pátek 23. prosince 2016

Zimní pohádka?

Nedávno jsem tu v článku o knize Agnes psala, že je někdy neuvěřitelné, jaké skvělé, ale málo propagované (a tudíž i málo prodávané) knihy někdy skončí v Levných knihách. Román Dcera sněhu je úplně to stejné jako Agnes v bledě modrém. Naštěstí se mi zdá, že v zahraničí je trochu více známá, v anglickém vydání ji na zahraničních instagramových účtech vídám celkem často. A tak kdyby se o ní díky těmto řádkům náhodou dozvěděl někdo, kdo o ní ještě neslyšel, bylo by to hrozně fajn. :) 


Příběh se pohybuje na pomezí pohádky a fantaskna na jedné straně a kruté aljašské reality na straně druhé. Vypráví totiž o páru manželů v nejlepších letech Mabel a Jackovi, kteří se velmi milují, zároveň ale trpí tím, že spolu nemohou mít dítě, po kterém velmi touží. A protože už Mabel nesnese neustálé střetávání se s ostatními lidmi, kteří děti mají a kteří ji nešetří otázkami, odstěhují se s Jackem na Aljašku, kde se snaží uživit farmařením. Protože jsou na to sami a aljašské zimy jsou opravdu velmi kruté, na což ze svého bývalého domova nebyli ani jeden zvyklí, není jejich přežití ničím snadným nebo samozřejmým. Jejich touha po miminku se ale změnou bydliště samozřejmě nevytratila. Jednoho dne spolu manželé postaví sněhuláka, který vypadá jako rozkošná holčička. Mabel jí navleče svůj kabát a rukavice a manželé spokojeně odchází spát do srubu. Následující den je ale sněhulák pryč a od tohoto okamžiku se začnou dít opravdu podivné věci.

Román u nás vyšel v nakladatelství Fortuna Libri v roce 2012. V tomto případě se opravdu nejde nezmínit o nádherné obálce, která perfektně vystihuje charakter příběhu. Autorka Eowyn Ivey pochází z Aljašky, kde v současnosti sama vychovává své děti. Do knihy tak vložila kus svého života a zkušeností. Dále se inspirovala různými verzemi pohádky o Sněguročce, o níž je také v knize řeč.

Autorce se podařilo napsat naprosto obyčejným stylem, přesto tak poeticky, čtivě a citlivě, nádherný příběh. Dominují v něm pocity osamělosti i sounáležitosti, všechny druhy lásky, něha a sníh. Eowyn Ivey zvládla vytvořit konzistentní a uvěřitelné hlavní postavy se vším všudy a popsala je tak dovedně, že jsem měla při čtení pocit, že je skutečně znám, že se s nimi setkávám, že s nimi soucítím, znám jejich uvažování a vím, k čemu směřují jejich činy. Mabel jsem si obzvlášť oblíbila a rozuměla jsem jejím potřebám a přáním, její uzavřené povaze a lásce k literatuře. Další postava románu, která právě představuje onen pohádkový aspekt knihy, je obestřena tajemstvím až do poslední chvíle a ani po dočtení příběhu její kouzlo nezmizí. Dcera sněhu. 

Aljašku a tamější faunu a floru, lidský způsob života, lovení a farmaření Ivey popsala neméně skvěle. Bála jsem se, že mě tyhle pasáže o jejich práci na rozsáhlých pozemcích nebudou zajímat, ale nakonec mě bavila každá věta v knize. Každá věta do příběhu patřila a zapadala, každá byla čtivá a hodná pozornosti. Vztah mezi Mabel a Jackem je vykreslen velmi citlivě a do hloubky, stejně tak jejich touha po dítěti. Tohle všechno se ale velmi liší od uspěchaného a povrchního způsobu života, kterým žijeme uprostřed Evropy a který je obsažen a popsán v mnoha současných dílech. Nejde tady o peníze, o přetvářku, o snahu zapůsobit na ostatní. Všechno je spíš o touze společně přečkat těžká období, přežít a radovat se z maličkostí. Tak nějak tradičně a postaru. Kniha zcela nenásilně zdůrazňuje nejdůležitější hodnoty jako je přátelství, pevný partnerský vztah, rodina a rodičovství. 

Věřím, že by se daly na příběhu i způsobu vyprávění najít nějaké chyby, někomu se může zdát děj překombinovaný, ale já ty chyby prostě neviděla. Číst ji v předvánočním čase byla skvělá volba a moc jsem si to užila. Tyhle podivné, přesto v realitě se odehrávající příběhy, u kterých nevíte, co za záhadnem stojí, a které připomínají, že je někdy fajn věřit neuvěřitelnému, mám zkrátka hrozně ráda, mívají úžasnou atmosféru. Kniha mě strhla a okouzlila, patří rozhodně k nejlepším příběhům, které jsem v poslední době četla.

pátek 16. prosince 2016

Amerika prvních desetiletí dvacátého století

Před nějakou dobou jsem přečetla dvě knihy, které spolu vlastně na první pohled vůbec nesouvisí, ale přesto je něco spojuje - místo a doba, do nichž je jejich děj zasazen: Spojené státy začátku minulého století. Jedna z nich je cílená na teenagery, vznikla v současnosti a byl kolem ní docela povyk, když u nás vyšla. Druhá byla poprvé vydána v roce 1965, napsal ji již zemřelý americký spisovatel a slyšet o ní není skoro vůbec.

Cath Winters - Ve stínu černých ptáků 

Autorka si pro své dílo vybrala pozoruhodnou dobu a události - první světovou válku v Americe a šířící se smrtící chřipku. Podařilo se jí také vytvořit celkem zajímavou hlavní hrdinku, šestnáctiletou Mary Shelley, jejíž záliby a schopnosti zpočátku vypadaly velmi slibně, nicméně pak v příběhu nedostaly zasloužený prostor. Pozornost byla v největší míře věnována hrdinčiným emocím a tématu, na které kniha čtenáře láká možná nejvíce, totiž "duchařině". 

Protože lidé kvůli válce a chřipce přichází o své blízké, přistoupí na jakýkoli způsob, jak se pokusit najít útěchu. Pořádají se tedy různé seance a nejnovější módou jsou fotografové, kteří dokáží zachytit na jedné fotce pozůstalé i jejich drahé zemřelé - tedy jejich duchy. Mary Shelley, cílevědomá a ambiciózní, přijíždí bydlet k tetě, protože její otec byl zatčen a matka dávno zemřela. Přijíždí ale do města zamořeného chřipkou, po ulicích potkává pouze sanitky, pohřebáky nebo hromady mrtvol. V tomto městě ovšem také žil chlapec, do něhož je velmi zamilovaná, který ale odešel do války. Události se komplikují, Mary Shelley je zasažena bleskem, nejprve se zdá, že umírá, ale pak se probouzí a zjišťuje, že má zvláštní, neuvěřitelné schopnosti...

Strasti a oběti doby jsou v knize vykresleny opravdu reálně a vcelku drsně na to, že je kniha určena náctiletým. Na druhou stranu - čekala jsem, že bude příběh děsivý i kvůli těm mysterióznostem, ale vůbec mi to nepřišlo nějak zvlášť působivé ani strašlivé. V kontrastu s hrůzami války bylo zřetelné, že šlo hlavně o vytvoření nějakého poutavého děje a milostné zápletky, až to na mě působilo moc překombinovaně. Proto bych celkově knihu hodnotila jako průměrnou. 

John Williams - Stoner

Tenhle román mě naopak moc mile překvapil. Všimla jsem si ho v knihovně a vzpomněla si, že jsem z něj v létě četla úryvek v rámci nějaké soutěže, který se mi docela líbil. V knize se ukrývá celý život jednoho muže, Williama Stonera. Od narození a dětství, kdy žil na farmě se svými rodiči a tvrdě pracoval, přes jeho studentská léta, kdy se na popud rodičů věnoval zemědělskému oboru, přes dlouhé období, kdy zahořel láskou k literatuře a zůstal na univerzitě jako učitel, skrze veškeré jeho vztahy, až po jeho stáří a smrt.

Veškeré jeho radosti (ačkoli těch v jeho životě vlastně nebylo moc) a strasti jsou podány nezainteresovaným, suchým stylem, bez jakýchkoli srdceryvných nebo emotivních komentářů. A přesně takový byl i Stonerův přístup k životu. Ocitl se v tolika situacích, které by každý běžný fikční hrdina nějak řešil a hledal z nich východisko, aby čtenáře zaujal. Stonerův život je ale podán naprosto skutečně a bez příkras, bez zřetelného záměru upoutat. A právě proto je nesmírně zajímavé ho sledovat. 

Skvěle je v knize popsán život univerzitního učitele, jeho práce, časové možnosti, problémy, které musí řešit, vztahy se studenty, atd. Celkově je v ní také velmi hezky vykreslen běžný každodenní život američanů v první polovině dvacátého století. Při čtení se neustále musíte zamýšlet, jaký má vlastně (Stonerův) život smysl a jestli ho v závěru sám vnímal jako naplněný. Prostě mě to moc bavilo a doporučuju. :)

neděle 11. prosince 2016

Alenka

Dnes je už třetí adventní neděle, já sedím doma a učím se na zápočty. Proto jsem si chtěla na chvíli odpočinout, trochu si zvednout náladu a nabídnout vám pohled do impozantního vydání pohádkové knihy Lewise Carrolla Alenka v kraji divů a za zrcadlem. V tomto vydání u nás vyšla kniha letos v nakladatelství Slovart. Ilustroval ji Dušan Kállay, slovenský výtvarník, kterému se povedlo nádherně ilustrovat i jiné knihy, například některá vydání Shakespearových her nebo Pohádky Hanse Christiana Andersena, a který za svou práci posbíral mnohá ocenění po celé Evropě.

Jeho ilustrace jsou velmi osobité, v případě Alenky se je dokonce nebojím označit za mírně děsivé. Chápu, že se někomu nemusí vůbec líbit, ale musím říct, že za mě s textem tvoří úžasný celek. Dojem z četby příběhu o dobrodružstvích malé Alenky, která utíkajíc za králíkem skočí do nory a ocitne se v prapodivném kraji divů, ilustrace skvěle umocňují. Už jen držet knihu v ruce a listovat v ní je zkrátka zážitek, no posuďte sami. :)





Pokud znáte nějakého nadšence do příběhu o Alence, je tohle velké ilustrované vydání výborným tipem na dárek, který nepochybně udělá radost!
Jak se ilustrace líbí vám? Máte rádi Alenčina dobrodružství? :)

Za fotky moc děkuji www.fialadostal.cz :)

pátek 2. prosince 2016

Starší

Abych tu nepsala pouze o lákavých novinkách, kterými jsou zavalena knihkupectví i všechny knižní profily, tentokrát ve zkratce o třech starších knihách, které jsem v poslední době přečetla. To abychom nezapomínali na jejich existenci a stále živou hodnotu. Čtení klasik je zkrátka něco jiného než čtení současných knih, přináší kromě zážitku z příběhu a formy navíc kousek historie a poznání. :)

Milan Kundera - Ptákovina

Na prvním místě si ve hře Ptákovina můžeme přečíst slova autora o tom, proč byla vydána až v roce 2015. Vznikla totiž roku 1966 a dokonce ji tehdy inscenovali ve čtyřech českých divadlech. Jenže pak "narazila" na vstup ruské armády do Čech, takže byla zakázána a zapadla. Teprve v roce 2015 byla nalezena nahrávka jednoho z představení, čehož se chytla česká nakladatelka Kunderových knih a Ptákovinu vydala - takže máme po 50 letech existence hry konečně možnost přečíst si ji v psané formě. 
Ptákovina je absurdní a plná černého humoru. Je o hledání pravdy ve společnosti plné přetvářky, podivného politického řízení, vyšetřování a ponižování, kde obyčejným lidem jde především o to nevyčnívat z davu. Kundera se ve hře klasicky věnuje především moci a sexu a daří se mu parodicky zobrazit společnost, jaká tou dobou opravdu byla a jakou se měla stát. Je to výborně napsané, do detailů promyšlené, vtipné a zároveň mrazivé, plné odkrytých i skrytých filozofických úvah a řízných dialogů.

Josef Čapek - Stín kapradiny

Stín kapradiny - prozaické dílo Josefa Čapka, jehož literární tvorba měla opravdu zajímavý vývoj a byla v úzkém vztahu s tvorbou výtvarnou. Poprvé vyšlo roku 1930, i když vznikalo dříve a postupně vycházelo v Lidových novinách. V roce 1984 bylo také zfilmováno Františkem Vláčilem.
Příběh je vlastně velmi jednoduchý. Dva kluci pytlačí v lese, když je při tom přistihne hajný a oni ho bez rozmyslu zabijí. Dominantní složkou je v knize způsob vyprávění příběhu. Lyrické popisy přírody zpočátku souzní s rozpoložením hlavních hrdinů, kteří se schovávají v lese a jsou vlastně spokojeni se svými činy. Prizmatem vnitřních monologů ale nahlížíme jejich měnící se psychický stav, postupné připuštění si vlastních činů a vědomí, že není úniku. Šokující, jak snadné je udělat něco strašného a zničit svůj i cizí život.


Fjodor Michajlovič Dostojevskij - Něžná

Chcete-li si rozšířit obzory a přečíst něco od ruských klasiků, ale nechce se vám pouštět do četby rozsahově i myšlenkově obrovských děl, jako je Anna Karenina nebo Zločin a trest, vězte, že existuje i velká spousta zřejmě méně známých, ale kratších a stravitelnějších děl od ruských klasiků. Jedním z nich je i kratičká psychologická próza Něžná od F. M. Dostojevského z roku 1876.
Jedná se o poněkud zmatečnou výpověď muže, který se snaží před kýmsi obhajovat. Vypráví příběh o svém manželství, o tom, jak poznal svou ženu, jaké s ní měl úmysly a jak se vyvíjelo jejich společné soužití. Ukazuje se, že jde o nešťastný vztah dvou velice rozdílných lidí s rozdílnými pohledy na svět. Co se vlastně stalo a před kým se muž obhajuje, už si musíte přečíst sami. :)