neděle 27. listopadu 2016

Prosincové čtení

Protože je dnes první adventní neděle, rozhodla jsem se napsat článek o knížkách, které v předvánočním čase ráda čtu. Nejedná se o žádné velké objevy, všechno jsou to knihy, které dobře znáte, nebo jste už o nich aspoň něco slyšeli. Spíš jsem si psaním chtěla trochu navodit tu správnou atmosféru a začít se víc na vybrané knihy těšit
Stejně jako existují typicky vánoční filmy, na které všichni každoročně koukáme, tak jsou také knihy, ke kterým se vždycky v prosinci ráda vracím. Jindy si zase přečtu nějakou vánoční novinku ze současnosti - buď v ní objevím něco, co mě přiměje vzít ji do rukou i další rok, nebo mě naopak nepřesvědčí a zůstane u jednoho přečtení.


Vánoční koleda Charlese Dickense, to je právě jedna z těch knih, které k Vánocům patří a vždycky budou. Vznikla zhruba před 170 lety a věřím, že její kouzlo nezmizí ani v dalších desetiletích. Tato anglická klasika skrývá příběh o lakotném obchodníkovi, kterého nezajímá nic jiného než peníze. Jednou ho ale o svátcích  navštíví duchové Vánoc.. V češtině vychází každých pár let v novém, většinou uvnitř velmi hezky ilustrovaném vydání. :)

Jeden ze současných vánočních příběhů pro teenagery sepsala dvojice amerických autorů Rachel Cohn a David Levithan. Svou knihu koncipovali jako střídavé vyprávění dívky Lily (její části píše Rachel) a Dashe (jeho zase David) - Lily zanechá před Vánocemi ve svém oblíbeném knihkupectví zápisník plný úkolů a čeká, kdo ho objeví. Z toho také vyplývá název knihy: Dash a Lily - kniha přání (v angličtině tedy přesněji Book of Dares). Knihu jsem četla loni a hodně mě zklamala. Prostředí knihkupectví a začátek příběhu je sice fajn, ale dál pokračuje nepromyšleně, nepřekvapivě, nudně a stereotypně. Navíc veškerou vánoční atmosféru podle mě příběh spíš zabíjí, než navozuje. Zkrátka tenhle román se u mě do seznamu každoročního vánočního čtení rozhodně nezařadil.

Dalším podobným kouskem, který u nás vyšel loni, je kniha Sněží, sněží... Obsahuje tři romance od autorů John Green, Maureen Johnson a Lauren Myracle a já ji budu číst letos poprvé. Doufám a věřím, že bude aspoň o něco málo lepší než kniha výše jmenovaná, a moc se na ni těším. Už její třpytivá obálka krásně navozuje zimní atmosféru. :)


Kromě knih vyloženě vánočních ráda v prosinci čtu taky pohádky (překvapivě) a vybrané kousky z klasické literatury. Pohádka bude letos zastoupena minimálně Alenkou v kraji divů a za zrcadlem, kterou už mám rozečtenou od začátku podzimu. Vždycky když mám večer náladu, otevřu ji a přečtu si třeba aspoň jednu kapitolu. Zrovna včera příběh oslavil 151 let své existence!

Oblíbené klasiky pro adventní období jsou v mém případě následující: Jana Eyerová, Pýcha a předsudek, Na větrné hůrce a letos uvažuji nad čtením Malých žen L. M. Alcott. Zkrátka knihy ženských autorek z 19. století, pojednávající o osudech rodin a zejména o každodenním životě jejích ženských členů. 

A na závěr skvěle podivná kniha od současného finského autora Pasi Ilmari Jääskeläinena - Literární spolek Laury Sněžné. Rozhodně to není román, který by se líbil každému, ale pro mě je jeden z nejoblíbenějších. Letos si ho chci v prosinci určitě přečíst znova. Úžasná atmosféra, magický realismus, vtipná jména postav i míst, knihy a literatura. Překvapivě drsná zejména druhá polovina příběhu, mnoho nevysvětleného. Prostě dokonalá směs všeho, navíc plná mrazivé zimy a sněhu.

Doufám, že mně i vám všem výběr adventního čtení letos pomůže víc se na Vánoce těšit, než se děsit přeplněných obchodních center a rmoutit se nad přehnaným materialismem. :)

pondělí 21. listopadu 2016

Dívka z Islandu

Někdy je až k neuvěření, jaké tituly se dostanou do Levných knih. Jednak se tam dají najít klasiky ve starších vydáních, které se třeba jednotlivá nakladatelství snaží rozprodat, někdy zase knihy, které vážně za moc nestojí a tvoří tak jakýsi "odpad". Ovšem občas se tam naprosto nezaslouženě dostane i kousek, kterého je pro Levné knihy rozhodně škoda, a který by si zasloužil reklamu a místo v předních regálech klasických knihkupectví, aby ho tam objevilo co nejvíc čtenářů. To je právě případ knihy Agnes australské autorky Hannah Kentové.


Příběh Agnes se odehrává na Islandu v 19. století. Pokud se taky ptáte, proč australská autorka píše zrovna o tomto chladném ostrově, odpověď je jednoduchá. Už jako teenagerka totiž Hannah Kentová navštívila Island v rámci výměnného pobytu Rotary Exchange, kdy také poprvé slyšela příběh Agnes Magnúsdóttir. (Hrozně se mi líbí pro nás neobvyklý patronymický systém, kterým se islandská příjmení tvoří, a vždycky když nějaké takové vidím, vzpomenu si na knihu Hruškadóttir Jany Šrámkové, kde jsem se s tím, myslím, setkala poprvé.)

Kentová vypráví příběh inspirovaný skutečnou postavou Agnes, která se stala posledním člověkem popraveným na Islandu. Vzadu v knize autorka popisuje, jakým způsobem zjišťovala informace o této události, co v její verzi příběhu z těchto informací vychází a co je naopak čistě z její hlavy. Samozřejmě, že tento skutečný původ dodává příběhu na atraktivitě, ale i bez ohledu na něj je to opravdu výborný, mrazivý a poutavý román, který mě velmi zasáhl.

Vypráví o ženě, jež je (spolu s dvěma dalšími lidmi) souzena za brutální vraždu svého zaměstnavatele a milence. Než zazní definitivní rozsudek, který by ji poslal na smrt, je nutné někde obviněnou držet, a tak se Agnes dostává na izolovanou farmu rodiny okresního četníka. Jak ubíhá čas, jednotliví členové rodiny (a taky čtenář) si k Agnes vytváří jakýsi vztah. Přitom se postupně dozvídají příběh jejího života od raného mládí až po údajně spáchaný zločin, a zažívají s ní spoustu každodenních i neobvyklých situací, což je ve vytváření tohoto vztahu samozřejmě ovlivňuje. Ukazuje se, že nic nemusí být tak jednoznačné, jak se na začátku zdá.


Veškeré informace se čtenář dozvídá rozmanitými způsoby, někdy nám vypráví sama Agnes, jindy jednotliví členové rodiny, u nichž bydlí, jindy zase farář, který má za úkol smířit Agnes s jejími činy a se smrtí. To je ještě doplněno nejrůznějšími listinami a dopisy, které o záležitosti pojednávají. Všechny tyto poznámky tvoří zajímavou a čtivou mozaiku, která čtenáři nabízí mnoho úhlů, jimiž jde na případ a osobu Agnes nahlížet, aby si na celou věc mohl vytvořit názor sám. Aby si každý čtenář sám v sobě ujasnil, čeho se vlastně Agnes dopustila.

Kromě samotného vcelku komplikovaného případu, výborné psychologie postav a popisu mezilidských vztahů, předsudků a předčasných odsouzení je možné sledovat islandskou krajinu a počasí, způsob života a hospodaření, stav gramotnosti atd., začátkem 19. století. Je to zkrátka kniha, která dá člověku opravdu mnoho, od poutavého a napínavého příběhu, přes přínosné všeobecné a historické znalosti, až po záminku zamyslet se všeobecně nad lidstvím, nad činy, jež jsme schopni páchat a nad pochopením, které (ne)máme pro druhé. Dostala se mi opravdu pod kůži a jen tak na ni nezapomenu. Doporučuji úplně každému, bez rozdílu pohlaví a věku. :)

Hannah Kent - Agnes

sobota 12. listopadu 2016

Život sám

Zas jeden román od Hostu, který byl pro mě lákavý především svým belgickým původem. Výš než v sedmém nebi je prvotina belgické autorky Griet Op de Beeckové, jež za ni dostala Bronzovou sochu (za nejlepší nizozemsky psaný debut) a byla navržena na některá další ocenění. V současnosti se údajně dokonce pracuje na filmovém zpracování knihy. Přesto se mi zdá, že u nás spíše zapadla a příliš čtena není.


Příběh se odehrává v současnosti a vypráví ho pět vzájemně propojených osob. Máme tu sestry Evu a Elsie, tolik rozdílné povahou, vystupováním i životními zkušenostmi. Dále k nám promlouvá jejich otec, jednasedmdesátiletý Jos, alkoholik, který se vyrovnává s mnohými nešťastnými vzpomínkami, přesto je pořád tolik slepý ke svému okolí. Pak je tu umělec Casper, který právě zažívá velkou lásku, a nakonec dvanáctiletá Lou, dcera Elsie, jež je důkazem, že problémy, ale také obrovské pochopení pro ostatní, může mít člověk v jakémkoli věku.
Na myšlenkách je otravné to, že si je nedokážeme odmyslet.
Řekla bych, že Výš než v sedmém nebi není román tématicky ničím extra výjimečný nebo nový. Prostě jen předkládá několik lidských osudů, jako už tomu bylo všude tolikrát. Každý z těchto osudů je jiný, přesto je všude kolem nás tolik podobných. V tom je kniha skvělá - kdekdo se v ní jistě najde a v problémech hrdinů spatří problémy, které provázejí jeho život nebo život jeho blízkých. Román mi připomněl práce některých současných českých autorek, nikoli svou formou, ale právě prostým předložením často nelehkých lidských osudů. Je to zkrátka obraz toho, jak v současnosti žijeme. Autorka se nesnaží čtenáři přímo diktovat, kterou z postav má vnímat jako kladnou nebo jak se má cítit. Chce ale dovést k zamyšlení nad tím, jak obtížné někdy je se pro něco rozhodnout, posunout se dopředu, vzít život do vlastních rukou.
Všechno jde jako po másle. Prostě to tu oba známe. Člověka vždycky láká to, co už zná. Dává mu to oporu, půdu pod nohama.
Ale neřeší se tu pouze negativní okamžiky života, i když v některých momentech je to tragický a smutný příběh, jinde je zábavný, úsměvný, veselý. romantický a plný naděje. Připomíná, jak důležité je být někým milován, ať už jste dítě nebo dospělý. Zobrazuje stereotypy, v nichž žijeme, protože někdy je příjemnější dát přednost tomu, co už známe. Zobrazuje rychlost současného života, kdy často nemáme čas (ani chuť) na ostatní, a žijeme si pouze pro sebe. Tolikrát si nedokážeme vzájemně pomoct, i když někdy třeba chceme. Velmi hezky je myslím v knize zachycen i pohled malé Lou, její části vyprávění mě moc bavily.


Výš než v sedmém nebi si přečtěte, pokud máte chuť na něco ze současnosti, jak tématicky, tak i jazykem. Rozhodně to není žádné náročné čtení, kapitoly jsou krátké, vše je snadno srozumitelné, přesto napsané kvalitně a moc hezky. Trošku mě zamrzely občasné překlepy.. A taky jsem přemýšlela nad názvem, přijde mi, že možná zbytečně zní více "červenoknižněji", než by bylo třeba. Ale to tak možná působí jen na mě, rozhodně se jím nenechte odradit. :) Vidím to tak na čtyři hvězdičky, příjemné čtení, ve svém celku povedená kniha, ale zase nic zásadního, co by mě nějak kolosálně zasáhlo. :) 

neděle 6. listopadu 2016

Thrillery a detektivky

Nějak mám v poslední době hodně chuť číst mírně děsivé příběhy. Když já říkám mírně děsivé, tak opravdu nemyslím horory a různé extrémy, jako jsou třeba knihy Jacka Ketchuma, to rozhodně není nic pro mě. Nevyhledávám přespříliš (psychického ani fyzického) násilí a v žánru hororu nenacházím obsahově ani formálně nic přínosného. Někdy mám zkrátka jen náladu na nějaký ten dobře promyšlený thriller nebo krimi, pokud dokáže dobře zachytit psychický rozvrat osobnosti, psychopatické sklony, věnuje se tématům jako pomsta něčeho v dávné minulosti, stalkingu a podobně. A kdy je pro takové čtení lepší atmosféra, než na podzim či v zimě, když je brzo a dlouho tma, přes den neustále zataženo a pochmurno? Dnes tedy o dvou knihách v podobném duchu. :)


Sabine Durrantová - Pod kůží

Další britská kniha přirovnávaná ke Zmizelé (kdy už se začne používat nějaké jiná nálepka?) a opět se mi velmi líbila. Na začátku románu je nalezena mrtvola mladé ženy v parku - objeví ji zcela náhodou známá úspěšná televizní moderátorka, která si šla ráno zaběhat. Vzápětí je ale sama z vraždy policií obviněna. 
Popravdě jsem si závěr tak trochu vyzradila tím, že jsem si na databázi přečetla komentář, který zdánlivě neříká nic, ale při čtení vám zkrátka dojde, jak byl myšlen. Takže za žádnou cenu nečtěte u takových knih jakékoliv komentáře. Nicméně i přesto se mi konec vážně dostal pod kůži. Výborně promyšlené, všeho akorát. Občas mi jen přišel trošku zmatený autorčin styl, špatně zvolený slovosled věty atd., což bude možná spíš vina překladu, ale rozhodně to není nic, co by vás od čtení mělo odradit. Jde o dobře a nezvykle vyprávěný příběh, překvapivý, nijak zvláště zbytečně násilný. Děsivá kniha především v tom, do čeho je možné se nechtěně zaplést, a také čeho všeho by mohl být člověk schopný. 


Peter May - Skála

Středobodem tohoto příběhu je skotský ostrov Lewis a jeho krásná, ale velmi drsná příroda. Po mnoha letech se na Lewis vrací policejní detektiv Fin, který se zde narodil a prožil mládí, ale později odtud z nejasného důvodu utekl. Vrací se, aby pomohl při vyšetřování vraždy muže, jehož v mládí znal. Byl totiž zavražděn stejným způsobem, jako jiná oběť v Edinburghu, jejíž vraždu Fin vyšetřoval dříve. Fin se na ostrově setkává se starými přáteli (a nepřáteli), známými, láskami, a snaží se pochopit, co se stalo. Přitom střídavě vypráví příběh o své minulosti na ostrově, který odkrývá mnoho důležitého pro současnost, a nakonec se vlastně tyto dvě roviny protnou. 
Takže nečekejte klasickou detektivku se spoustou vyšetřování a vyslýchání svědků, nic takového v knize není. Jde především o odhalování pravd minulosti a způsobených křivd, které v kdekom nadobro zanechaly hluboké šrámy, které se staly příčinami zla. Skvělý jazyk a styl je zřejmě u Petra Maye zárukou, soudě podle recenzí na jeho ostatní knihy. Rozuzlení i v tomhle případě nečekané a děsivé.

Obě knihy určitě stojí za přečtení, doporučuju! :)