mongoloidní. Dále líčí proces emancipace, zastaralé názory starší generace a boj žen, které si postavily hlavu a chtěly pro sebe něco víc. To vše se v knize odehrává zhruba v průběhu 50.-70. let minulého století, takže si můžeme všímat i jakéhosi vývoje a posunu v názorech a předsudcích týkajících se této problematiky. Kniha se ale také věnuje potřebám dětí a dospívajících a v největší míře vztahům mezi dětmi a rodiči. Co všechno je schopen udělat rodič pro své sny, sobecky a pouze pro sebe, bez ohledu na štěstí svých dětí?

Román ale v základní vrstvě řeší záhadu mrtvé Lydie, nejoblíbenější z dětí, do níž si oba rodiče projektují své životní touhy a cíle. Jak se stalo, že se utopila v jezeře? Byla to nešťastná náhoda, sebevražda, nebo ji k tomu někdo pomohl? A co vůbec pohledávala dívka, která neumí plavat, u jezera? Tato nešťastná událost každopádně způsobí že vše, co si postavy nikdy neřekli, postupně vypluje na povrch. 


Nikdy nenaznačí, že existují zaměstnání, životy, či světy, které pro ni nejsou, nedovolí, aby znala jen slovo doktor. Bude jí po zbytek života pobízet, aby dokázala víc než její matka.“

V knize si zkrátka myslím najde každý něco, protože se jedná o vícevrstevnatý román, který je napsán naprosto brilantně. Také už stihl zaslouženě shrábnout některá ocenění. Doufám, že autorka brzy přijde s něčím podobně hlubokým, inteligentním a lehkým zároveň.

Celeste Ng - Vše, co jsme si nikdy neřekli

úterý 19. července 2016

Melancholie, rozmary, tajemství

Tentokrát jsem si ke čtení vybrala knížku, která mě okouzlila vlčími máky, vznášející se slečnou a slovy opojný, zničující a intenzivní příběh na obálce. Smolná sezóna.


Středobodem příběhu je skupinka přátel z Irska: sedmnáctiletá Cara, její sestra Alice, nevlastní bratr Sam a kamarádka Bea. Ti se nám představují ve chvíli, kdy zrovna řádí ona smolná sezóna. 

„Všimne si mojí vlněné čepice, zbývajícího páru rukavic zpod těch, které si právě svlékla, tlustých legín pod sukní školní uniformy, sádry na mém prstu, ortézy na mém zápěstí, slabé vůně echinaceovách kapek a úzkosti, která se za mnou táhne jako podivný ponurý mrak. Bea si povzdechne a přikývne. Ví, co se děje. Je smolná sezóna, jako každý rok ve stejnou dobu. Lámou se kosti, trhá se kůže, naskakují boule.


V říjnu to vždycky přijde. Celou Cařinu rodinu, už od nepaměti, potkávají podivné nehody v nadměrném množství. Pády ze schodů, uvolněná lávka přes řeku, autonehody. A děje se to vždy pouze jim. Caře není jasné, proč se to vše odehrává každý rok stejně, ale po těch letech už se nad tím ani nepozastavuje. Kniha začíná jako vcelku reálný příběh rodiny, která si prožívá nešťastné období. Postupně se přidává spousta podivných maličkostí, napětí se stupňuje, přibývá zvláštních vidění a zdání, až se vše vyhrotí v divoký halloweenský večírek v domě duchů, kam všichni došli v nezvykle padnoucích maskách, které vystihují (často temnou) podstatu jejich osobnosti.

Kam se ztratila dívka, se kterou se Cara dřív znala a která se zázračně objevuje na všech jejích fotografiích? Kde se u řeky vzal dům duchů? Umí Bea opravdu čarovat? Co hrozného se tuto smolnou sezónu stane a co má tohle každoroční prapodivné období vůbec znamenat?  Byl to všechno jen sen, prožitek v alkoholovém opojení, nebo se to doopravdy stalo? Co všechno může člověk nevědomky vypustit ze vzpomínek?


To je jen zlomek otázek, které si během četby položíte. Na některé z nich možná dostanete odpověď. Je to kniha působivá, plná tajemství. Hrdinové se nenechají ničím zastrašit a vrhají se zběsile do všech podivností, které je potkávají. Skládají básně a nechávají se opájet vínem, aby zapomněli na své bolesti. Z básní vzniká popěvek, který Bea odříkává jako zaklínadlo.

„A tak na smolnou sezónu zvedněme sklenky
na řeku pod námi, v níž smáčíme své duše,
na boule a tajemství, na duchy pod stropem,
ještě jednou si připijme na zmáčenou cestu.“

Nakonec je to vlastně obyčejný příběh o dívce a jejích blízkých, je ale podán poetickým jazykem, více než děj často popisuje dojmy a pocity, přesvědčuje čtenáře, jak by měl danou situaci cítit, Hrdinové žijí naplno, vášnivě, bolestně a mají své rozmary. Příběh je temný, plný šrámů na těle i na duši. Přesto děj postupuje podivně klidně, melancholicky a akce v něm nehraje hlavní roli (přestože mnoho scén se odehrává například v hořícím domě). Prostě další zvláštní a okouzlující kniha plná metafor, upozorňující na závažné problémy, které mohou potkat zdánlivě bezstarostné teenagery. 

Moira Fowley-Doyleová - Smolná sezóna

pondělí 11. července 2016

Temné stránky lidské psychiky

Třetího detektivního románu od J. K. Rowlingové jsem se nemohla dočkat už od chvíle, kdy jsem minulé léto dočetla Hedvábníka. Na přelomu dubna a května vyšel, já ho hned dostala k narozeninám (děkuju J+P ☺) a teď jsem ho konečně přečetla.



Román je ideální prázdninové čtení. Nemyslím to ani tak v tom smyslu, že by vyžadoval tolik času a soustředění, i když má kniha cca 550 stran. Text je na jedné stránce roztažený a okraje jsou široké, papír je silný, a proto kniha působí fyzicky objemnější, než kolik je v ní opravdu napsáno. Navíc kapitoly jsou krátké a příběh vážně napínavý, takže čtení ubíhá rychleji, než by se mohlo zdát. Prázdninové čtení je to ale pro mě především proto, že je vydání opravdu těžké a nedá se vláčet úplně všude, takže prostě jen potřebujete čas, který s ní strávíte doma.

Autorka se při psaní románu inspirovala úspěšnou americkou rockovou kapelou Blue Öyster Cult. Každá kapitola je uvozena citátem z některé jejich písně a samotný název knihy Ve službách zla má stejný původ. Texty kapely jsou také spojeny s podezřelými.

Ve třetím díle se opět setkáváme se sympatickou detektivní dvojicí - s Cormoranem a Robin, které si nejde nezamilovat. Tentokrát ovšem v jejich pracovním vztahu dojde k jistým posunům, které čtenáře, myslím, vážně baví. Dost se také řeší jejich soukromé životy a vztahy. Dozvíme se opět něco z Cormoranova dětství, podrobnosti o jeho matce, o jeho zranění a armádní kariéře. I Robin ale zažila v životě jisté trauma, které vypluje na povrch.

Samotný případ je s dvojicí mnohem více spojen, než ty předchozí. Do Cormoranovi kanceláře totiž někdo pošle na Robinino jméno useknutou nohu. Co má takový vzkaz znamenat? Souvisí to se zdravotním stavem Cormorana nebo naopak s Robin, když byl balíček adresovaný jí? Znamená to pro ně nějaké nebezpečí? Cormoran si tedy vytipuje možné podezřelé a vyšetřování rychle rozjíždí jak policie, tak potají i naše detektivní dvojice.



V případu je tentokrát mnoho ohavností a hrubosti, o čemž vypovídá už zaslaná uříznutá noha, kterou to ovšem zdaleka nekončí. Všichni tři Cormoranovi podezřelí v životě měli co do činění se znásilněními, ublíženími na zdraví, a dalšími docela nechutně popisovanými činy, zkrátka nejsou úplně psychicky zdraví. Poprvé jsem se zde taky dočetla o podivné poruše BIID. Pár kapitol v knize je dokonce psáno z pohledu vraha, takže má čtenář možnost duševně narušenému člověku nahlédnout do hlavy.

Kdybych měla díly porovnat, nejvíce mě asi přesvědčila zápletka z Volání kukačky, která mi přišla nejpromyšlenější a v románu nebylo tolik nechutností. Další dva díly už byly daleko surovější. Spisovatelské a vydavatelské prostředí z Hedvábníka mě sice mnohem víc bavilo, ale po dočtení jsem si říkala, že vrah byl možná jen tak náhodně vybraný a zápletka postrádala hlubší spojitosti. Ve službách zla bylo po této stránce zase o něco lepší a opravdu mě bavilo, že se případ více týkal hlavní dvojice.

I když si čtenáři často stěžují, že jsou Rowlingové detektivky moc natahované a měly by se proškrtat, já bych nic nevynechávala. Připadá mi, že takhle mám možnost lépe se s vyšetřováním sžít a nemám pocit, že se něco vyřeší jen tak samo od sebe, nebo že vyšetřovatele najednou něco "osvítí". Za vším stojí práce.

Román je zkrátka dalším povedeným dílem série a já doufám, že brzo vznikne další. ☺

Robert Galbraith - Ve službách zla

středa 6. července 2016

Obyčejná romantika

Všichni víme, že Jojo Moyesová má hromadu fanoušků, a první místo v žebříčku oblíbenosti jejich knih jistě patří románu Než jsem tě poznala. Četla jsem na něj tolik kladných recenzí a slyšela tolik nadšených ohlasů. Navíc zrovna v kinech běží film natočený podle knihy. A tak jsem se rozhodla konečně si tu vychvalovanou záležitost přečíst.



Kniha vypráví romantický příběh o fyzicky nemocném člověku. Říkala jsem si, že podobných story je přece dost, tak proč zrovna tato tolik čtenářů (nebo spíše čtenářek) zaujala? To na ní musí být něco výjimečného a originálního. Jenže já jsem v knize toto "něco extra" bohužel nedokázala objevit.

Samozřejmě, že je to román velmi čtivý a zhltnete ho za pár večerů. Je to opravdu milé a dojemné čtení, pro romantické duše jak dělané. Pokud nemáte vyloženě sklony k cynismu (jako já), možná vás i rozbrečí a rozesmutní. Dává příležitost zamyslet se nad tím, jak je pro člověka zdraví důležité a nakolik nám nějaké zranění či nemoc může změnit život. V knize mi vlastně vzhledem k žánru vůbec nic nepřekáželo. Naopak oceňuji, že se vyhýbá všemožným příliš intimním a nereálným scénám a prázdným dialogům.

Jenže na druhou stranu - jaksi jsem očekávala alespoň něco trošku navíc, než na co jsme zvyklí z podobných příběhů. Za celou dobu se bohužel neudálo nic, co bych nečekala. Nechtěla jsem přirovnávat, protože už je to vážně dávno, co jsem některou knihu od Nicholase Sparkse četla, ale Než jsem tě poznala mi v mnohém připomnělo právě jeho příběhy, jak si je tedy alespoň pamatuji. 

Postavy mě prostě nepřesvědčily. Hlavní hrdinka Lou je velmi sympatická osoba, veselá, tak trochu praštěná a nešikovná (což jí celá rodina dává neustále sežrat), rozhodně není dokonalá a pochází z chudší rodiny. Zkrátka a jednoduše je přesně taková, aby se v ní každá normální čtenářka mohla najít. Mužská postava - Will je naopak morous ztrápený životem, to aby měla Lou možnost nějak na něm "zapracovat" a vrátit mu chuť k žití. Přitom je to ale přirozeně hrozně krásný a bohatý muž, zvyklý na cosi víc, než mu jeho handicap dovoluje. Tedy podle mého pořád to stejné dokola.

Víc už jaksi ke knize nemám co říct. Podtrženo a sečteno, rozhodně se jedná o příjemnou oddechovku, pokud rádi čtete romantické příběhy. Nenašla jsem na knize nic, co by mi extrémně vadilo, ale také nic, co by mě zaujalo, přesvědčilo a dojalo. Spokojeně jsem si ji přečetla a spokojeně ji asi zase brzo zapomenu. Na film se podívám, když bude příležitost, ale přímo ho vyhledávat nebudu, i když má zatím stejně jako kniha převážně kladné ohlasy. Ale přece jen musím ještě zmínit jedno pozitivum, kterým jsou (nefilmové) obálky všech autorčiných knih, které se podle mého názoru vážně vyvedly a dokážou zaujmout na první pohled.


Jojo Moyesová - Než jsem tě poznala

pátek 1. července 2016

Nejlepší



Protože je dnes 1. července a polovina roku 2016 je nenávratně pryč, přemýšlela jsem, jaké skvělé knihy jsem během těch šesti měsíců přečetla. Jelikož to pro mě bylo vyloženě studijní období, nepřečetla jsem toho z vlastního zájmu zrovna tolik, kolik bych si představovala. I tak se ale našlo několik kousků, které mě vážně zaujaly. Vybrala jsem nakonec pětku nejlepších. Jak to tak vidím, spojuje je kromě líbivosti ještě to, že je všechny napsaly ženy.



Ava Dallaira - Dopisy na konec světa
Nevím, jestli to máte stejně, ale když mám přes den plno studijních povinností, ve volných chvílích a po večerech už se mi prostě přemýšlet nechce. V takových dnech nedokážu ocenit složitý jazyk a komplikovaný příběh. Nerada ale čtu třeba jednoduché romány pro ženy, které sklouzávají k červené knihovně, a krimi je zase moc napínavé a nemohla bych se pak od knihy odtrhnout. Ráda proto sahám po žánru young adult. U náctiletých hrdinů mě přece jen naivita tolik nerozčiluje (😁) a většinou se podobné příběhy obejdou bez vulgarity a trapných postelových scén. Když má člověk štěstí, narazí na vážně zajímavý kousek. To se mi stalo třeba v případě Dopisů na konec světa. Sice mě při čtení překvapovalo, nakolik podobná je tato kniha s Ten, kdo stojí v koutě, ale zase ne, že by mi to v něčem překáželo. Příběh z Dopisů mě totiž bavil mnohem více než ten o Charliem. Hlavní hrdinka Laurer má zvláštní povahu, myšlenky a přístup k životu. Kromě toho, že normálně chodí do školy, hledá si přátele a prožívá lásku, řeší ve svém životě spoustu vážných problémů. Román má epistolární formu a vážně dobrý jazyk. Z lehkého čtení pro teenagery, které jsem čekala, se tak vyklubal vcelku dramatický text k zamyšlení.

Leslye Waltonová - Podivuhodné a krásné soužení Avy Lavander


I tato kniha patří mezi young adult, je ale ovlivněna magickým realismem a v mých očích se jedná o vážně dokonalý příběh. Vypráví o dívce Avě, která se narodila s křídly. Nejprve se dozvídáme mnoho o její rodině po několik generací a zjišťujeme, že nikdy nešlo o rodinu úplně běžnou. Někteří její členové mají totiž podobně zvláštní problém jako Ava. V knize jsou ale nereálné motivy přijímány vcelku všedně, jak je pro magický realismus typické. Jedná se zkrátka o nezapomenutelný a kouzelný příběh plný nevšedních postav a motivů.


Maria Sempleová - Kde se touláš, Bernadetto
Tak Bernadettu jsem prostě nemohla z nejlepších knih vynechat, je to zkrátka moje srdcovka. Nebudu s tím znova otravovat, článek o knize si můžete přečíst tady. ☺

Lena Anderssonová - Svévole. Román o lásce.
Jak prozrazuje podtitul knihy, jedná se o román o lásce. Jde o citově nevyrovnaný vztah mezi ženou a mužem, vcelku všední, jenže podaný bez zaběhnutých stereotypů a bez klišé. Pojednává o ženě - intelektuálce, básnířce, filozofce, velmi vzdělané a racionálně jednající osobě. To ovšem pouze do té doby, než ji přemůže komplikovaný milostný cit, který má na její povahu a chování velký dopad. Svévole zkrátka čtenáři nabízí zajímavý náhled do myšlení zamilované ženy a podobný příběh o lásce jsem ještě nečetla.

Viktorie Hanišová - Anežka
A konečně se dostáváme k literatuře české. Tím nejlepším, co jsem z ní za tento půlrok přečetla, byla rozhodně Anežka. Román ve dvou časových liniích zobrazuje příběh dvou hlavních postav. Julie, cílevědomá a zásadová, si jednoho dne uvědomí, že by už chtěla dítě. Po dlouhé době snah dítě získat nakonec adoptuje romskou holčičku Agnes. Román zobrazuje průběh adopce, výchovu nevlastního romského dítěte a poukazuje na problémy a předsudky s tím spojené. Právě předsudky jsou hlavním motivem v knize. Nakolik člověka dokážou ovlivnit, i když se tomu sebevíc brání?

A co vy hodnotíte jako nejpovedenější titul, který jste v první polovině roku přečetli? ☺