pondělí 24. července 2017

Knižní tipy

Ve zkratce moje pocity z některých přečtených knih za poslední měsíc, o nichž se mi nechce z různých důvodů více rozepisovat. Doufám, že vás třeba inspirují. Co hezkého jste v poslední době přečetli vy? :-)


Elena Ferrante - Příběh nového jména

Na druhý díl série Geniální přítelkyně jsem čekala bezmála půl roku. Čekala a nemohla se dočkat. Když čte člověk sérii, jejíž první díl zbožňuje, nepřeje si nic jiného, než aby byly další díly podobně dobré. Popravdě řečeno, v tomto případě jsem v to sice opět doufala, ale přitom jsem si říkala, že to snad ani není možné, aby byla další tak moc skvělá kniha. Pak jsem si ji přečetla. A nemohla jsem uvěřit, protože je asi ještě lepší než díl první. No jo, fakt. Mám pocit, že není zase tolik autorů, do kterých se může člověk zamilovat, do jejich stylu, slov a knih. Ferrante je ale v každém případě jedna z nich. Mohla bych o té knížce psát několik stran, dál a dál, ale vzhledem k tomu, že je to druhý díl, asi se to nehodí. Abych zdůraznila, jak moc se mi líbila a jak moc je nutné, abyste Ferrante četli, stačí, když řeknu, že kdybych si musela vybrat jediného spisovatele, kterého bych do konce života četla, byla by to Ferrante. Bez váhání. Láska. Chápete? Po dočtení bylo tak těžké číst něco jiného. Další díl v říjnu!

Haruki Murakami - Norské dřevo

Abych se uvedla do stavu schopnosti dál něco číst, sáhla jsem nakonec po Norském dřevu. Čtecí krizi to naštěstí zažehnalo. Autorův styl stejný jako v ostatních knihách, příběh také v podobném duchu - japonský muž vzpomínající na své mládí v dobách vysokoškolských studií, na ženy a přátele, které znal a kteří na něho zapůsobili. Vnímala jsem vždycky Norské dřevo jako titul, který Murakamiho proslavil nejvíce, a proto jsem asi taky čekala, že bude zároveň nejlepší. Kniha se mi líbila, ovšem nakonec mi to připadlo pouze jako milostný příběh plný sebevražd a psychických nemocí. Sice je to stále stejně silný a melancholický příběh, to rozhodně nezpochybňuju, ale například do knihy Na jih od hranic, na západ od slunce tomu pro mě něco chybělo. Asi ještě trošku toho magična, ale zároveň přirozenosti, která je v jiných Murakamiho příbězích. S Murakamim je to hodně individuální, co se čtenářské obliby týká, a není se čemu divit. Tohle mě prostě okouzlilo o trochu míň, než bych čekala.



Radek Malý - Franz Kafka. Člověk své i naší doby

Tahle útlá knížka z nakladatelství Práh krátce a jednoduše představuje Franze Kafku a jeho život. Znalým kafkologům asi mnoho nového nesdělí, ale pro člověka, který se o Kafkovi teprve touží něco dozvědět, je to rozhodně ta pravá publikace. Ilustrovala ji Renáta Fučíková, známá a velmi nadaná česká autorka a ilustrátorka, která se věnuje především knihám pro děti. Bez jejích obrázků by byl titul poloviční, skvěle se jí v černobílých tónech podařilo dodržet atmosféru Kafkových knih a vtipně zachytit některé okamžiky z jeho života. Autor textu Radek Malý se profesně zabývá právě německou a českou literaturou a v knize lehce a výstižně vykresluje Kafkovy těžkosti i touhy. Je to jednoduše po všech stránkách krásný kousek do každé knihovny a já z něj mám velkou radost. :-)


Ian McEwan - Betonová zahrada

Kniha z roku 1978, vedle Pokání zřejmě autorova nejslavnější. A rozhodně dost šokující - věřím, že ne každý dokáže sdělení knihy vnímat a snášet pozitivně. Stejně jako ve svých dalších knihách zde autor velmi zdařile šokujícím a surovým stylem upozorňuje na lidskou nemorálnost, zvrácenost, na všechny možné temné stránky lidské povahy a sociálního fungování. Příběh vyvolává znepokojení a znechucení, pří čtení mi bylo opravdu fyzicky špatně a psychicky úzko. Není v tom ani troška patosu, jen přímé a suché konstatování, všechno se to odehrává a plyne ke konci, jako by vlastně ani o nic vážného nešlo. Rodina, mrtví rodiče, čtyři osamělé, předčasně vyspělé děti a jejich reakce na neštěstí a na život. Zfilmované bych to tedy vidět vážně nechtěla.

úterý 11. července 2017

O úspěchu příběhu českého kosmonauta v Americe

Je to asi tak dva měsíce zpátky, co jsem poprvé zaregistrovala odněkud vynořivší se humbuk kolem knihy Kosmonaut z Čech a jejího autora Jaroslava Kalfaře. Nikdy předtím jsem o této dvojce neslyšela, nutno ovšem zdůraznit, že ve světě už si dávno kniha stihla vydobýt vcelku slušný úspěch. O co tedy jde?


Jaroslav Kalfař je český rodák, který se ve svých patnácti letech odstěhoval do USA. Nyní je mu osmadvacet. To zajímavé je, že v anglickém jazyce napsal román o Čechách, české historii, současnosti i budoucnosti, o venkově i velkoměstě, o povaze českého člověka. Napsal knihu tak trochu v žánru science fiction, i když né zas tak moc, jak by se na první pohled mohlo zdát. A tato kniha, Kosmonaut z Čech, v USA zaznamenala velký úspěch u čtenářů. V současnosti vychází v 11 dalších zemích. Do češtiny si ji autor po tolika letech netroufl přeložit sám a tak překlad pořídila Veronika Volhejnová - její práci nemůžu než vychválit. Ve výsledku bych vůbec neřekla, že nebyla napsána rovnou v češtině.

Takže vznikl román americko-českého původu, který se nejvíce vztahuje k Česku a který vzbudil velký rozruch po celém světě. To jsem si prostě musela přečíst, no ne? Šla jsem do toho, i když mě žánr sci-fi vlastně vůbec neláká. Pokud řešíte někdo stejný problém a rozhodujete se, jestli si kvůli tomu knihu přečíst, určitě dál neváhejte. Cesta do vesmíru je tu vlastně jenom velkou metaforou. Přesto je ale sci-fi prvků dost, aby zabavily i zarputilého čtenáře tohoto žánru. Takže je vlastně pro všechny bez rozdílu pohlaví a (vzhledem například k zajímavému zobrazení historie) i věku. :-)

Teď už tedy k samotnému příběhu. I když je neustále připodobňován ke všemu možnému od Marťana ke Knize zvláštních nových věcí (a ano, určitě se tam některé společné motivy a momenty najdou), přijde mi hrozně originální. To je také samozřejmě dáno tím, že se odehrává v Čechách. Dále k tomu připočtěme zajímavé propojení s národní historií (které se velmi osobně a intenzivně dotýká i našeho hlavního hrdiny), tak trochu parodický tón, hloubavé pasáže a také mnoho úsměvných i vtipných momentů. Přesto je příběh čtivý, napínavý a překvapivý. Českého čtenáře potěší národní reálie, zalíbení hlavního hrdiny v tatrankách, zobrazení Prahy i českého venkova (i s poctivou zabíjačkou). Jak tyhle věci a celé zasazení do České republiky mohl vnímat americký čtenář, když je na západě kniha úspěšná, to si vážně nedokážu představit a docela by mě to zajímalo.

Jak se dozvídáme ze vzpomínek, hlavní hrdina Jakub Procházka je "dítě revoluce". Jeho otec byl příslušník STB, vyslýchal a mučil lidi. Když přišel devětaosmdesátý rok, byl ze situace vyděšený. Brzy ale oba Jakubovi rodiče zemřeli při nehodě a on vyrůstal na venkově u svých prarodičů. Měla ale na něj povaha, názory a činy jeho předků nějaký dopad? Ovlivňuje to nějak jeho život? Jakub se stal významným astrofyzikem. Jednoho dne se objeví nedaleko Venuše oblak prachu, který způsobuje, že noci na zemi jsou zalité fialovým světlem, (což bych opravdu chtěla vidět na vlastní oči).

"Přibližně před rokem a půl vstoupila do Mléčné dráhy dříve neznámá komenta z galaxie Canis Major a naši sluneční soustavu zasáhla písečná bouře intergalaktického kosmického prachu. Mezi Venuší a Zemí se vytvořil oblak (objevitelé z Nového Dillí tento dosud nepozorovaný jev nazvali Chopra) a zalil pozemské noci fialovým zodiakálním světlem."

Česká vláda se rozhodla, že naše země bude ta, která oblak poprvé prozkoumá a za tím účelem osloví právě Jakuba. Ten se rozhodne opustit kvůli úkolu svůj pozemský život, okamžitě se stává slavným a na začátku vyprávění odlétá v kosmické lodi Jan Hus 1 přímo z Petřína na dalekou a dlouhou cestu. Má sebou Nutellu a Tatranky, zažívá odloučení, stesk, touhu po blízkosti, získává nové přátele. Potkají ho více či méně uvěřitelné věci a ten konec.. Mě vlastně potěšil.

Při čtení se mi pořád zdálo, že mi v tom něco chybí nebo naopak přebývá. Výraznější hrdina, reálnější detaily, uvěřitelnější momenty. Ale s odstupem času, když se mi to v hlavě složilo dohromady, mi to tam všechno tak nějak sedí. Není to u mě na jedničku s hvězdičkou, ale rozhodně je to zajímavé, neotřelé a poučné. Především musím vyzdvihnout zobrazení revoluční doby, zamyšlení se nad tím, jaký dopad může mít na současného jedince. Ale je tam toho spousta, každý si určitě v knize může najít to svoje. Kosmonaut z Čech se vám může líbit nebo ne, ale tak i tak ve vás zanechá něco cenného. Koukněte na krátké představení knihy autorem, třeba se vám zalíbí! :)

sobota 24. června 2017

Pelíšky a spol.

Kultovní film Pelíšky zná zkrátka každý Čech. Mnozí na něj koukají každoročně o Vánocích v televizi nebo si občas připomínají nejznámější hlášky. Je to nepochybně film, který k nám zkrátka tak nějak patří a který by si nikdo neměl nechat ujít - je poučný, hezky zobrazuje některé okamžiky naší historie na konkrétních osudech obyčejných lidí, je smutný i zábavný zároveň. Vznikl v roce 1999 na motivy povídkové knihy Petra Šabacha Hovno hoří, podle níž Petr Jarchovský vytvořil scénář k filmu, který následně režíroval Jan Hřebejk. Od té doby už uplynulo bezmála dvacet let a letos byl v kinech uveden první díl z trilogie Zahradnictví: Rodinný přítel. Film jsem zatím neměla příležitost vidět, ale narazila jsem na knihu - literární zpracování této filmové trilogie od Petra Jarchovského. Jak tedy Zahradnictví s Pelíšky souvisí?


"Je to nejosobnější věc, jakou jsem kdy napsal." To jsou slova Jarchovského na obálce knihy. V tomto případě se totiž autor neinspiroval příběhy svého přítele Petra Šabacha ani nikoho jiného, ale vycházel ze vzpomínek svých blízkých. Tak vznikly tři příběhy, tři výpovědi o skutečných osobách, které dohromady tvoří jakousi rodinnou ságu a které pokrývají těžké roky naší minulosti 1939 až 1959. Jarchovský se zde tedy vrací k událostem před dějem Pelíšků a zároveň v některých postavách Zahradnictví velmi snadno rozeznáme výrazné protagonisty z Pelíšků. Už vám asi došlo, že Zahradnictví tedy tvoří pomyslný prequel k Pelíškům.

Zahradnictví sestává ze tří částí. Ty nesou názvy Rodinný přítel, Dezertér, Nápadník. Musím říct, že nejvíce mě bavil rozhodně díl první - Rodinný přítel. Oceňuji na něm zejména originalitu zápletky a zaměření na ženské hrdinky. Jedná se vlastně o zobrazení válečných let nikoli z pohledu vojáků, politiků, důležitých hodnostářů, vězňů nebo jinak trpících, jako tomu bývá nejčastěji. Jde o zobrazení této doby z pohledu tří sester, které byly před válkou zvyklé na jistou úroveň, které ale, protože se mužská část jejich rodiny zapojila do odboje, o tuto mužskou část přišla. A tak se o sebe a své děti musí nějak postarat samy a přitom doufat, že brzo válka skončí a že se otcové jejich dětí (které se narodily až po odchodu otců do vězení) jednoho dne vrátí ve zdraví domů.

Autorovi se velmi pěkně podařila zobrazit atmosféra doby, problémy, jimž dámy musely čelit, i soudržnost, která mezi nimi vznikla. Další dva díly ale bohužel na Rodinného přítele nedosahují. Stále se myslím velmi hezky podařilo vystihnout dobu: zobrazit tři šťastné poválečné roky, kdy se podnikatelům podařilo obnovit své živnosti a vyšplhat se na předválečnou úroveň, i následný poúnorový úpadek, opětovné zabavování majetku, podniků a věznění nepřátel režimu. Také jsou tyto dva díly možná odlehčenější a vtipnější, stále pojednávají zajímavých postavách. Ale celkově mi přišlo, že jsou to převážně vlastně jen přebrané hlášky a situace z Pelíšků, k nimž už není přidáno mnoho nového, poutavého či originálního.

Co nesmím zapomenout pochválit je grafické zpracování knihy, kterou vydala Paseka. Obsahuje jak fotografie z natáčení, tak také fotografie skutečných osob z rodiny Petra Jarchovského, jejichž životními příběhy se při psaní inspiroval. Vědomí předlohy reálných osudů (jak už to tak prostě bývá, co si budeme povídat) samozřejmě přidává knize na zajímavosti a závažnosti. Jednotlivé díly jsou dost krátké, nepokrývají ani sto stran. Text je členěn na krátké úseky podle filmových scén a vyprávění odpovídá zachycení "okem kamery". Každý příběh tedy přečtete na jedno posezení. Docela se na filmová zpracování těším, především na Rodinného přítele. Jsem zvědavá na zhmotnění postav třeba Aňou Geislerovou, Klárou Melíškovou a konečně i Ondou Sokolem. 

Zahradnictví je tedy v mých očích významné především jako další svědectví a zobrazení doby, která diváky a čtenáře snad ještě dlouho neomrzí a nepřestane zajímat. V tomto konkrétním případě se mi zdá, že jestliže se filmy hezky povedou, knižní verze zřejmě nic moc navíc nepřinese, jelikož přece jen nejde o nějaké úchvatné literární zpracování, jde tu především o příběh. Svět by se zřejmě bez knihy úplně klidně obešel. Nicméně pokud dává někdo za každou cenu přednost knize před filmem, i z literárního zpracování si udělá dobrý obrázek. Takže pokud máte rádi Pelíšky díky humoru, postavám a době zasazení, příběhy ze Zahradnictví jsou jim v mnohém blízké, i když slávy Pelíšků podle mého názoru už určitě nedosáhnou.  

sobota 17. června 2017

Soutěž

Ahoj, tak konečně jsem se dokopala k tomu, udělat tu taky nějakou soutěž! Proč to?

  • Protože už má tenhle blog za sebou roční existenci (🍰🎈) a protože ho ještě pořád navštěvujete a čtete. :-)
  • Protože psát blog je pro mě způsob, jak si v hlavě urovnat myšlenky a názory o přečtených knihách. Někdy je toho potřeba přečíst hodně, já pak měním jednu knihu za druhou a nestihnu se po přečtení zastavit a pořádně se nad ní zamyslet. S příchutí slov je mi pak k tomu prostorem a důvodem. Je to moje místo, kde se můžu podělit o dojmy, kde můžu sdílet pocity z právě přečteného a taky třeba někoho inspirovat ke čtení. :-)
  • No a samozřejmě taky z toho důvodu, že bych někomu ráda udělala radost. :-)

Tak jdeme na to!

Co můžete vyhrát? 

Můžete si vybrat z následujícího: Buď knihu Solitaire od devatenáctileté(!) Alice Osemanové, což je vlastně takový běžný young adult román, anebo značně hororovnější a magičtější soubor povídek Co nám oheň vzal od Mariany Enríquezové, argentinské autorky.


Jak soutěžit?

Napište mi komentář nebo e-mail na bohemistik25@seznam.cz a v něj uveďte:
  • váš e-mail, kam vás můžu kontaktovat v případě výhry,
  • kterou z výše uvedených knih byste chtěli vyhrát,
  • a především váš tip: kolik knih je na hromadě na fotce níže? (Samozřejmě všechny knihy na hromadě nejsou viditelné, abyste je mohli jednoduše spočítat.)
Učiňte tak do půlnoci 25. 6. 2017. Já pak vyberu z nejbližších tipů dva výherce, které následně kontaktuji. 


Tak díky za účast a hodně štěstí! :-)

pátek 9. června 2017

Všehochuť

Po dlouhé době zase pár tipů na čtení. :-)


Takaši Hiraide - Kočičí host

Kočičí host od Takaši Hiraideho je kniha, která vám ukáže odlišnou kulturu, uklidní vás a donutí se zastavit. Nabízí příběh o manželském páru, který žije v malém domku uprostřed krásné japonské zahrady v odlehlé čtvrti Tokia. Aniž by kdy toužili po nějakém zvířeti, začne je navštěvovat kočka sousedního chlapce. Najednou vstoupí do jejich života a postupně si vytvoří zvláštní vzájemná pouta. Nečekejte akci a rozvinutý děj. Pouze klidně plynoucí vyprávění o každodenním životě, radostech a starostech. Taky se dozvíte zajímavosti z Japonské historie konce minulého století, které jsou ještě doplněny a osvětleny v doslovu. Na mě kniha působila jako pohlazení a uvědomění si, že nemá smysl pořád se za něčím honit. Vždycky taky není třeba rychle ubíhající příběh plný zápletek, někdy stačí melancholická atmosféra a klid. Je to zkrátka o ničem a přitom o všem. O životě, touhách, práci, penězích, společnosti a taky o smrti. Autorův styl se mi moc líbil a jelikož je to spisovatel dosti plodný, snad někdy někdo přeloží další jeho knihu do češtiny. Prostě srdcovka.
Stejně jako kočka ani psaní neuznává hranice.

Eugen Ovidiu Chirovici - Kniha zrcadel

Detektivka, v níž tak úplně nejde o rozuzlení, to je Kniha zrcadel. Skládá se ze tří částí - tří výpovědí o jednom nevyřešeném případě, který se po dvaceti letech dočká nového vyšetřování. V první části dojde do literární agentury část rukopisu od muže, kterého se ona nevyřešená vražda týkala - byl vyslýchán jako podezřelý. Tato první část se mi líbila nejvíce. Přenese čtenáře do doby před vraždou, odehrává se v univerzitním prostředí, naznačuje zvláštní psychologické výzkumy, je zkrátka tajemná a zajímavá. V dalších částech už probíhá nové vyšetřování po letech. Postupně se vyjevuje mnoho pohledů a názorů na stejné události a čtenář netuší, u koho hledat pravdu. Jak se píše v knize: pravda jednoho je lží druhého. Každý něco prožil a jeho vnitřní pohnutky a cítění tolik ovlivnily jeho subjektivní pohled na věc ia především jeho vzpomínky. V konečném důsledku knihu hodnotím jako průměr, je ale opravdu napínavá a čtivá, a navíc má myšlenku. Jo a autor je rumunsko-maďarsko-německého původu!

Alessandro Baricco - Pan Gwyn

Moje druhá kniha od Baricca. Jeho styl psaní je jednotný a svébytný. Jeho knihy jsou poznamenány něčím iracionálním, transcendentním, neuchopitelným. Obě knihy se mi celkem líbily, přesto musím s odstupem konstatovat, že to jaksi úplně není můj styl a že ve mně příběhy zase tolik nezanechaly. V některých aspektech mi to připadá prvoplánové a hluboké jen naoko. V této knize je hlavní postavou pan Gwyn, slavný spisovatel, který se ze dne na den rozhodne přestat psát a publikovat knihy vlastně kvůli tomu, že mu vadí mediální sláva a věci s ní spojené. Rozhodne se stát opisovačem. Zřídí si ateliér, pozoruje lidi a následně pro ně napíše portrét. Tento portrét pak každým modelem vnitřně pohne, umožní mu najít klid a "vrátit se domů". Moc se mi líbí myšlenka, že my jako individua nejsme postavy, ale celé příběhy, a celá ta rovina o literutuře a funkci příběhů byla skvělá. Autora bych asi doporučila těm, co mají rádi Coelha a jemu podobné, kteří se čtenářům snaží ukázat svět z jiné stránky.


pondělí 8. května 2017

Odeon

Tentokrát shodou okolností o třech knihách od Odeonu.


Han Kang - Vegetariánka

Vegetariánka nedávno vpadla na český knižní trh s pověstí vyhlášené knihy, která obdržela Man Booker International Prize 2016. Han Kang ve své zemi - Jižní Koreji s knihou neprorazila, proslavil ji právě až anglický překlad. 
Spisovatelka ve Vegetariánce zobrazuje postavení žen, intimní všednost lidí a zvyklosti, které v její společnosti panují. Postupně nám vypráví tři postavy o jedné ženě, která se kvůli drsnému a osudnému snu rozhodne být vegetariánkou. Nejprve se o ní dozvídáme prizmatem jejího manžela, který pro ni nemá nejmenšího pochopení, dále ji nazíráme očima jejího švagra a nakonec její sestry. Postupně se nám tak skládá obraz jedné jihokorejské rodiny ve dvou generacích se vším, co k tomu patří. Rozhodně nečekejte, že vegetariánství je jediným tématem, které kniha řeší.
Není to zrovna veselé nebo akcí nabité čtení, ale rozhodně vám rozšíří obzory. Skrze román se poučíte a nahlédnete do fungování dosti odlišné společnosti. Velmi oceňuji také rozsáhlý a informačně bohatý doslov české překladatelky Petry Ben-Ari, který v interpretační části může případně dopomoct k pochopení některých zmínek či pasáží a popisuje osudy knihy i autorky.

Dimitri Verhulst - Opozdilec

V tomto případě nám Odeon umožnil přečíst si překlad současného belgického autora. Můžu říct, že Opozdilec mě opravdu bavil. Na malém prostoru autor vypráví příběh sedmdesátníka, který už nevydrží žít svůj život, a proto se rozhodne předstírat Alzheimerovu chorobu. Ničí ho totiž manželství s příšernou ženou, nepochopení, které ho pojí s jeho dětmi, i ubíjející maloměstský život. 
Takhle stručně to může znít jako opravdu smutné téma, které by se dalo vyprávět pateticky a depresivně. A smutný tento příběh bezesporu je, nicméně autor ho vypráví naprosto geniálně. Ze všeho nejlepší (tedy vedle celkem šíleně znějícího námětu) je na knize rozhodně jazyk (ačkoli soudím samozřejmě český překlad). Výrazy a slovní spojení jsou tak dobře zvolené, vtipné a trefné, že jazyková stránka z velké části obstarává i veškerý humor v knize. A ten je opravdu černý a sarkastický, takže pokud vás něco podobného pohoršuje nebo nebaví, knihu nečtěte. Pokud ale máte podobný styl humoru rádi, rozhodně do toho jděte, já jsem se u čtení smála nahlas. 
Kniha zobrazuje život člověka, který byl během let sice naplněný prací a koníčky, nicméně v soukromí tento jedinec spokojenosti nedosáhl, a proto se rozhodl vzít alespoň jeho poslední část do vlastních rukou. Celé je to vyprávěno v ich-formě samotným aktérem - ne tak úplně jako souvislý příběh, spíše jako historky z jeho života. Důležitým prvkem je také kritika už zmíněného maloměšťáctví a žití vlastního života podle cizích pravidel. Navíc je v knize významně zmíněn Bohumil Hrabal. Moc doporučuji! :-)
"Lidé v mém věku nemívají facebook ani nic sociálního na počítači, aby zatočili se samotou, ba ne, my se setkáváme v reálném životě s úděsnou pravidelností na pohřbech a udrržujeme takto úplně sami od sebe kontakt s řídnoucím vnějším světem."

Marek Šindelka - Únava materiálu

A nakonec jednu českou prózu. Konečně jsem si taky přečetla oceněnou Únavu materiálu a pochopila všechny ty reakce na knihu - často je zmiňován výborný námět, ale slabší nebo zvláštní zpracování. S tím námětem je to jasné, uprchlictví je zkrátka aktuální problém a rozhodně by se o něm mělo mluvit, psát, vědět. Určitě je autorovi ke cti, že se už pustil do tvorby románu věnovanému pouze tomuto tématu a ještě z pohledu samotných uprchlíků, k tomu není co dodat. 
A k tomu zpracování: kniha jistě není pro každého. Není pro čtenáře, kteří hledají lehkou zábavu, to pověstné "lehké a rychlé čtení". Šindelka užívá kratičké věty, časté popisy věcí a prostředí, vypisuje jaksi s odstupem vnitřní monology postav a naopak šetří s dialogy. Příběh vlastně nemá jasný začátek a konec, nevíme, o kom přesně vypráví, neznáme národnost postav, jejich věk a často ani jména. Dvě hlavní postavy se ve vyprávění střídají a u nové kapitoly si čtenář není dlouho jistý, o kom je zrovna řeč. Zkrátka dá trochu zabrat se v knize zorientovat a sžít se s autorovým stylem. Přesto se Marku Šindelkovi myslím podařilo velice trefně a syrově popsat alespoň zlomek toho, co můžou tito jedinci prožívat a jak je s nimi zacházeno. A hlavně připomenout, že jsou to taky lidé..

Takže Odeon, jako vždy, nabídl další kvalitní, netradiční a zajímavé čtení. :-)

čtvrtek 20. dubna 2017

Nedávno

Pár z těch, co mi nedávno prošly rukama a hlavou.


Haruki Murakami - Na jih od hranic, na západ od slunce

Tahle kniha se mi asi líbila z těch, co jsem od Murakamiho četla, nejvíce. Vzala jsem jeho tvorbu zřejmě z té slabší stránky, takže mám pořád to nejlepší před sebou (třeba Norské dřevo), což je moc fajn. V Na jih od hranic, na západ od slunce Murakami řeší svá obvyklá témata. Lidskou existenci a hledání jejího smyslu, osudovost a promarněné příležitosti. Tentokrát se zaměřuje hodně na individualismus a na to, do jaké míry se jedná o pozitivní vlastnost a kdy už se stává sobectvím. Příběh jedináčka Hadžima se mi moc líbil, ale ze všeho nejvíc mě bavila záhadná postava Šimamoto. Na Murakamiho knihách mám nejraději tu jedinečnou atmosféru, poklidnou a vážnou, tak nikdo jiný nepíše. Je mi z toho vždycky duševně dobře - je to prostě jako droga, takže už se klepu na další. :-)

Milan Kundera - Nesmrtelnost

Kundera je záruka kvality. V Nesmrtelnosti dotahuje nejdále ze všech česky psaných děl svou zamýšlenou románovou poetiku. Porušuje jednotu děje, takže se nám tu v jakési nesmrtelnosti setkává Goethe s Hamingwayem a rozmlouvají spolu. Ti především nejsou spokojeni s tím, že mají čtenáři a literární historici často větší zájem o jejich životy, než o samotné dílo. V jedné z rovin pak vystupuje postava spisovatele Kundery, který se v závěru setká s postavami rovin jiných. Už jste se ztratili? Taky je to první román, v němž autor vytvořil pořádnou ženskou postavu, která není jen objektem sexuální touhy, Naopak je to postava velmi svébytná a zajímavá. Nesnesitelnou lehkost bytí to pro mě sice nepřekonalo, ale stejně je to legendární a výborné.


Jiří Kratochvil - Avion

Jiří Kratochvíl, v současnosti zřejmě stále jediný český autor veřejně se přihlašující k postmodernismu. Jeho dílo určitě není pro každého, chce to trpělivost. Avion je inspirován stavbou stejnojmenného funkcionalistického hotelu v Brně. V románu nám Kratochvil předkládá příběh o spisovateli Hynku Kočkovi, v jehož životních osudech můžeme sledovat mnoho analogií s životem autora. Střídá se tu rovina pojednávající o Hynkově životě s rovinou románu, který zrovna tvoří, tedy fikce ve fikci. Asi tady nebudu prozrazovat, k čemu v druhé polovině dojde a ve které rovině se to stane, každopádně je to dost komplikované a pro Hynka děsivé. :-D Zkrátka postmoderna. Zvláštní kousek, ale stálo to za to.  


Alessandro Baricco - Hedvábí

Tato útlá knížečka v sobě skrývá Francii, Japonskou, dlouhé obchodní cesty, hromady hedvábí a peněz, a navrch ještě příběh o osudovém očarování. Francouz Hervé Joncour má docela zvláštní povolání: nakupuje vajíčka bource morušového a vyrábí z nich hedvábí. Vajíčka se ale jednoho dne nakazí a jediná možnost, jak obchod zachránit, je vydat se na dalekou cestu do Japonska. Tam se Hervé setkává s velmi odlišnou kulturou a lidmi. Jeho blízcí ovšem po návratu domů shledají, že už nikdy nebude stejný jako dřív. Je to příběh poetický, záhadný, krásně napsaný a velmi smutný. 

Tak se nechte inspirovat. :-)

pondělí 17. dubna 2017

Suomikumma - finské podivno

Tak konečně je tu ta nová, (mnou) dlouho očekávaná kniha Pasi Ilmari Jääskeläinena, Magický průvodce městem pod pahorkem. Vážně miluju Literární spolek Laury sněžné, hrozně moc. Taky se mi líbila Pasiho povídka v Lesních liškách. Vzniklo tak ve mně obrovské, asi půlroční natěšení na jeho novou knihu, která měla vyjít letos na jaře. Úžasný název i anotace a taky fakt, že má mít kniha dva různé konce a čtenář v knihkupectví neví, který z nich si koupí, to všechno zní přesně tak magicky, jak bych u Passiho očekávala. Jenže...


Začíná to celé pozvolna a skvěle. Nejprve je čtenáři představena hlavní postava románu - Olli, který vlastní nakladatelství, ztrácí deštníky a je pronásledován podivnými sny. Sny jsou postupně vyměněny za vzpomínky na minulost, na jeho dětství plné záhad a zvláštních zážitků. Do toho se Ollimu do života vrací dávná láska, jež měla na životy obou z páru hluboký dopad, jak čtenář postupně zjišťuje. Tato záhadná, v minulosti Ollim milovaná dívka se stala úspěšnou autorkou knihy Filmový průvodce životem a právě pracuje na dalším díle, které ponese název Magický průvodce městem.

Tohle všechno jsem si v knize zase hned zamilovala. Popisy míst, situací, činů a lidí, kteří mají mnohem "cinematičtější" účinek na přihlížející, než jiné. Taková místa a události člověka vytrhnou z každodenní reality, vytrhnou ho z jeho běžného já a donutí přemýšlet nad krásou okamžiku a prožívat skutečnost jinak. To prostě chcete, aby o tom někdo psal knihy, že.

Téma snů a vzpomínek, které se někdy neovladatelně mísí, je v románu zakomponováno nenásilným způsobem. Obojí zapomínáme stejně snadno, obojí si časem dokážeme v mozku docela překroutit a taky potlačit to, na co myslet nechceme nebo nemůžeme. Řeší se v něm i sociální sítě a jejich dopad na náš život. A taky to úžasné Finsko, podivno plné záhad, hlubokých citů a pout, lehkého nereálna, krutého násilí a sexu.


Jenže... To rozuzlení mě prostě trochu zklamalo. Tolik toho totiž bylo tak do detailu dotaženo do konce a objasňeno! Asi se nedokážu u Pasiho smířit s uzavřeným koncem, tedy vlastně dokonce se dvěma. Všeobecně mám raději otevřené konce, ale něco, co si říká finské podivno a navíc má přímo v názvu slovo magický, si otevřený konec podle mě přímo vyžaduje. Pokud podivno vysvětlíme, tak přece trochu podivným být přestává. Minimálně se tím vytrácí to lákavé záhadno. Byl to tak úžasný nápad se dvěma konci... 

Nějak tím ve mně došlo k odkouzlení knihy, po přečtení Magického průvodce se zdaleka nekonalo to, co po dočtení Literárním spolku. Přišlo mi to po celou dobu čtení tak skvělé, ale ten konec byl na mě prostě překombinovaný a z příběhu se magično, které ve Spolku bezpečně zůstalo, vytratilo. Mám pocit, že by se látka, s níž tu Pasi pracuje, dala s jeho kreativitou zpracovat a vygradovat přece jen lépe. Protože jsem do románu vkládala velké naděje, jsem z toho ještě trochu rozpačitá a moje nepřesvědčenost mě mrzí tím víc, že jsem zatím četla samé pochvalné a nadšené reakce.

Pokud máte zálusk na finskou literaturu, určitě si Magického průvodce přečtěte. Skrývá překvapivé i uklidňující myšlenky a je brilantně komponován, odkrývání informací je dávkováno velmi promyšleně. I přes moje výhrady bylo čtení skvělým zážitkem. Je to zase něco trochu jiného, než na co jsme v našich končinách běžně zvyklí.

Četli jste už Magického průvodce? Co na vyřešení a rozpletení příběhu říkáte? Jak se vám u Pasiho zamlouvá uzavřený konec?

Pasi Ilmari Jääskeläinena - Magický průvodce městem pod pahorkem

středa 5. dubna 2017

Krásná a šokující

Zase tu mám jedno velké doporučení na úlovek z Levných knih. Tentokrát je to kousek z Pestré řady soudobé prózy nakladatelství Plus, jmenuje se Barva mléka a napsala ho britská prozaička a dramatička Nell Leyshonová, které v češtině bohužel zatím vyšla v roce 2014 pouze tahle jedna jediná kniha. Zaujala mě svou krásnou obálkou a následně upoutala anotací, která začíná následující větou:
"Barva mléka je drobný literární skvost, v němž se skrze ojedinělou formu ukazuje osvobozující moc psaní jako prostředku k vyslovené jedinečné prožívané pravdy o sobě i o světě."

Barva mlékajedinečnou formu i obsah. Neexistují v ní velká písmena, výrazy jsou někdy vulgární a zvláštní a formulace nepřesné. V tomto případě to ale vůbec není samoúčelné, naopak použitý styl zdůrazňuje vše, co chce kniha sdělit a o čem pojednává. Pokud by měl někdo dojem, že by ho to při četbě rušilo, musím říct, že jsou to strachy neoprávněné a že případně stojí za to je překonat. Text je dobře strukturovaný a celé vyprávění velmi čtivé a pohlcující.

Vypravěčkou (zapisovatelkou) příběhu je čtrnáctiletá dívka Mary, která žije na anglickém venkově počátkem 19. století, a která za celý život nepoznala nic jiného než práci na statku. Její rodina je velmi chudá a existenčně závislá pouze na tom, co si sama dokáže vypěstovat, vytvořit a prodat. Mary má tři sestry a velmi přísné, odměřené a city neprojevující rodiče. Matka je chladná, neustále zabraná do práce. otec je vyloženě hrubý a násilnický. Nejvíce ho tíží, že nemá syna, který by mu s prací na poli pořádně pomáhal. Dcery jsou totiž podle něj pomalé, líné a neschopné, i když pracují, jak nejlépe dovedou.

A když se mu tedy naskytne příležitost vydělat si nějaké peníze tak, že pošle jednu z dcer do služby bohatému vikářovi na druhé straně městečka, zvolí si právě Mary. To ona je totiž nejpomalejší ze všech, jelikož má od narození jednu nohu chromou, takže jí nebude žádná škoda. Řekli by jste si asi, že to bude pro Mary štěstí, protože se dostane od otce a z úmorného stereotypu každodenní těžké práce do krásného domu, kde nemá nouzi o jídlo nebo hezké čisté oblečení. Ve skutečnosti je to ale všechno jinak a celý příběh vede k šokujícímu konci.

"já hodiny neumím paní.
ty ses to nikdy nenaučila?
tam u nás to k ničemu není.
tak jak proboha živého poznáš kolik je hodin?
vstáváme když se rozední jdeme spát když je tma. zvířata nemají hodiny a zdá se že to zvládají docela dobře."

Obzvlášť první část knihy je prostě nádherná. Z dívčina vyprávění čiší hluboce zakořeněný vztah ke zvířatům, o které se stará, a k prostředí, v němž žije. I když Mary pochází z nejprostších poměrů, je znát její přirozená inteligence a bystrost. Je to neuvěřitelně milá postava, upřímná, prostořeká a beze strachu z čehokoli. Ve všem kolem sebe dokáže najít něco pozitivního. Její vyprávění je na první pohled lehké a rozverné, ale postupně přibývá na závažnosti, která je cítit z každého slova.

Je to knížka krásná a šokující. Je současně poetická, naturalistická a drsná. Je z ní cítit nádhera snů a svobody na jedné straně, ale také špína statku i hlubokých lidských špatností a neovládnutých pudů na straně druhé. Pohladí na duši a vyděsí zároveň, což jsou pro mě v literatuře nejsilnější kombinace a protiklady. Pojednává o sociálních rozdílech té doby, o různých způsobech života a samozřejmě o mezilidských vztazích. K tomu si přičtěte styl psaní, který to všechno podtrhuje. Barva mléka mě zkrátka hodně vzala, rozhodně bude patřit k nejoblíbenějším přečteným tohoto roku. Doporučuji všem bez rozdílu pohlaví i věku.

pátek 31. března 2017

Věnečková Hana

Měla jsem to štěstí, že se mi nedávno dostala do ruky knížka Hana české spisovatelky Aleny Mornštajnové. Přestože je to už autorčino třetí dílo (nakladatelství Host už vydalo Slepou mapu a Hotýlek), já jsem žádné z předchozích zatím nečetla. Hana vyšla celkem nedávno a na sociálních sítích bylo její věnečkové obálky všude plno. Jakmile jsem tedy na knihu narazila, sáhla jsem po ní - a rozhodně jsem neudělala chybu. Vždycky mám takovou radost, když pro sebe objevím nějakého českého autora, který mě nadchne. :-)


Kniha má podle mého názoru geniálně promyšlenou kompozici. Začíná zlehka, příběhem z přelomu padesátých a šedesátých let, který vypráví školou povinná dívka Mira. Říkám zlehka, i když popravdě už u prvních padesáti stran jsem měla slzy v očích. Zlehka myslím hlavně vzhledem k tomu, co všechno ještě dějově následuje. Mira má bezstarostné dětství, zlobí své rodiče a dospěláckému světu moc nerozumí. Pak ale najednou, v den maminčiných narozenin, ji zcela změní život krabice šlehačkových věnečků. Přichází o rodinu a její sladké dětství se v okamžiku rozplývá jako dým.

V druhé části knihy se vracíme k Miřiným předkům, do let předválečných a válečných. Tady už v závažnosti přituhuje z jediného prostého důvodu - Miřina rodina z matčiné strany je totiž židovského původu. Čtenář tu má možnost seznámit se s několika konkrétními osudy, připomenout si, jak postupoval režim a nacistická nadvláda, jak přibývaly nařízení a zákazy pro židovské rodiny. Od soupisu a zabavování majetku, přes zákaz vycházení a nošení žluté hvězdy, až po předvolání na cestu do Terezína. Čtenář má možnost prožít s postavami nevědomost, náhlé prozření, následnou úzkost a strach o životy svých nejbližších i vlastní. Všechno je to hrozně konkrétní, autentické a působivé, musíte číst pořád dál, i když je vám naprosto jasné, jak to bude všechno pokračovat..

Nakonec je zařazena kapitola nejkrutější. Je vyprávěna z pohledu Hany a celá se vztahuje právě k této postavě, která byla zatím spíše zahalena tajemstvím. K přečtení třetí části je opravdu potřeba silný žaludek a v tom právě velmi oceňuji uspořádání knihy. Možná se pletu, ale při čtení mě napadlo, že kdyby byl celý příběh vyprávěn chronologicky, jednak by se samozřejmě vytratilo napětí a mnohá tajemství, především by ale možná někteří čtenáři knihu odložili hned na začátku. Já bych nad tím minimálně přemýšlela, narazit na ni ve špatném období. A to by byla hrozná škoda.

Existuje mnoho knih o válce a režimech, které v minulém století sužovali naši zem. Některé vznikly jako bezprostřední výpověď, ty psané dnes už jsou chápány spíše jako próza historická. Všechny mají smysl minimálně díky své výpovědní hodnotě o minulosti, připomenutím událostí, které by nám měly být odstrašujícím případem. Některé toho ale na svých stránkách nesou mnohem víc. Rozvíjí v nás třeba empatii a upozorňují na nesmyslnost předsudků.

Hana Aleny Mornštajnové se ale zdaleka netýká jen války. Je to čtivá studie o rodinných vztazích napříč generacemi, o nečekaných situacích a nutnosti poradit si v nich, i když to není úplně snadné a jedinec přitom musí mnohé obětovat. Knížka vypráví o lidských pohnutkách, které se někdy zdají důležité, a o rozhodnutích na nich založených, jenž ale mohou vést ke katastrofickým následkům. Dílo je také prodchnuto motivem viny, kterou si postavy vědomě či nevědomě nesou celým životem. Tak si Hanu přečtěte, ať to skrze ni zažijete na vlastní kůži.

Alena Mornštajnová - Hana

středa 29. března 2017

Doporučení

V pondělí jsem navštívila další představení z cyklu LiStOVáNí, což mi připomnělo, že jsem se o tomto projektu na blogu zatím vůbec nezmínila. Je mi jasné, že pokud se trochu pohybujete v našem literárním světě, určitě už jste nějaké jejich představení navštívili, nebo o něm alespoň slyšeli. Článek je tedy doporučením pro ty, kteří jsou projektem ještě zcela nepoznamenáni, případně pro všechny, kteří si rádi přečtou, jak se mi líbilo konkrétní scénické čtení knihy Mít a nemít Ernesta Hemingwaye. 


Za projektem stojí třeba vám všem jistě dobře známý Lukáš Hejlík a jde především o propagaci literatury, nově vydávaných knih a současných autorů. Což prostě chceme, no ne? V dnešní době plné internetu a televize, zase lidem trochu přiblížit čtení knih, učinit to atraktivním, moderním a zajímavým. Namátkou se Listování v poslední době věnovalo třeba Jiřímu Hájíčkovi, Robertu Fulghumovi, Danielu Glattauerovi nebo Emilu Haklovi. Z vybrané knihy jsou pak vždy vybrány, čteny a hrány některé pasáže tak, aby výstup působil jako celek, aby z něj byl čitelný příběh představované knihy a aby vznikla správná atmosféra. 

Jak se tak dívám na program Listování, zjišťuji, že jsem byla na jednom z posledních scénických čtení Mít a nemít v nejbližší době. To je opravdu škoda, protože bych vám jinak ráda doporučila, abyste na něj zašli. (Takže si asi budete muset zajít na jiné, můžu vám ale říct, že to stojí za to vždycky.) Na začátku představení jsme se dozvěděli, proč byl vůbec Hemingway ke ztvárnění vybrán, když se iniciátoři projektu chtějí věnovat primárně literatuře současné, v ideálním případě autora na představení přivést. Odeon totiž v posledních letech postupně nově vydával některé knihy Ernesta Hemingwaye a Listování se tímto počinem inspirovalo. Klasika by mohla být přece jen trochu větším oříškem než současné populární tituly, nicméně představitelé se úkolu zhostili skvěle.

Pouze dva herci ztělesnili mnoho rolí a roliček vystupujícíh ve vybraných scénách. Vystoupení dokázalo zpřítomnit slané moře, rybáře a námořníky, dokázalo zanést diváka do třicátých let Severní Ameriky. Nechyběla tomu závažnost doby v krizi, bída chudých mužů, kteří jsou nuceni dělat ilegální věci, pokud chtějí uživit rodinu a přežít. Došlo na pašování alkoholu i lidí, na přestřelky a dokonce nezřídka i na smrt. Oba herci tomu všemu ale dokázali přidat vtip a trefné poznámky, takže jsme se pořád smáli jejich ztvárnění opilého námořníka nebo skupiny číňanů. No prostě a jednoduše se nám to celé zase moc líbilo. :-)

Takže když budete mít někdy možnost - pakliže třeba Listování jezdí do vašeho města a vy jste jejich scénické čtení zatím nenavštívili, určitě to brzo napravte. Koukněte se na program. Vypadá to, že v nejbližší době se bude číst hlavně kniha Na první pohled, kterou v roce 2014 vydalo nakladatelství Host. Jedná se o román pro ženy, v němž u dveří obyčejného automechanika zazvoní hollywoodská hvězda Scarlett Johanssonová, což by mohlo být ve výsledku vážně komické. Tak já už se těším na další představení!

neděle 19. března 2017

Nová beseda a vzdělávání

Vzdělávání - téma, které se nějakým způsobem týká každého z nás. V posledním roce je to pro mě oblast, nad kterou hodně uvažuji. Impulzem mi bylo především studium učitelské způsobilosti, přednášky z pedagogiky, hodiny didaktiky češtiny, zkrátka mnoho podnětů, nad kterými mě v některých případech ani dřív přemýšlet nenapadlo. V rámci tohoto studia k nám mluví mnoho osobností, které mají často rozdílné názory na školství, zakládají si na nejrůznějších přístupech a dbají na odlišné oblasti ve vzdělávání. K tomu se přidávají vzpomínky na vlastní zkušenost se školou základní a střední, často velmi se lišící od veškerých ideálních představ. Proto kniha Co je nového ve vzdělávání upoutala moji pozornost s přáním dozvědět se v této oblasti něco objektivnějšího a stručně shrnujícího celou současnou situaci.


Nová beseda je malé nakladatelství, které knihu vydalo a které se specializuje na non-fikční literaturu. V edici Co je nového vydává opravdu útlé knížečky z humanitních i přírodních disciplín, které sepsali odborníci. Najdeme v ní tituly shrnující základní poznatky o současné situaci populárních a lákavých věd jako je třeba umělá inteligence, estetika nebo management. Jsou to tedy knihy pro všechny, které tyto vědy zajímají a přitom v nich nemají nijak rozsáhlou znalost. Jsou psány srozumitelně, bez přílišného zabíhání do detailů. Je to ideální čtení pro lidi, kteří si touží udělat přehled. Ideální pro mně podobné, kteří studují nějaké všezahrnující obory jako je filozofie, kde potřebujete ideálně vědět všechno něco o ničem všem. 

Autor Tomáš Feřtek svou knihu Co je nového ve vzdělávání začíná krátkým uvedením do situace školství v dějinách především minulého století. Trefně upozorňuje na to, jak dnes spousta lidí stále vyzdvihuje kvalitu školství v minulém režimu (!) - asi všichni tušíte, jak jsou podobné názory paradoxní. Autor uvádí v souvislost stav tehdejší společnosti a vzdělávání a v návaznosti na to píše o nových objevech a obrovských změnách, které nastaly v posledních desetiletích v mnoha vědních disciplínách a které nastavily zcela nové požadavky na pracujícího člověka, na člověka toužícího uspět v naší společnosti. Sebevědomí, soft skills, technická zdatnost. Je školství schopné se těmto požadavkům, které si dnešní člověk potřebuje osvojit, přizpůsobit a předat je? Stále se mluví o reformách ve školství, ale v reálu jich zase tolik neprobíhá. A pokud ano, buď stejně nevedou k lepším výsledkům, nebo se setkávají s nepochopením učitelů, žáků nebo rodičů. 


Ať už máte na věc jakýkoli názor, nebo si ho teprve chcete udělat, Co je nového ve vzdělávání vám poskytne mnoho námětů k přemýšlení a pokusí se vám otevřít oči v tom, jak moc je naše většinové vzdělávání zastaralé. Autor ale žádný názor násilně nevnucuje nebo neupřednostňuje, nabízí obecnější základní pohled a nechává prostor pro případné další úvahy, nakonec nabídne i jinou literaturu k tématu. Po přečtení ve mně převládl pocit, abych otevřela mysl novým možnostem ve vzdělávání, hledala pro sebe i pro své děti něco lepšího a rozhodně se úplně oprostila od prohlášení typu "my jsme to tak dělali, naše děti to taky nezabije" a podobných..

Takže znova, pokud chcete zjistit něco o současném stavu nějakého oboru a nechce se vám číst kvanta odborné literatury, na kterou stejně většina z nás, přiznejme si to, nemá chuť nebo čas, knihy z Nové besedy jsou dobrým začátkem, dobrým shrnutím současného bádání. S Co je nového ve vzdělávání mi přišla také knížka Co je nového v biologii, a i když to pro mě není zrovna nejlákavější obor, rozhodně jí projdu. Je to záležitost na jedno odpoledne a nikdy neuškodí mít alespoň základní přehled, co? :-)

Tomáš Feřtek - Co je nového ve vzdělávání

Za knihy děkuji nakladatelství Nová beseda. 

sobota 4. března 2017

Lapeny v sítích

Tak se mi před nějakou dobou konečně dostalo do rukou dílo Petry Dvořákové Sítě. Další česká autorka, řekla bych v současnosti i docela čtená a oblíbená, v našem knižním světě. Opravdu talentovaná, zkoušená životem. Vystudovala filozofii, vydala už několik knih pro dospělé i pro děti, tvoří scénáře k dětským pořadům pro Českou televizi. Za své dílo získala Magnesii Literu a Zlatou stuhu. Svedla boj s anorexií, propadla víře, prožívá život, který ji v její tvorbě silně ovlivňuje. Tahle fakta sama o sobě mě přesvědčila o tom, že si nějaký její výtvor musím přečíst.


Knihu Sítě tvoří tři kratší prózy, tři "příběhy (ne)sebevědomí". Přečetla jsem první a myslela si, že ty ostatní se mu závažností a působivostí nemůžou vyrovnat. Spletla jsem se. Opravdu stojí za to všechny tři. V každém příběhu poznáváme mladou ženu, zdánlivě vlastně celkem normální a bezproblémovou. Každá má ale v životě něco nebo někoho, co na ni má velký vliv, co na ní parazituje a postupně vysává, bere jí životní energii. Někdy jsou si toho postavy vědomy a pouze mají strach problému čelit, jindy si ho ani nepřiznávají. Postavy jsou lapeny v sítích, do nichž se stále více zamotávají a dostat se ven je bude stát velké úsilí, pokud se jim to vůbec podaří.

Vyprávění je doplňováno jakýmsi metatextem, který komentuje řešení problému. V prvním příběhu poznáváme Kristýnu, která sama vychovává malého synka a konečně si nachází skvělého přítele, s kterým se cítí spokojená. Ten ji ale neustále vyčítá, jak nízké má sebevědomí, a pošle ji na psychoterapii. U jednotlivých návštěv terapeuta je v komentářích popsáno, jak se člověk při terapii obvykle cítí, co musí překonat a jak se k věci postavit. Vyprávění ale postupně graduje, terapie rozhodně není to jediné, čím se zabývá. Příběh je zkrátka vážně napínavý a při čtení běhá mráz po zádech.

V druhém příběhu je nám zase představena Karolína, která se formou dopisů svěřuje knězi se svým trápením. Její manžel totiž konvertoval a pod vlivem kněze a skupiny věřících prožívá svou víru přímo fanaticky. V tomto případě komentáře zase popisují, čím si nově konvertovaný věřící prochází a co od něj lze očekávat. Autorka tak vlastně přímo do příběhů vkládá rady, jak si v těžkých situacích poradit. Třetí próza vypráví o zdravotní sestře Nadě, která má nejvíc ze všeho problémy sama se sebou, se svou povahou, tělem a sebevědomím. Z celé knihy jsem také cítila význam existence blízkých osob, důležitosti neuzavřít se všem a nevykašlat se na dobré přátele, kteří to myslí dobře a kteří by člověku mohli v těžké chvíli pomoci.


Zdá se mi, že na české scéně je mnoho autorů a hlavně autorek, kteří píší o nepřeberném množství negativních zkušeností, které mohou člověka/ženu v životě potkat. Někdy z toho vzejde jen povrchní čtení, někdy se spisovatelům podaří dostat víc do hloubky, málokterá kniha v podobném duchu mě ale přesvědčila tak jako Sítě. Často přemýšlím, proč je současná česká (nejen) literatura tak moc plná těžkých životních momentů a osudů, jako bychom nic jiného ani neřešili. Možná je to tím, že je lehčí psát vážnou literaturu, možná je po podobných tématech větší poptávka, protože lidé hledají v literatuře a v příbězích pomoc pro svůj vlastní život - nevím. Sítě ale (na rozdíl od některých jiných) nevnímám pouze jako titul, kterým si chtěl někdo vydělat, nebo který vznikl jen z touhy psát. Je v něm mnohem víc - myslím totiž, že by mohl opravdu pomoct. Možná jsou tyto moje pocity zapříčiněny vědomím, že těžké životní situace, o nichž Petra Dvořáková píše, jí samotné bohužel nejsou cizí. 

Takže ve výsledku - jsem opravdu ráda, že jsem se konečně k tvorbě Petry Dvořákové dostala a pokud máte rádi současnou českou literaturu nebo vás zajímají podobná psychologická témata, určitě byste si Sítě neměli nechat ujít ani vy. Ač jsou hlavními postavami ženy, myslím, že by se kniha mohla líbit i zástupcům opačného pohlaví. Jedná se o zajímavé svědectví něčeho, čemu ani nechceme věřit, že se může dít. Je v ní dost akce, vyprávění má spád a hloubku. Kniha má poslání a já věřím, že někomu jistě pomohla/pomůže otevřít oči. 

Petra Dvořáková - Sítě

sobota 18. února 2017

Příběh o příběhu

"Agnes je mrtvá. Zabil ji tento příběh."
První věty ve vyprávění hrají bezesporu dost důležitou roli. Tak jako dobrý novinový článek potřebuje lákavý titulek, tak i kniha s dobrou první větou má vždycky větší šanci na úspěch. Některé první věty se do vědomí čtenářstva zaryjí nadobro, jako je tomu třeba v případě Lolity nebo Pýchy a předsudku. Určitě je spousta čtenářů, kteří když si vybírají v knihovně nebo knihkupectví novou knížku, přečtou si kromě anotace také několik prvních vět. Když jim začátek přijde zajímavý, knihu si koupí a přečtou. Zkrátka a dobře, pokud vás autor dokáže zachytit první větou, má vyhráno, nemyslíte? :-)


První věty novely Agnes švýcarského autora Petera Stamma, která v originále vyšla už v roce 1998, jsou zajímavé hned z několika důvodů. V prvé řadě jistě dobře plní funkci upoutat, zaujmou, nalákat na příběh. Čtenář je hned zvědavý, kdo je Agnes, co se jí stalo a proč mu autor naservíroval tuhle informaci hned na začátku. Druhá věta zas čtenáři ukazuje, že nepůjde pouze o jednoduše předložený příběh bez dalších úvah, naopak bude velmi důležitá i jiná rovina. Druhá věta upozorňuje na rovinu vyprávění a předesílá, že i o ní chce dílo něco říct, že bude pojednáno i o fikci, její tvorbě a důsledcích.

"Často mě napadá, jestli spisovatelé vůbec vědí, co mohou svými knihami způsobit."

Ve vzpomínkách vypravěče se vracíme k jeho prvnímu setkání s Agnes a k tomu, jak ji poznával, jak se vyvíjel jejich vztah a k čemu směřoval. Vypravěč je spisovatel, který se ovšem nevěnuje beletrii, nýbrž literatuře faktu. Agnes studuje a miluje fyziku. Agnes... To vám je zase jednou zvláštní postava. Uzavřená, inteligentní, melancholická, úzkostlivá, divná, vlastně neuchopitelná - i pro vypravěče. Mezi Agnes a vypravěčem vzniká milostný vztah, vztah rádoby dvou racionálně uvažujících lidí. Ten prochází šťastným obdobím, zvraty a tápáním a nakonec do něj zasáhne právě fikce.

"Několik dní po našem výletu k jezeru jsem dospěl ve svém příběhu k budoucnosti. Teď se stávala Agnes mým výtvorem. Cìtil jsem, jak nově nabytá volnost dodává rozlet mé fantazii. Získal jsem možnost plánovat Agnesinu budoucnost stejně, jako plánuje otec budoucnost své dcery."

Do příběhu vstupují mírně snové a magické prvky a pocity, vznikají nadrozumová pouta. Vykreslením atmosféry města, povahami a zájmy postav mi kniha připomínala Murakamiho díla, konkrétně jsem si vzpomněla na titul Sputnik, má láska. Začátek i konec knihy mě opravdu dostaly, stejně jako úvahy nad tvorbou fikce a jejím dopadem na skutečnost. Někde mezi tím bylo možná pár maličkostí, které mi připadaly zbytečné, přesto musím říct, že je obdivuhodné, co Peter Stamm na tak malém prostoru vytvořil.  A to jsem ještě nezmínila, že jakkoli to doteď mohlo znít jako popis složitě psané literatury, není tomu tak. Autor je z těch, kteří dokáží všechno podat opravdu jednoduše a čtivě.

Pokud máte rádi Murakamiho, líbila se vám kniha Podle skutečného příběhu a rádi se zamyslíte nad tvorbou fikce, v každém případě si Agnes přečtěte. Zvládnete to za jedno odpoledne, myslet na ni ale budete určitě déle. Rozhodně to za to stojí. :-) U nás vyšla v roce 2008 u nakladatelství Dauphin a je kritikou označována za jedno z nejzásadnějších děl německy psané literatury devadesátých let. 

Peter Stamm - Agnes

sobota 4. února 2017

Leden

Dnes krátký komentář ke knihám, které jsem si v lednu vybrala v knihovně a které mi celý měsíc dělaly společnost. 


Haruki Murakami - Útok na pekárnu

Třetí a nejnovější krátký příběh Murakamiho doplněný ilustracemi Kat Menschik. Líbil se mi z těch třech asi nejvíce (o zbylých si něco málo můžete přečíst tady). Tentokrát mi to přišlo vtipné, klasicky ujeté, plné dobrých hlášek a metafor. Pokud podle názvu nevíte, co čekat, tak ano, opravdu je to loupežné přepadení pekárny, kolem čeho se celá kniha točí. Hlavního hrdinu dvakrát v životě přepadne neskutečný, obrovský a neutěšitelný hlad. Zkrátka pocit, jakoby spolkl prázdnotu vesmíru. Opravdu jsem se zasmála. Doporučuju, pokud máte rádi podivné a nevysvětlitelné.

Patrik Girgle - Vertigo

Novela od českého autora, která vyhrála cenu Knižního klubu za rok 2016. Autor jistě čerpá z vlastních zkušeností a popisuje svět adolescenta v Praze v devadesátých letech. Hlavní hrdina Dušan se vyznačuje nevelkým zájmem o školu, zato o to větším zalíbením v holkách, tvrdé hudbě a rybaření. Jo a taky rád čte. Autor zobrazuje pocity životního zmaru a strachu z budoucnosti náctiletého. Občas jsem se přistihla, že mi to spíš připadá, že se spisovatel snaží ukázat svůj přehled a sečtělost, ale asi to k Dušanovi a jeho kamarádům prostě patří. Je to vcelku fajn čtení, pokud máte trochu rádi současnou českou literaturu, i když to ve vás asi nic extra velkého nezanechá. 


Tom Rob Smith - Farma

T.R.Smith je sympatický anglický spisovatel, autor bestselleru Dítě číslo 44. Farma je rodinný psychothriller, vyprávěný z pohledu dospělého syna Daniela, jehož rodiče se z Anglie odstěhovali na švédský venkov, aby si tam koupili farmu a žili svůj život v poklidu, daleko od shonu a davů lidí - nebo tak to alespoň Daniel vnímá. Vyprávění začíná v okamžiku, kdy Danielovi telefonuje otec a prostě mu sdělí, že se jeho matka zbláznila. Tím se rozehrává kolotoč různých výpovědí a úhlů pohledu, kdy čtenář neví, koho brát vážně nebo čemu věřit. Farma vás pohltí a musíte číst dál a dál, v tom je autor rozhodně mistr. 

Jan Folný - Buzíčci

Další titul současné české prózy, tentokrát soubor povídek. Různé nadšené recenze a komentáře způsobily, že jsem čekala opravdu kvalitní, hlubší čtení. Když jsem přečetla první povídky, trošku to s mým očekáváním otřáslo, protože spíše než hluboké mi přišly zbytečně otevřeně vulgární až pornografické. Naštěstí následovaly mnohem lepší příběhy, které přináší možnost podívat se do hlavy homosexuálům všech věkových kategorií, nahlédnout jejich problémy, trápení a radosti. Všechny příběhy dohromady tak opravdu tvoří zajímavou mozaiku, která stojí za přečtení a která čtenáři možná zase trochu víc otevře oči. Navíc jsou všechny povídky opravdu čtivé. 

Vážku od Michela Bussiho teprve dočítám, ale už teď můžu tento francouzský thriller jedině doporučit. Celkově v lednu s výběrem v knihovně spokojenost, zajímavé a různorodé kousky. :-)

středa 1. února 2017

Rozdělovací znaménka

"Člověk přišel o čárku, začal se bát složitých vět, hledal jednodušší fráze. Za jednoduchými frázemi následovaly jednoduché myšlenky.
Pak přišel o vykřičník a začal mluvit potichu, vyrovnaně, s jednoduchou intonací. Nic mu už nepůsobilo radost, nic ho nerozhořčovalo, ke všemu přistupoval bez emocí.
Potom ztratil otazník a přestal klást otázky, jeho zvědavost nepodněcovaly žádné události, ať už k nim docházelo kdekoli: v kosmu, na Zemi nebo dokonce v jeho vlastním bytě.
Za pár let pak ztratil dvojtečky a přestal zdůvodňovat svoje činy.
Na sklonku života mu zůstaly jen uvozovky. Nevyslovil jedinou vlastní myšlenku, neustále kohosi citoval. Tak se úplně odnaučil myslet.

Dospěl až k tečce."

-Alexander Kaněvskij


sobota 28. ledna 2017

Itálie

Elena Ferrante - jedna z největších záhad a literárních mystifikací současné evropské literatury?
Elena Ferrante - autorka (nebo autor) několika v posledních desetiletích vydaných a oceňovaných děl, která zásadně nedává rozhovory, nepřebírá ceny nebo jinak nevystupuje na veřejnosti. Ať už se ale pod pseudonymem skrývá kdokoli, rozhodně pro literární scénu stvořil něco velkého a okouzlujícího. Svědčí o tom nadšené kritiky, překlady a počet prodaných výtisků nejen v Evropě a Americe, ale například také v Číně nebo Indii, a v neposlední řadě zařazení mezi nejlepší italské autory současnosti.
Takže k jádru sdělení: V nakladetelství Prostor u nás konečně vychází tetralogie Geniální přítelkyně osoby vydávající pod jménem Elena Ferrante.


Zatím vyšel koncem minulého roku první díl, který se jmenuje stejně jako celá série - Geniální přítelkyně. A přesně jak název napovídá, popisuje počátek přátelství dvou holčiček, mezi nimiž se vytváří velice zvláštní vztah. Vypravěčkou celé série je Elena, na začátku ještě opravdu malé děvče, které se svou nejbližší rodinou vyrůstá v 50. letech 20. století v periferní chudé čtvrti v Neapoli. Ve svém vyprávění zaznamenává neuvěřitelnou atmosféru toho místa, všímá si dětskýma očima vzájemných vztahů v rodinách, mezi sousedy i cizími lidmi, s nimiž přichází do styku, vykresluje způsob života, politické názory, práci, zvyklosti, hrubost a násilí, které tam panuje. Vlivem prostředí Elena příliš brzy dospívá a přemýšlí nad věcmi, které by ještě vůbec řešit neměla. V té stejné ulici ale žije také stejně stará Lila, dívka, která Elenu naprosto okouzlí a ve všem si ji podmaní. Dívky spolu chodí do školy, postupně se začnou seznamovat a vytvoří se mezi nimi ono zvláštní pouto.

Elena a Lila jsou tolik rozdílné. Lila je výrazná osobnost, na oko se tváří, že jí na ničem nezáleží, vlastně je už od mala jaksi zahořklá. ale přesto je v ní toho tolik. Vždycky si dokáže každého získat na svou stranu, je emotivní, drzá a impulzivní, ale nadprůměrně inteligentní. Elena je naopak spíše nevýrazná, často se raději drží zpátky, přesto bojuje se svou stydlivostí a je docela oblíbená, chytrá a neproblémová. A tak se začne boj mezi dívkami, na jedné straně nejlepšími přítelkyněmi, které by pro sebe udělaly všechno, které se ale přitom neustále snaží předběhnout jedna druhou naprosto ve všem - ve škole, v kráse, ve vztazích.

Autorčin styl je velmi klasický, nejde o žádné experimenty, je to docela hutné vyprávění událostí tak, jako by se opravdu staly. Některé jsou velmi šokující a pobuřující, některé nepodstatné, pomalé, každodenní, všechny ale vytváří dokonalý obraz chudé italské čtvrti se vším, co byste v ní čekali a co byste si v ní přáli najít. Při čtení se vám v hlavě budují polorozpadlé domy, neudržované, sluncem vyhřáté ulice, postavy s italským temperamentem a vyprávěné události, jako byste právě sledovali starý italský film (také se podle tetralogie chystá seriál).

Je to kniha, která hrozně autenticky popisuje pro nás zcela jiný způsob života - snový a krutý zároveň. První díl končí vlastně uprostřed dění, právě když je dívkám asi šestnáct let, takže už netrpělivě čekám na pokračování (Příběh nového jména), abych se znova mohla vrátit do toho chudého a drsného, ale kouzelného světa plného slunce. Jedná se o opravdu kvalitní literaturu, o které se, myslím, bude mluvit ještě dlouho. Už teď řadím k nejlepšímu čtení za rok 2017. :-)

Elena Ferrante - Geniální přítelkyně

středa 25. ledna 2017

Dospělost je mýtus

"Připadáš si výjimečný? Máš ostré lokty a neohroženě buduješ svou kariéru? Je pro tebe dospělost vzrušující výzvou, na niž se cítíš plně připraven? Uff. Tak to si dej odchod."

Tak tato slova stojí na zadní straně téhle vážně hodně, hodně vtipné a výstižné sbírky komiksů. Pokud nejste zrovna extrovert, který se celý den nadšeně potkává a komunikuje s lidmi a pouští se s chutí do nových výzev, pokud spíš máte ze světa mimo domov respekt, jste pohodlnější až lenivější a "celý den sníte o tom, jak konečně přijdete domů a převléknete se do pyžama", jsou pro vás tyhle krátké komiksové vtípky a ilustrace každodenních trapných situací v knížce Dospělost je mýtus naprosto ideální. Uvidíte se v nich, budete si myslet, že to někdo napsal podle vašeho života, vašeho běžného dne, no vážně.


Autorkou ilustrací je Sarah Andersenová, mladá kreslířka z Brooklynu. Musím říct, že vtip, (sebe)ironie a sarkasms ji tedy rozhodně nechybí. Když na mě někdy přijde špatná nálada, prostě otevřu Dospělost je mýtus a vykreslené situace a úžasné výrazy hlavní postavičky, která tak nějak neví, co se sebou, mě prostě vždycky dostanou. Nejlepší jsou ty její vykulené oči, rozšířené zorničky a panika, která se v nich zrcadlí. Jo a její parťák je navíc opravdu rozkošný plyšový králíček. Pokud se vám knížečka ještě nedostala do rukou, posuďte z fotek sami. Jsou to jednoduché, obyčejné kresby, rozhodně nejde o žádné duchaplné umění - ale v tom to právě je.

Pokud sháníš milý dáreček pro podobně (divně) založenou kamarádku, vlastně i kamaráda (odzkoušeno), Dospělost je mýtus určitě udělá radost. Jsou v ní kromě všeobecných záležitostí kolem sociálního fungování zobrazeny také nejrůznější situace ve vztazích, na sociálních sítích, parodována móda dnešní doby a v neposlední řadě zobrazena láska ke knihám a umění vůbec. Téměř u každé strany jsem se opravdu pobavila a neustále si říkala: jo, vždyť přesně tak to je. Tak si ji projděte, když budete mít příležitost, určitě vám zlepší den. :-)


"Nechce se mi vstávat. Když vstanu, budu se muset vidět s LIDMI. A DĚLAT VĚCI. Neeee..."


Vlevo - "Móda hnusných bot. Crocs. Ugg. Divné boty s prsty. PROSÍM! Někdo to musí zastavit!"


Vlevo - "Měla bych dělat: Psát domácí úkoly včas! Rozšiřovat si obzory! Dělám: --- 
Měla bych dělat: Chodit na akce! Seznmovat se! Dělám: ---
Měla bych dělat: Plánovat kariéru! Připravovat se na budoucnost! Dělám: ---"

Sarah Andersenová - Dospělost je mýtus
Vydalo nakladatelství CooBoo

neděle 1. ledna 2017

Nejlepší 2

Druhá polovina roku 2016 byla plná skvělého čtení. Po dlouhé době ubylo knih, které jsem dřív musela číst ve velkém množství ke zkouškám nebo kvůli bakalářské práci. Měla jsem tedy ve výběru mnohem volnější ruku a nemusela se čtením tolik spěchat, což jsem si vážně užívala. Dala jsem si proto také menší odpočinek od české literatury a četla hodně současné světové beletrie. Tady je ve zkratce výběr několika knih, které mi za ten půlrok utkvěly v paměti nejvíce. :)


Ve službách zla

Že umí Rowlingová skvěle psát, to samozřejmě není žádná novinka. Její detektivní sérii vydávanou pod pseudonymem Robert Galbraith mám moc ráda, nový díl jsem napjatě očekávala a zase mě mile překvapil. V novém románu přibylo násilí a surovosti, přibylo údajů z osobního života vyšetřovatelů, přibylo napětí. No těším se na další díl!

Podle skutečného příběhu

Po knihách od Odeonu jsem v poslední době šáhla víckrát a vždycky jsem byla spokojená. Nicméně kniha Podle skutečného příběhu francouzské spisovatelky Delphine de Vigan mě zasáhla s přehledem nejvíce. Je to román napínavý, chytrý a čtivý. Popisuje zvláštní vztah dvou žen, který je od samého začátku citelně nepřirozený a nevyvážený, a který směřuje do stále temnějších podob. Věnuje se problematice příběhů a jejich lákavosti, autorka v něm promýšlí inspiraci skutečnými událostmi. Z Delphine de Vigan se díky románu stala jedna z mých nejoblíbenějších spisovatelek. 

Vše, co jsme si nikdy neřekli

Další kousek z Odeonu, V jedné rovině knihu čteme jako příběh o zmizení mladé dívky, dozvídáme se mnohé o jejím dosavadním životě a o hlubokých příčinách tohoto nešťastného případu. Tím se ale dílo zdaleka nevyčerpává, pojedná o životech rodičů a sourozenců ztracené dívky, o diskriminaci, předsudcích, o (ne)možnosti uskutečňování vlastních snů. Román na docela malém prostoru úctyhodně zobrazuje mnoho existenciálních i sociálních problémů a myslím, že si v něm kdekdo najde něco, co ho osobně baví. 

Pěna dní

Rozhodně nejlepší přečtená klasika za poslední půlrok. Je to vtipné, zábavné a nápadité, hrozně divné a zvláštní. Příběh pojednává o touze po vztahu, o lásce, o nemoci a ztrátách, ale především o fungování společnosti a mnohém dalším. Boris Vian byl rozhodně velký spisovatel se smyslem pro absurdity a schopností satiricky a vtipně zobrazit naše fungování.
   

Agnes

Mrazivý příběh z Islandu o odsouzení ženy za údajně spáchanou vraždu. Agnes je do doby, než bude možné vykonat trest a popravit ji, vězněna na odlehlé farmě okresního četníka. Tam postupně vypráví příběh celého svého života a dává tak ostatním příležitost udělat si vlastní názor na činy, které opravdu spáchala. Celé vyprávění je zajímavě napsané, odehrává se v 19. století a je inspirováno poslední popravou provedenou na Islandu. Příběh, který zůstane v paměti opravdu dlouho.

Dcera sněhu

Poslední vybraná kniha se také odehrává v mrazivém prostředí, tentokrát na Aljašce. Míchá pohádkové a nadreálné motivy s popisy obyčejného života. Vypráví krásný příběh o manželském páru, který touží po dítěti. Nejlepší ale na knize je, jak mile a citlivě je psaná, s podobným stylem jsem se opravdu dlouho nesetkala. :)

A teď už se nemůžu dočkat, jaké skvělé knížky nám přinese rok 2017 a jaký úspěch budou mít ty, které mi budou dělat společnost v příštích měsících.. Doufám, že na seznam přibude zase pár nezapomenutelných kousků. :)

Přeji Vám krásný vstup do nového roku, aby byl především plný všeho, co máte rádi. <3