úterý 30. srpna 2016

Z poslední doby

Během posledních dvou týdnů se mi tu nahromadily tři přečtené knihy, o kterých bych se chtěla zmínit, ale kvůli práci a dovolené jsem o nich nestíhala napsat samostatné články se vším, co bych o nich chtěla říct. Proto jsem se to dnes pokusila zkrátit a vmáčknout je do článku jednoho. :)

Uvnitř mé hlavy - Francesca Zappia

Tahle young adultovka od yoli během letošního léta dost frčela. Její obálka je asi nejhezčí, co jsem za poslední dobu u knížky pro teenagery viděla. Její barevná kombinace na mě působí takovým uklidňujícím dojmem, že když jsem ji dočetla, bylo mi to líto hlavně kvůli tomu, že už ji nebudu všude vláčet sebou. 
Děj nám vypráví dívka Alex, která prožívá vcelku normální pubertální období - řeší, jak zapadnout do společnosti na nové škole, který z kluků se jí líbí a podobně. Jenže něco dělá její pohled na svět velmi speciálním - už v dětství ji totiž byla diagnostikována paranoidní schizofrenie
Knihu bych hodnotila jako průměrnou v žánru young adult. Styl a jazyk, kterým je psána, není v ničem zajímavý, kompozice není nijak zvlášť promyšlená. Postavy kromě Alex a její prima malé sestřičky také nestojí za větší rozepisování. Kniha se ale na druhou stranu věnuje velmi zajímavému tématu - nabízí vhled do vnímání schizofrenika a ukazuje, jak tato nemoc člověku zasahuje do života. Popisuje, jak se Alex snaží oddělit pravdu, kterou vnímá sama, od pravdy, kterou vnímá její okolí. Věnuje se také tomu, jak nemocnou dívku přijímají její blízcí, rodiče, spolužáci a noví lidé, se kterými se Alex teprve seznamuje. Dále se dotýká domácího násilí a neschopnosti zapadnout do kolektivu.
Nahlédnout do světa schizofrenika rozhodně stojí za to. A navíc, ještě jednou, ta obálka je prostě fajn. 

Samozřejmost reality byla luxusem, který mi zůstal odepřen. Nemohu říct, že bych nenáviděla ty, jimž byl dopřán, protože to byli prakticky všichni. Ne, necítila jsem k nim nenávist. Nežili v mém světě.
Ale to mi nebránilo přát si, abych směla žít v tom jejich.



Osamělost prvočísel - Paolo Giordano


Paolo Giordano je italský spisovatel, který má u nás, jak se zdá, skupinu fanoušků, kteří jeho knihy milují. Jeho výtvory ale vychází asi ve třiceti dalších zemích. Autor vystudoval teoretickou fyziku, hlavní hrdina knihy - Mattia zase nadevše miluje matematiku. Nebo ještě přesněji, matematika je jeho život, jeho svět. Druhou hlavní postavou je stejně stará dívka Alice. Životy dvojice sledujeme v průběhu čtyřiadvaceti let. Spojuje je to, že oba v mládí učinili určité rozhodnutí, které je už napořád ovlivnilo. Jsou z nich jedinci, kteří nezapadají do společnosti, svým způsobem vlastně záměrně a z vlastní vůle. Sebepoškozují se, uzavírají se do svých světů a během života se tyto dva světy snaží propojit a najít k sobě cestu, ale není to lehké. I když jsou spolu, jsou sami.
Celý příběh je velmi deprimující, tísnivý, ponurý. I všechny ostatní postavy, které v knize vystupují, nežijí šťastně, řeší těžké existenciální problémy - každý svůj a každý po svém. Autorův styl k tomu všemu přispívá -  je strohý a chladný, vyjadřuje tíhu osamělosti v dnešním světě, tíhu vyjádření vlastních pocitů. 
Na čtení tohoto díla určitě potřebujete správnou náladu a rozpoložení, abyste všechno to neštěstí dokázali vstřebat.



Sundej mi měsíc - Gregory Hughes

Sundej mi měsíc je kniha pro změnu velmi vtipná a veselá, i když mezi řádky neméně závažná a smutná jako ta předchozí. Tváří se, jako že je určena dětskému čtenáři, nicméně takto knihu zařazovat není podle mě úplně adekvátní. Občas jsem měla pocit, že dítěti bych ji dala číst nejdřív asi tak v patnácti a sama jsem ráda, že jsem se k ní dostala až ve svém věku. 
Vypráví o dvojici sourozenců - desetileté Kryse a dvanáctiletém Bobovi. Ti si žijí s úžasným, ale nešťastným otcem ve Winnipegu v Kanadě. Jejich život se ale ze dne na den změní a oni musí opustit svůj milovaný domov a odjet do New Yorku hledat svého strýčka.
Knížka mě vážně dostala a hrozně moc bavila. Oba sourozenci jsou prostě úžasní, Krysa má mnoho stránek osobnosti, dokonce mívá vidění a vnímá lidi a situace jinak, než normální člověk. Na svých cestách bratr se sestrou zažívají dobrodružství na pomezí reality a neskutečného, potkávají neuvěřitelné postavy a dostávají se do mnoha vtipných, ale i závažných a dojemných situací. Místa, která navštěvují, jsou nádherně barvitě vylíčena - při čtení určitě dostanete chuť se tam všude podívat nebo umět vnímat realitu jako ti dva. Jejich věk k tomu, co prožívají, co dokáží a jak vnímají, v lecčem vůbec nesedí a o to je příběh kouzelnější. Na tom ale vůbec nezáleží, důležité je přijmout Bobovo vyprávění se vším, co obsahuje.
Jak píše na obálce knihy: Řeknu vám jen, že ten náš příběh je chvíli legrační a chvíli zase dojemnej a prostě dobrej. A přesně tak to je. Protože je to kniha určená dětem, čte se lehce a rychle. Četla jsem ji na dovolené a řeknu vám, líp jsem si vybrat nemohla. :)



sobota 13. srpna 2016

Altes Land

Kniha Starý kraj se v posledních několika měsících objevuje na knižních sociálních sítích dost často. Aby taky ne, má krásnou, jemnou a elegantní obálku, kterou má na svědomí Lucie Zajíčková, velmi šikovná slečna grafička z nakladatelství Host. Navíc je to kniha úspěšná, v Německu, kde byla autorkou stvořena, se drží na předních místech v žebříčku bestsellerů, překládá se do jiných jazyků a recenze na ni slibují kvalitní čtivo. Do češtiny ji přeložila Viktorie Hanišová, autorka úžasné knihy Anežka, o níž si něco málo můžete přečíst zde



Příběh se vlastně nejvíce vztahuje k místu, kde se odehrává, nikoli převážně k některé hlavní postavě. K místu na severu Německa - k regionu, který nese název Altes Land. Zde se během druhé poloviny minulého století objevuje několik různorodých lidských povah, které zde mají svůj domov odedávna, nebo ho teprve hledají a odehrává se tu několik osudů, které jsou tímto krajem poznamenány.

Musím bohužel říct, že jsem v poslední době četla tolik dobrých, poutavých a čtivých knih, že jsem se u čtení Starého kraje prostě občas nudila. Sice jde o velmi zajímavou koláž různých pohledů na venkov a život na něm, kniha je dobře napsaná, postrádá všechny klišé a ohrané dějové zvraty, ale prostě mě to tolik nechytlo a osudy některých postav mě příliš nezasáhly.

Bavila mě ženská linie v knize - příběh o podivné Polce Veře a její matce Hildegard, které do Altes Land přichází koncem války a hledají místo, kde by se mohly usadit. Možná si ani netroufají doufat, že by mohly najít domov. Bylo zajímavé sledovat, jak se tato poloviční rodina protne s jinou neúplnou rodinou selky Idy, která ze Starého kraje pochází. Bylo fascinující a smutné číst o Karlovi, který se sice z války vrátil živý, ale neschopný vrátit se do normálního života, vyhnat boj z hlavy a ze snů. Sledovat, jak se složité vztahy mezi dvojicí žen, žijící v jedné domácnosti, opakují po několik generací.


A Marlena viděla, jak její dcera projíždí krajinou mlčky, připadala jí úplně otupělá, zabedněná a uzavřená, pevně rozhodnutá nedat najevo žádné city, vůbec nic s ní nesdílet. 
Mohla z toho zešílet. Snášela to velmi těžce.
Všechno, co dělaly, dělaly jedna druhé navzdory.

Vůbec mě naopak nebavilo vyprávění o novináři, který se rozhodl odstěhovat na venkov, zapadnout tam mezi obyvatelstvo a psát o tom všem, ani osudy selské rodiny Dirka a Britty. Pohledy těchto dvou mužů na vesnici představují jakýsi protiklad, i když oba mají pocit, že jsou součástí venkova,
skvěle tam zapadají a ví o krajině vše. Při čtení pasáží o nich jsem se vícekrát přistihla, že ani pořádně nevnímám. Je patrné, že se autorka nesnažila napsat knihu, kterou zhltne každý, dávala primárně důraz na jazykovou stránku a vyhýbala se již připomínaným klišé, aby nepřímo stvořila obraz venkova a ukázala, jak je možné jej vnímat a přistupovat k němu.

Kniha mě prostě asi zastihla ve špatném rozpoložení, možná se více hodí na podzim a melancholičtější náladu. Informaci a pocit, který chtěla sdělit, stojí za to, jen jsem čekala, že mě více chytne autorčin styl psaní. Kdesi jsem četla komentář k této knize, že je sice celkem dobrá, ale na Jiřího Hájíčka a jeho venkovské prózy to nedosahuje, a musím říct, že s tím v podstatě souhlasím. Jeho knihy možná nemají takový rozsah, vyjadřují se explicitněji a jsou cíleně psány pro širší publikum, přesto jsou to příběhy, které mně osobně uvízly v hlavě mnohem více a intenzivněji.

Dörte Hansenová - Starý kraj

úterý 9. srpna 2016

Autobiografie nebo fikce?

Francouzské spisovatelce Delphine de Vigan u nás letos vyšel už čtvrtý titul: Podle skutečného příběhu. V mateřštině jich ale napsala daleko víc. Už delší dobu jsem přemýšlela, že bych si od ní něco přečetla, protože jsem na její romány četla veskrze pozitivní reakce, ze kterých bylo jasné, že autorka jednak umí skvěle psát a jednak, že její příběhy jsou silné. Už minulá kniha, která od ní u nás vyšla - Noc nic nezadrží - předesílá inspiraci autorčiným vlastním životem. Když teď vyšel její další román, už mi to nedalo a musela jsem si ho přečíst. Co se týká autobiografické linky v tomhle textu, je situace mírně komplikovanější... 


Je poměrně těžké cokoli konkrétního o knize říct, aniž bych vyzradila něco zásadního, na co by každý čtenář měl příjít sám. Je to vlastně příběh o spisovatelce, která retrospektivně vypráví část svého života a zároveň se zamýšlí nad svým jednáním a snaží se ho pochopit. Část života, kdy se jí zdaleka nedařilo tolik, jak by si přála, a kdy svoje žití z určitého důvodu neměla příliš pod kontrolou. Po vydání velmi osobní a úspěšné knihy se snaží vyrovnat s reakcemi okolí a s často pokládanou otázkou, co může ještě autor po tak dobré a osobní knize napsat? Může se takové knize ještě cokoli, co stvoří, vyrovnat, nebo ji dokonce předčit? Má autor ještě vůbec co víc říct?

A tak si hlavní hrdinka prochází tvůrčí krizí, která je v knize vcelku působivě vylíčena. Časem ani nedokáže vyřídit e-maily, sedět u počítače nebo napsat nákupní seznam. Zároveň se do jejího života nenadále připlete jakási záhadná žena L, která má na něj neuvěřitelný dopad.

Dodnes si nedokážu pořádně vysvětlit, jak se náš vztah tak rychle rozvinul a jak L. dokázala během pár měsíců zaujmout takové místo v mém životě.
L. mě skutečně očarovala.
L. mě udivovala, bavila, znepokojovala. Naháněla mi strach.


V základní rovině je kniha plíživým a poutavým psychologickým thrillerem. Při čtení cítíte, co se bude dál odehrávat, a kterým směrem se bude děj ubírat, to ale nic nemění na tom, že se vám dostane silně pod kůži a bude vás děsit. V dalších rovinách je v románu naťuknuta spousta dalších témat a situací, nad nimiž hrdinka uvažuje nebo které nějakým způsobem prožívá. Jednak jde o úvahy nad tím - jak napovídá sám název titulu - zda je autobiografie u čtenářů oblíbenější než fikce, jestli čtenář touží po pravdě a jestli opravdu vycítí, že se jedná o příběh podle skutečných událostí.

Kolik z nich se mě po přečtení mého posledního románu zeptalo: A je to všechno pravda? 
Jenže já chtěla věřit v něco jiného: setkání s knihou - důvěrné, hluboké, emotivní, estetické - se odehrává jinde.

Dále je velmi hezky popsána práce spisovatele, běžné problémy a úzkosti spojené se vztahy a rodičovstvím, ztráta kontaktu s dospívajícími dětmi, které odchází z domova. Vyprávění se také dotkne některých duševních poruch a těžkých životních situacích. Vzadu v knize je celý příběh velmi dobře rozebrán českou kritičkou Olgou Stehlíkovou, která se románu věnuje ve všech jejích aspektech na několika stranách. 

Pokud vás třeba odrazuje francouzská národnost autorky nebo vám některé knihy ze Světové knihovny od Odeonu přijdou příliš komplikované či nudné, u Delphine de Vigan se toho rozhodně nemusíte bát. Pokud máte rádi psychologické thrillery, rádi občas nahlídnete do hlavy osoby, která je pomalu pohlcována strachem a úzkostmi, pokud vás láká vhled do života spisovatelů a literatury obecně, pokud se třeba snažíte sami něco psát, neměla by vám kniha ujít.

Je to vážně zajímavé, netradiční, napínavé, hravé a hlavně čtivé. A tak se s vervou přidávám ke všem pochvalným reakcím a sháním ostatní autorčiny romány, které už nejsou úplně lehce k mání, a především do Noc nic nezadrží se pustím určitě hodně brzo, protože Delphine píše prostě skvěle a tento skutečný příběh“ mi zůstane dlouho v hlavě.


Delphine de Vigan - Podle skutečného příběhu