pondělí 31. října 2016

Haruki Murakami a Kat Menschik

Dvě malá dílka s magickým příběhem a krásnými ilustracemi, to je spojení Murakamiho textů s obrazy německé umělkyně Kat Menschik v knihách Podivná knihovna a Spánek. Od M. jsem četla některá rozsáhlejší díla - a tyhle krátké prózy, o nichž chci psát, jsou oproti ostatním románům v něčem docela jiné, přesto v mnoha ohledech podobné. Řekla bych, že na malém prostoru, který dostaly, je ještě intenzivněji přítomna bezvýchodnost, implicitnost, nemožnost jednoznačného vysvětlení a magično.



Podivná knihovna

Pohádka pro dospělé, poetická, jemná a krutá zároveň, velmi smutná. Od ostatních M. příběhů se liší menší mírou reálna. Chlapec jde do knihovny jako už tolikrát předtím, ale tentokrát zde zažívá něco nového a neočekávaného, potkává "nelidské" postavy, je konfrontován se zlem a dostává znepokojující úkol. Později není jasné - byl to pouze sen, nebo skutečnost?

Při čtení netrpělivě čekáte konec, aby už ta tíživá situace nějak vyvrcholila a zmizela, ale přitom víte, že se toto očekávání ani v závěru nenaplní. Musím říct, že mě dílo zasáhlo a přesvědčilo právě až na samém konci, který je opravdu velmi smutný a beznadějný. Je to rozhodně nejdivnější M. příběh, který jsem četla, a pocity z něj se těžko popisují. Každý čtenář si musí metafory přítomné v díle vyložit sám, někdy jsou opravdu těžko uchopitelné. Možná by dokonce při čtení tohoto díla pomohla znalost nějakých japonských pověstí či něčeho podobného, to vůbec nedokážu posoudit. Každopádně ale stačí nechat na sebe příběh zapůsobit a nehledat hlubší vysvětlení.

Spánek

Tohle už mi přišlo jako typický M. Žena a podivná příčina její trvalé nespavosti, následné zvláštní bdělé stavy. Ty vybízí ženu k existenciálním úvahám o účelnosti a podstatě lidského bytí, o jejím vlastním životě. Kde jsou hranice našeho vědomí? V knize jsou přítomny prvky jako noc, čas, konečnost. Autor zkrátka popisuje, jaké to je a k čemu to vede, vůbec nespat. Dočkáme se opět vyústění, pro které rozhodně není pouze jedno možné vysvětlení. Přišlo mi to o trochu méně poetické, než jiná M. díla - to, jak žena mluví o svém muži a dítěti, o celém životě. Tato citová strohost přispívá k pochybnostem o správnoti způsobu života, který hrdinka dosud vedla, a zintenzivňuje změnu její osobnosti. Záznam toho všeho je vážně působivý a musím říct, že Spánek se mi líbil rozhodně více než Knihovna.

Obě knihy jsou podivné, zarážející, smutné. Přesto líbivé a u čtenářů oblíbené. Vtáhnou vás a potřebujete znát konec, i když o něj vůbec nejde, i když vůbec nic nevysvětlí. Podněcují k zamyšlení, protože je v nich více, než kolik je na první pohled zapsáno. Prostě M., klasicky. :) Kat Menschik atmosféru úžasně dotvořila ilustracemi, které jsou vážně nádherné, však posuďte sami. :) Možná bych ale doporučila začít s četbou Murakamiho textů z jiného konce.



Haruki Murakami - Podivná knihovna, Spánek

pátek 21. října 2016

Rodina v čase

Knihu Čtyřcestí jsem náhodou potkala v knihovně. Uviděla jsem její líbivou, zvláštně ilustrovanou obálku a vzpomněla si na fakt, že ji Bára z orvokki.sk označila za svou knihu roku. Jinak jsem ji na knižních profilech moc nezaregistrovala, což je myslím škoda. A tak šla se mnou domů. :)


Tommi Kinnunen, autor Čtyřcestí, pochází ze severofinského města Kuusamo a v současnosti žije v jihofinském Turku. Nemůžu si vzpomenout, že bych kdy četla román od finského autora odehrávající se ve Finsku, takže mě to dost zajímalo. Dozvědět se něco o poměrech v zemi, o tamější chladné krajině. Čtyřcestí je autorův debut a musím říct, že tak dobrý debut jsem nečetla dlouho. Taky byl přeložen do čtrnácti jazyků a shrábl několik cen.

Román zachycuje osudy jedné finské rodiny po tři generace. Příběh je vyprávěn postupně z pohledu čtyř postav. Jako středobod knihy vnímám Lahju, protože k ní se ostatní postavy vztahují, o ní často vyprávějí, protože ona ovlivňuje jejich životy. Jako první je nám nabídnut příběh její matky Marie. Ta se narodila ještě v devatenáctém století, stala se navzdory společnosti porodní bábou a vůbec to zkrátka byla velmi uvědomělá a emancipovaná žena. Svou dceru Lahju se rozhodla vychovat sama, nikdy se nevdala. Příběh jejího života byl hrozně zajímavý, měl ten správný nádech příslušné doby. Dále je vyprávěno prizmatem Lahji samotné, pak z pohledu její snachy Kaariny, která je nucena žít se svým manželem a dcerkami v jednom domě s Lahjou, a nakonec z (jediného mužského) pohledu Onniho, což je Lahjin manžel.

Celé vyprávění pokrývá konec devatenáctého a celé dvacáté století, končí až Lahjinou smrtí. Záběr je tedy dosti široký. Kniha zachycuje mnoho maličkostí z všedního života, které se během století nějakým způsobem proměňovaly. Nabídnout čtyři pohledy na život této rodiny byl rozhodně dobrý nápad - odhaluje se přitom, že každá z postav vnímá různé události docela odlišně, a že každému záleží na něčem jiném. Autorovi se podařilo hezky zdůraznit, že člověk sám na sebe pohlíží jinak, než jak ho vnímají ostatní.

I když je vyprávěno z pohledu jednotlivých postav, je užito er-formy, proto vyprávění působí věcným dojmem. Přestože jde o působivý a dojemný příběh, autor nechce přímo říct čtenáři, jak se má cítit, nechce záměrně působit na jeho emoce. V knize nenajdeme přímé vyjádření velkých citů, humor, patos ani žádná klišé. Události jsou odkrývány postupně, až v poslední části se dozvíme veškeré zásadní informace, které zcela změní celý pohled na příběh. Hlavní roli tu totiž hraje tajemství. Takže po dočtení jsem listovala knihou a hledala různé letopočty, jestli to opravdu všechno sedí, co vlastně postavy v té které době dělaly a co si myslely.

Autor dokázal do knihy zakomponovat mnoho. Emancipaci, válku a její dopady na vojáky i nebojující, život nevidomé dívky, hříchy, sebeobviňování se, obviňování druhých a mnoho dalšího, co ani vlastně nemůžu prozradit. Je to zkrátka zajímavá skládanka, která se čtenáři postupně odkrývá. Ničeho v ní není přespříliš. Vážně povedený debut, kvalitně napsaný, promyšlený, bez klišé. Knihu bych doporučila těm, co se zajímají o historii, severské země, mají rádi psychologicky propracované postavy. Ale zároveň těm, kteří mají trpělivost a nevadí jim, že všechno nedostanou naservírované okamžitě a přímo.

Tommi Kinnunen - Čtyřcestí

pátek 14. října 2016

Pěna dní

Nedávno jsem dočetla jednu z největších francouzských klasik dvacátého století, Vianovu Pěnu dní. Je to jedno z těch děl, která jdou jen těžko popisovat. Ať už bych se snažila vyprávět příběh knihy, upozornit na přesahy, motivy nebo kritiku společnosti, které obsahuje, nikdy bych nedokázala přesně vyjádřit dojem, kterým působí, když je čtena, a atmosféru, která je v ní vytvořena. Je to něco zcela jiného, netradičního, absurdního, existenciálně laděného, vtipného, ironického a tragického zároveň. Tak jsem si řekla, že fotky a vybrané úryvky snad povahu knihy vyjádří lépe. :)


Pro připomenutí, Boris Vian byl francouzský prozaik, novinář, kritik, hudebník (jazzový), herec, malíř a kdeco jiného. Pocházel z bohaté rodiny, druhou světovou prožil na večírcích. Až se skončením války prožil hmotný nedostatek a byl tedy nucen začít pracovat. Vydával díla, která pobuřovala, ať už pod jménem vlastním, nebo pod pseudonymem. Pěna dní (1947), jeho nejslavnější román, byl doceněn až po jeho smrti. Mnoho autorových životních zkušeností lze v Pěně dní naleznout především v hlavní postavě, Colinovi.

V románu jsou zrušeny mnohé zavedené zvyklosti našeho světa, přesto je metaforicky v těchto nevšednostech tolik nám známého. Jak pomíjivé je štěstí, jak velký je strach z nemoci a smrti. Jak zvláštně uspořádaná je naše společnost a co lidé běžně považují za důležité. Tady je ukázka toho, jak to ve fikčním světě Pěny dní funguje:

Colin položil hřeben, uchopil nůžky na nehty a zastřihl si našikmo koutky svých málo výrazných víček, aby vypadal temněji. Musel to často opakovat, protože víčka rychle dorůstala.

Kráčeli po prvním chodníku, na který došli. Ze vzduchu se snesl malý růžový obláček a blížil se k nim. Jdu na to!" prohlásil. Tak dělej," řekl Colin. A obláček je zahalil. Uvnitř bylo teplo a vonělo to tam skořicovým cukrem. A už nás nikdo nevidí!" liboval si Colin. Ale my vidíme všechny!"


Posuzování lidí a hodnot je neméně zvláštní:
Colinův kuchař Nicolas: „Moje sestra se jaksi nevydařila, pane." vysvětloval Nicolas. Studovala filozofii. S takovými věcmi se v rodině hrdé na své tradice nikdo rád nechlubí.."

Nevím," odpověděl Colin. Nevím, co mám dělat. Víš, je to velmi dobře vychované děvče. Posledně u Isis vypila spoustu šampaňského.."

Proč jsou tak pohrdlivý?" chtěla vědět Chloé. Že někdo pracuje, na tom přece není nic tak dobrého..." 
Řekli jim že je to dobré," vysvětloval Colin. Všeobecně se tvrdí, že je to dobré. Ovšem nikdo si nemyslí, že je tomu tal skutečně. Dělá se to ze zvyku a právě proto, aby se o tom nepřemýšlelo."

Podle mého v dnešní době hodně aktuální trend je vtipně zobrazen na postavě Colinova přítele Chicka. Ten postupně bezhlavě veškerý svůj čas, peníze a cit "vrazí" do svého nadšení pro obrovského filozofa a spisovatele té doby "Jean-Sol Partra", jehož je obrovským fanouškem. Skupuje všechny jeho knihy, oblečení, atd., přesto o jeho myšlenkách v knize není ani slovo a Chick o nich nikdy nemluví.

Považ, že jsem dnes objevil vydání Partrova spisu Předběžný nástin Nevolnosti na neperforovaném kotouči toaletního papíru.."
Ale kde na to bereš tolik peněz?" divil se Colin. 
Chick se zachmuřil. Přijde mne to sice hodně draho," řekl, ovšem nemůžu si to nechat ujít. Já Partra potřebuji. Jsem jeho sběratel. Musím mít vše, co napsal."


„Tak leknín," vzdychl Colin. Kde jenom k něčemu takovému mohla přijít?"
Má leknín?" zeptal se Nicolas nedůvěřivě.
V pravé plíci," vysvětloval Colin. Profesor se nejdříve domníval, že je to jenom jakýsi živočich. Ale je to tohle. Bylo ho vidět na projekční ploše. Je už dost veliký, ale zatím je ještě možné ho dostat pryč."

Takže, pokud máte aspoň trochu rádi podivnosti a nelogičnosti, tak si to prostě přečtěte! Je to milé, absurdní, zarážející, někdy děsivé. Ale taky dobře čitelné, čímž myslím jak jazyk, tak i to, co je schováno mezi řádky. Opravdu hodnotná kniha a nevšední literární zážitek.

Boris Vian - Pěna dní

úterý 11. října 2016

(pod)zimní čtení

Ke každému ročnímu období se hodí jiný typ knížek, to je jasné. Na podzim mě osobně lákají knihy tematizující historii, závažnější a chmurnější náměty, společenské a psychologické romány a taky detektivky odehrávající se v chladnějším prostředí. Pokaždé mě během roku napadne nějaká kniha, kterou si plánuji na podzim přečíst, ale často se k ní pak z nějakého důvodu nedostanu. Tohle jsou některé z nich - doufám, že aspoň pár za letošní podzimní a předvánoční období přečtu. Pro vás mohou sloužit také jako inspirace ke čtení nebo jako tip na dárek pro někoho, kdo slaví narozeniny (nebo něco jiného) právě na podzim. :)


Jodi Picoultová - Vypravěčka

Vypravěčku už, zdá se, všichni četli a podle 92% na databázi knih soudím, že se taky všem líbila. Děj se odehrává v současnosti, ale ve vyprávění starších hrdinů se vracíme do období druhé světové války. Jedním z vypravěčů je babička hlavní hrdinky Sage, druhým je pak muž, který působil v SS a koncentračních táborech, a který Sage požádá, aby mu pomohla spáchat sebevraždu. Anotace knihu popisuje jako "kontroverzní brilantní román o vině a trestu". Čekám, že to bude kruté, mrazivé, že se dozvím něco o historii, a že to bude skvěle napsané. Hlavní důvod, proč jsem román ještě nepřečetla, je její obrovský formát a váha.

Eowyn Ivey - Dcera sněhu

Tak v tomto případě je spojení s chladným obdobím zjevné už z názvu a krásné obálky. Mělo by jít o příběh manželského páru, který bydlí na Aljašce, a který zoufale touží po dítěti. Jestli ho manželé nakonec dostanou, zatím nevím, každopádně anotace slibuje "silný, jímavý a brilantně napsaný příběh". Myslím, že půjde o smutné, tajemné a magické vyprávění, plné sněhu a nenaplněných tužeb. 90% na databázi.

Hannah Kent - Agnes

Toto dílo se pro změnu odehrává na Islandu ("drsná severská příroda, v níž může být život pouze bojem o přežití"). Řeší případ mladé ženy, která je odsouzena ke smrti za vraždu svého pána a milence. Na popravu má čekat na izolované farmě jednoho ze strážníků. Obyvatelé farmy jsou tím nejprve zděšeni, ale když ženu blíže poznají, chtějí znát její příběh. Ukáže se, že nic není tak, jak se zpočátku zdálo. Na databázi je kniha hodnocena 85%.


Peter May - Skála

Ze severského krimi mě už dlouho láká hlavně úspěšná detektivní trilogie vychvalovaného autora Petera Maye. Odehrává se na skotském ostrově, kde "snad jen strach lidí z Boha je silnější než starost o živobytí. Pod zástěrkou víry však přežívají staré pohanské hodnoty a prapůvodní touha po krvi a pomstě." Když dojde ke zločinu, přijíždí na ostrov "nedávnou ztrátou syna poznamenaný policejní detektiv Fin Macleod, jenž se má podílet na vyšetřování brutální vraždy, spáchané podle stejného scénáře jako vražda, jíž se zabývá v Edinburghu. Fin prožil na ostrově Lewis dětství, takže vyšetřování je pro něho zároveň cestou domů a do minulosti." No zní to zkrátka drsně a jedná se o jednu z nejlépe hodnocených severských krimi sérií.

Petra Soukupová - Pod sněhem

Do seznamu musím samosebou zařadit také nějaké současné české autory a vybrala jsem, myslím, opravdu z těch nejlepších. Petra Soukupová a její svébytný styl, tematizující často nepěkné rodinné a hlavně sourozenecké vztahy a její nejnovější samostatně vydaná kniha (2015). Co se stane, když spolu odrostlí sourozenci uvíznou v autě Pod sněhem? Myslím, že to bude stejně dobré, jako její ostatní knihy, pokud vám sedne její styl.

Jiří Hájíček - Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku

Dalším zástupcem kvalitní současné české prózy je pro mě Jiří Hájíček. K této jeho sbírce povídek jsem se ještě nedostala a na podzim mi to přijde jako fajn vesnická volba. :) Na říjnový Velký knižní čtvrtek (13.10) navíc vyjde další jeho kniha s názvem Dešťová hůl, takže je nejvyšší čas se v jeho tvorbě posunout. :)

Tak ať se vám letošní podzim podaří prožít v té správné atmosféře! :)

neděle 9. října 2016

Co vše je vidět z vlaku

Ke knize Dívka ve vlaku jsem se dostala celkem opožděně, minula mě v době své největší slávy, kterou "nenápadně naznačuje" nálepka na obálce knihy - bestseller roku 2015 - i přes velké počty prodaných výtisků "na obou stranách Atlantiku". Na druhou stranu je to výběr četby v současné době velmi aktuální z toho důvodu, že v kinech právě běží film podle knihy natočený. Už v anotaci je Dívka ve vlaku přirovnána ke Zmizelé Gillian Flynnové. Dva aspekty, totiž toto přirovnávání a všudypřítomná reklama, se staly knize osudným, protože právě to jsou myslím důvody, proč z ní bylo mnoho čtenářů zklamáno a proč ji často kritizují. Abych nedopadla stejně, přistoupila jsem k románu s čistou hlavou, zapomněla na veškerá srovnání a musím říct, že se mi to rozhodně vyplatilo.


Příběh se odehrává v současném Londýně v průběhu několika let. Není ovšem vyprávěn chronologicky, odkrývají ho střídavě tři ženské postavy a vypravěčky - Rachel, Megan a Anna. Hlavní postava Rachel je v žalostném stavu - rozvedená, alkoholička, nemá vlastní domov ani práci. Každý den ve stejnou dobu dojíždí vlakem do centra Londýna a cestou projíždí městečkem, kde vlak zastavuje v ulici, kterou Rachle důvěrně zná. Každý den je tak nucena dívat se na dům, v němž ještě před několika lety bydlela se svým manželem. Aby přišla na jiné myšlenky, začne raději pozorovat jinou vilu nedaleko a idealizuje si život páru, který v něm žije. Jednoho dne ale dojde k záhadnému zmizení a Rachel se pouští do pátrání..

Je důležité zdůraznit, že v knize zase tolik nejde o napětí, jako spíše o psychologii postav a jejich vzájemné vztahy. Každý tu má svou temnou stránku, něco v jejich povaze, názorech nebo minulosti není úplně v pořádku, a z toho důvodu se může každý zdát čtenáři v průběhu čtení podezřelý. Postav je v knize vcelku málo a je obdivuhodné, že i s tak malým počtem autorka rozehrála zajímavou hru. Na druhou stranu objevit správného viníka není zase tak složité. Charaktery jsou vcelku dobře naznačeny, třeba pozorovat alkoholičku, která se snaží vyhrabat z nejhoršího a vrátit svůj život do normálu, je rozhodně zajímavé. 

Kniha se velmi dobře čte, autorka volí jednoduchý a srozumitelný jazyk. Rozjezd může možná někomu připadat pomalejší, mně to ale nepřišlo tak hrozné. Čtenář má alespoň šanci dozvědět se něco z života Rachel a udělat si tak k ní nějaký vztah. Ve vyprávění chybí zbytečné popisy násilí a není ani prvoplánově děsivé. 

Román bych označila jako klasickou detektivku s důrazem na psychologii postav, tedy zase něco jiného než v současnosti tolik populární drsné severské krimi s profesionálním vyšetřovatelem v hlavní roli.

Mně osobně kniha sedla a vážně mě bavila, subjektivně ji hodnotím pěti hvězdičkami. Na druhou stranu se zase nejedná o nic geniálního, ať už jazykem a kompozicí, nebo překvapivým závěrem. Není to zkrátka nic, co by tu ještě nebylo. I tak ji ale člověk zaujatě dočte do konce a pokud odhodí předsudky a vykašle se na srovnávání se Zmizelou, je dost možné, že ho zaujme. Na film se doufám brzo dostanu do kina a vážně se těším, jak je příběh zpracován. :-)

Paula Hawkins - Dívka ve vlaku

sobota 1. října 2016

E-maily, okupace a indiáni

Se začátkem semestru a změnou denního režimu se mi zase nakupily knihy, o nichž bych chtěla psát. Jde o jeden současný román ryze odpočinkového charakteru, který se v poslední době hodně objevuje na knižních profilech různých sociálních sítí, taky bych se ale chtěla ve zkratce zmínit o dvou dílech z trošku jiného soudku.


Anne-Laure Bondoux, Jean-Claude Mourlevat - Drahý příteli

Od tohoto francouzského románu v e-mailech jsem si podle recenzí slibovala oddechový, ale přesto poutavý příběh. Představovala jsem si, že půjde o něco podobného jako v případě knihy Dobrý proti severáku, kterou jsem před nějakým rokem přečetla během jedné extra nudné přednášky, a která mě moc bavila. 
V příběhu vystupují dvě hlavní postavy, slavný postarší spisovatel
Pierre-Marie a asi o pětadvacet let mladší Adeline. Adeline pošle spisovateli ve velké obálce ukázku své tvorby a požaduje, aby si on její rukopis přečetl. Tak se mezi postavami (záhadně rychle a přes spisovatelovy počáteční protesty) započne e-mailová konverzace. 
Prvních asi padesát, možná i více stran, jsem z toho neměla nejlepší pocit, bála jsem se, že to skončí u „náhodou si napsali a prostě spolu skončili“. Naštěstí pak byla zápletka trošku zamotanější a postav v příběhu také přibylo. Nakonec se z toho vyklubal zajímavý náhled do mezilidských a mileneckých vztahů, přesto knihu hodnotím průměrně, postavy mi nebyly nijak sympatické a děj mě bohužel tolik nevtáhl. Kniha ve čtyřech slovech - průměrné romantické odpočinkové čtení.


Egon Hostovský - Úkryt

Tento kratší román českého spisovatele Egona Hostovského vyšel v roce 1943 a můžeme ho zařadit do
linie jeho existenciálních próz, které zachycují osudy jedinců ovlivněné válkou a emigrací. Román je psán jako soubor vypravěčových záznamů, které adresuje své ženě Haně. Nedoufá totiž, že ji ještě někdy spatří - vlivem různých v knize popsaných událostí totiž náš vypravěč přebývá ve sklepě domu svého přítele ve Francii, aby se ukryl před německými vojáky, kteří okupují Francii, a kteří na něj vydali zatykač.
Ve svých záznamech chce muž Haně jednak vyprávět svůj příběh, ale také obhájit svá rozhodnutí a vysvětlit své jednání. Zápisky jsou plné vnitřních monologů, v nichž vypravěč řeší svá existenciální muka, která prožívá kvůli svému "vězení", která ale prožíval už před tím, protože nedokázal objevit smysl a cíl bytí a nebyl ve svém životě a manželství šťastný.
Výstavba románu je promyšlená, důraz je položen nikoli na děj, ale právě na stránku psychologickou. Dílo mě bavilo a mnohé mi předalo, Hostovský je podle mého názoru jeden z důkazů, že bylo v dějinách české literatury mnoho kvalitně tvořících autorů.


Ettore Biocca - Sama mezi indiány

Právě dočítám tuhle knihu, která mi byla doporučena v rámci seminářů z etiky. Nikdy jsem takový příběh nečetla a podobné literatuře se spíše vyhýbala. 
Jedná se o svědectví ženy španělského původu, kterou v dětství (ve třicátých letech minulého století) unesli v Jižní Americe Indiáni. Ona s nimi následně prožila část svého života, o níž v knize otevřeně vypovídá. Knihu autor sepsal chronologicky a z jejích odpovědí na různé otázky tedy vlastně vytvořil její životopis ve formě souvislého vyprávění
Je to nesmírně zajímavé - dozvědět se tolik o životě zcela jiné kultury, o fungování jejich společenství, o hodnotách, vztahu k přírodě, moudrosti, ale také o krutosti, která je pevnou součástí jejich životů. Jejich životy jsou totiž prakticky pouze bojem o přežití.
Kniha působí velmi autenticky a na určité části vyprávění rozhodně dlouho nezapomenu.