pondělí 19. září 2016

Co přinese válka

Tak jsem se konečně odhodlala přečíst jednu z těch tlustých románů odehrávajících se za války, které na mě doma čekají. Je pro mě vždycky těžké takovou knihu vzít a začíst číst, ale když už se do toho pustím, většinou to stojí za to, protože na mě čeká dobrý a silný příběh, který mi připomene, v jaké pohodě a blahobytu si v současnosti ve střední Evropě žijeme. Jeden z takových příběhů se skrývá i v knize Jsou světla, která nevidíme.

Dílo zachycuje životní osudy dvou mladých lidí během druhé světové války - nevidomé francouzské dívky Marie-Laure a německého sirotka Wernera a myslím, že už volba této dvojice potenciálního čtenáře zaujme. Postavy se snaží žít podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, rostou a dospívají, učí se ovládat svá těla a poradit si s těžšími situacemi - a do toho všeho v průběhu jejich puberty vstupuje válka. 

Wernera zastihne rozmach Hitlerova vlivu, když přebývá v dětském domově se svou mladší sestrou Juttou a s nehezkou vidinou vlastní budoucnosti. Jelikož mu nechybí talent ani odvaha, mnohému se učí sám z velmi omezených zdrojů, ke kterým má přístup. Brzy porozumí světu techniky a jeho schopnost opravit a zprovoznit každé rádio, které mu přijde pod ruce, ho nakonec dostane pryč od nechtěné práce v dolech, která na něj čekala, ke studiu na prestižní škole pro Hitlerjugend. Marie-Laura je zase přinucena se svým otcem opustit rodnou Paříž, kterou obsazují Němci a najít si nový domov.

I když se kniha soustředí na osudy dvou jedinců, na pozadí je vykreslená válka s mnoha hrůzami, které přinesla. Skrze Wernera můžeme sledovat výběr a těžkou výuku Hitlerjugend, systematické přetváření jejich smýšlení. Odhodlání a víru v systém některých vojáků, touhu obětovat vlastní život pro Führera a zvraty v jejich uvažování, to když si uvědomí pravdu, kterou si dlouho nechtěli přiznat. Těžký návrat do normálního života a zpětné litování vlastních činů. Nevědomost a utrpení jejich blízkých. Ukončení války, vstup ruských vojáků do Německa, drancování a znásilňování německých dívek. Skrz Marii-Lauru je zase přiblížen život nevidomého člověka a jeho vnímání, dále průběh války na západu Francie, zobrazeni silní jedinci, kteří se vzmohli na odpor a nesobeckou pomoc ostatním. Kolem toho všeho se navíc motá tajemství, které střeží Mariin otec, a které jejich život ještě komplikuje.


To, co mě na knize těšilo ze všeho nejvíce a díky čemu jsem si čtení vážně užila, je autorův styl. Lehký, volně plynoucí, čtivý a poutavý. Anthony Doerr tedy opravdu umí používat slova a vytvořit atmosféru - spíše kouzelnou než tvrdě reálnou (k čemuž přispívá také ne tolik osobní er-forma), i když se jedná o tak závažné téma. Text se skládá z krátkých kapitol - střídavě je vyprávěno z pohledu Wernera a Marie-Laury, a také dochází ke střídání časových rovin v jednotlivých částech knihy. Obojí by mohlo čtenáře spíše rušit a způsobovat ztrátu orientace, ale v tomhle případě tomu tak rozhodně není - i s tím si autor výborně poradil.

Přečetla jsem mnoho děl českých autorů, která vznikla bezprostředně po válce a později během 2. poloviny 20. století a Světla se jim zdaleka nepřibližují - minimálně jistou závažností a naléhavostí, kterou tehdy vzniklá díla obsahují. Taky mi některé okolnosti přišly mírně zlehčené, jakoby autor bral ohled na mladší čtenáře. Nicméně Světla hodnotím jako výborný román, který zejména (ale nejen) současným teenagerům dokáže válku přiblížit velmi poutavým způsobem. Především oni potřebují pochopit, co se v naší historii odehrálo a rozhodně raději sáhnou po současném populárním (ale i právem oceňovaném) románu s krásnou obálkou, než po starší klasice. Rozhodně se nenechte odradit tloušťkou knihy, čte se to vážně samo. Opravdu krásný příběh - plný krutosti, ale také lidskosti, soucitu a uvědomění.

Anthony Doerr - Jsou světla, která nevidíme

pátek 16. září 2016

Severský thriller? Sníh, led a zklamání.

Takhle při konci léta jsem se rozhodla, že je správný čas přečíst si v posledních teplých dnech nějaký napínavý severský thriller. Poslední dobou jsem častěji slýchala o autorovi jménem Peter Høeg a jelikož o něm kolují veskrze pozitivní zprávy, rozhodla jsem se vyzkoušet jeho knihu Cit slečny Smilly pro sníh. Ta mě zaujala především svým názvem, v němž vidím cosi záhadného, a tak jsem se do knihy pustila s očekáváním napínavého příběhu šmrncnutého něčím mírně podivným a neobvyklým. S očekáváním něčeho, u čeho mě bude mrazit v zádech.



Kniha v originále vyšla už začátkem 90. let a měla opravdu obrovský úspěch, prodávala se ve velkém množství různě po světě a Høeg byl jedním z nejčtenějších neanglicky píšících autorů. To o něčem vypovídá. Musím ale bohužel říct, že mě osobně kniha zanechala zklamanou.

Příběh začíná smrtí malého chlapce Izaiáše, kterého matka spíše zanedbávala než aby mu poskytla láskyplný domov. V existenciálně těžších chvílích tedy Izaiáš navštěvoval sousedku Smillu, která nám celý příběh vypráví. Zpětně se dovídáme, že Smilla chlapci dávala jídlo, hrála si s ním a předčítala mu z Eukleidových Základů. Za ta léta, během nichž se s Izaiášem přátelila, se Smilla začala za chlapce cítit zodpovědná. Proto když teď umřel a kolem jeho smrti se vyjevují jisté podivnosti, vyšetřování, které vede policie, ji neuspokojí a tak začne pátrat na vlastní pěst. Izaiášova smrt je ale pro Smillu pouze odrazem, od které se dopátrá k daleko závažnějším skutečnostem.

Smilla má neuvěřitelně zvláštní povahu. Už léta žije sama víceméně bez práce a bez peněz v Dánsku, stýská se jí po jejím domově v rodném Grónsku, vzpomíná na dětství a na matku, která ji v mrazivých podmínkách naučila přežívat. Stejně jako její matka ani Smilla není zrovna typ mírné a něžné ženy s vybraným chováním, je zvyklá na drsný život a nepotrpí si na city a společnost lidí - žije uzavřeně svůj život v malém bytečku na okraji společnosti. Jak děj postupuje, neohroženě se vrhá do akcí, které jsou pro ni předem jasně nebezpečné, nevadí ji riskovat, je hrozně odvážná a... já jsem si jí tedy vůbec neoblíbila.

Děj začal vcelku slibně, asi prvních sto stran se mi zdálo, že to je vážně nepředvídatelné, vyleze z toho něco brilantního, a že budu na konci překvapená. Během čtení jsem se mírně zamotávala v textu, protože většina informací je čtenáři podaná pouze implicitně. Často mi nebylo jasné, kdo s kým zrovna mluví, kde se postavy právě nachází, jestli jde o současnost nebo o vzpomínky, prostě mi autorův styl moc nesedl. To všechno bych knize ještě odpustila, jenže děj se pak začal ubírat vážně podivným směrem a kam se ubral nakonec, tak to mě zklamalo opravdu na plné čáře. Takhle si tedy thriller nepředstavuji.

Co se mi na knize moc líbilo, byly Smilliny vědomosti o sněhu a ledu. Jak uměla rozeznat jednotlivé druhy ledu plovoucího na vodní hladině, jak pro ně používala speciální názvy v její řeči, co vše dokázala vyčíst ze stop ve sněhu. Celé to mrazivé prostředí bylo fajn. Také jsem se při čtení dozvěděla mnoho o historii vztahu mezi Dánskem a Grónskem, co se v těchto místech dělo v polovině minulého století a jak jsou původní obyvatele Grónska v Dánsku přijímáni.

Kdyby měla kniha 200 stran, asi bych si ani tak moc nestěžovala. Ale pokud něčemu věnuji tolik času a neustále očekávám nějaký zajímavý zvrat, který by mě donutil říct si, že to je vážně super příběh - a ono během 400 stran nic takového nepřijde a ani konec to nezachrání... Možná se příběh bude více líbit příslušníkům opačného pohlaví nebo příznivcům lehkého sci-fi (protože tak mi ten konec připadal). Možná měla kniha takový úspěch, protože ještě neexistoval proud severských detektivek a thrillerů, který je dnes tolik populární. Zkrátka věřím, že někoho kniha může bavit, že je to spíše otázka vkusu. Pro mě to tedy rozhodně dobrá volba nebyla. 

Peter Høeg - Cit slečny Smilly pro sníh

středa 7. září 2016

Jiný svět?

V srpnu u nás v nakladatelství Paseka vyšla pozoruhodná kniha A proto skáču - pozoruhodná především kvůli tomu, kdo ji napsal a jak vznikla. V japonském originále byla vydána už v roce 2007 a později ji objevil britský spisovatel David Mitchell, kterého můžete znát jako autora knihy Atlas mraků, a přeložil ji s manželkou do angličtiny. Autorem knihy je mladý japonský spisovatel Naoki Higašida, jehož život je ovlivněn těžkou formou autismu. Nedokáže mluvit a těžko vyjadřuje, co cítí, ale naučil se během života pracovat se speciálním počítačem, díky němuž může komunikovat a psát texty. 


Kniha A proto skáču se skládá z autorových odpovědí na otázky, které často ohledně autismu dostává. Odpovídal na ně ve svých třinácti letech metodou ukazování znaků na abecední tabulce. Kniha je rozdělena do pěti kapitol, které se věnují jednotlivým tématům: o jeho neschopnosti komunikovat, o vztazích, pocitech, výstřednostech v jeho chování a podobně. Na všechny Naoki odpovídá s upřímností a otevřeností, z jeho odpovědí je znát jeho náhled na svět, na svou nemoc, na druhé lidi. Je velmi citlivý a dokáže ocenit krásu. 

Jak se my lidé s autismem díváme na věci? Tomu rozumíme jen my sami. Občas je mi až líto, že vy ostatní nikdy neuvidíte, co je na světě krásy. Protože ten svět, který vidíme my, je opravdu čarovně nádherný.

Je pravda, že v jistém smyslu jsme jako malé děti. Máme rádi všechno laskavé, roztomilé a krásné. Také se nám líbí jednoduché příběhy, protože lépe uhádneme, jakým směrem se budou vyvíjet, což nás uklidňuje.

I když mě mnoho odpovědí nepřekvapilo a Naokiho vnímání světa souhlasí s mými dřívějšími představami o životě těchto lidí, přesto kniha člověku předá mnoho. Připomenout si, že všechno není samozřejmé, jak je úžasné, jak naše tělo dokáže pracovat, jak naše myšlenky a tělo bezděčně kooperují a my si to ani neuvědomujeme. Nahlédnout do hlavy někoho, kdo žije odděleně od světa a přitom tolik v něm, jak citlivě všechno dokáže vnímat a přemýšlet o tom. Že je vlastně vnitřně tolik stejný jako my, pouze uvězněný v těle, které nespolupracuje tak, jak by mělo.

Jenže pro nás je příroda přímo životně důležitá. Když se na ni díváme, máme pocit, že i my lidé s postižením si zasloužíme být na světě a připadáme si jako znovuzrození. Nezáleží na tom, že nás lidé odmítají. Příroda nás vždycky vřele obejme.


Kniha také obsahuje dvě předmluvy, z nichž především ta Davida Mitchella stojí za zmínku. Jelikož sám vychovává autistické dítě, nabízí zase trošku jiný pohled a upozorňuje na jiné aspekty, než sám Naoki. Dokázal knihu vyzdvihnout a ukázat na její význam pro lidi, jako je on.

A proto skáču navíc bezděčně popírá tu nejbeznadějnější z moudrých zkazek, které se o autismu tradují - totiž že všichni lidé s autismem jsou osamělí, nespolečenští a neschopní empatie.

I kdyby jste se z knihy nedozvěděli nic nového, stejně stojí za zamyšlení a přečtení - už jen kvůli tomu, jak byla napsána. Mělo by se o ní vědět.

Naoki Higašida - A proto skáču