středa 8. listopadu 2017

Knižní shrnutí

Ahoj, tak jsem zase jednou dala do jednoho článku několik tipů na knihy, které jsem přečetla v posledních týdnech. Vybrala jsem zástupce odlišných žánrů, aby měl každý větší šanci najít něco podle svého gusta. A tak tu máme (už zase) jeden thriller, současnou českou literaturu i starší pecku z Ameriky. :-)


A. J. Finn - Žena v okně

Ano ano. Další thriller, další alkoholička s psychickými problémy, další nespolehlivá vypravěčka. Syžet je v Ženě v okně úplně stejný jako u nedávno recenzované Ženy z kajuty č. 10. Je to zkrátka zase ten "západní typ" thrilleru (myšleno v kontrastu s typem severským), bez jakýchkoli nechutných krvavých scén, zaměřený spíše na napětí a moment zvratu, na překvapení. V případě Ženy v okně je hrdinka navíc agorafobička, což dává příběhu nový rozměr. Je bývalá psychoterapeutka, miluje staré černobílé filmy (například Okno do dvora), hraje šachy na internetu, žije sama ve velkém domě a krátí si chvíle pozorováním sousedů
I když se mi zásadní momenty zdály celkem odhadnutelné, v této knize pro mě nebyly tím hlavním. Vyprávění je pomalejší, hlavní hrdinka je psychologicky nahlížena mnohem hlouběji než v jiných knihách tohoto žánru a čtenář má tedy větší možnost poznat ji i její poruchu. U některých thrillerů mě rozčiluje jazyková stránka, užívané obraty, lexikum, věty, které na sílu vyvolávají napětí a ve výsledku působí spíš samoúčelně a směšně - to se mi v tomto případě nestalo. 
Zaujala mě taky informace o autorovi na přebalu knihy - studoval na Oxfordské univerzitě a v doktorandském studiu se přímo zaměřil na detektivní literaturu. Taky mu byla diagnostikována bipolární porucha, dá se tedy očekávat, že něco z jeho zkušeností a vnitřního prožívání se promítlo do románu. 
Hodnotím o hvězdu lépe než průměrnou Ženu z kajuty, přesto si myslím, že čtenáře, kteří touží hlavně po akci a rychlém tempu, tolik neuspokojí.


J. Hájíček - Zloději zelených koní, Dešťová hůl

Díky škole jsem se konečně dostala k dalším prózám Jiřího Hájíčka - autora pevně svázaného s jihočeským krajem a s poetikou v duchu "realismu". Autorovy knihy mám moc ráda (zejména jeho volnou venkovskou trilogii) a také sám spisovatel, kterého jsem díky Listování potkala naživo, působí velmi skromně a ohromně sympaticky
Zloději zelených koní jsou autorova první delší próza z roku 2001. Už zde se objevují typická autorova témata, postavy i místa. Je to příběh lyrický, melancholický, nepříliš dějový, plný "čistoty" a hledání vltavínů. Jde v něm o milostný vztah hlavního hrdiny, o rozpor mezi rychlým městem a venkovem, kde jako by se zastavil čas. Loni byla mimochodem kniha zfilmována, neviděl někdo z vás náhodou? :-)
Pak jsem se také pustila do Dešťové holi, závěrečného dílu venkovské trilogie morálního neklidu, který vyšel loni na podzim. Román se tentokrát vztahuje k půdě a k manipulaci s pozemky. Najdeme tu opět vztah k venkovu, už typickou detektivní a akční linku, ale tento díl je více než předchozí zaměřen na vnitřní svět hlavního hrdiny, na jeho krizi a nespavost, což se autorovi podařilo zaznamenat velmi reálně působícími nočními scénami, kdy Zbyněk bloudí ztichlým bytem a neví, co se sebou. Dešťová hůl mě zkrátka opět velmi potěšila, i když mi přišlo, že se autor v některých aspektech (zbytečně) snaží víc než dřív vyhovět čtenářské poptávce.


M. Cunningham - Hodiny

Ani nevím, jak přesně mě napadlo zrovna teď si Hodiny půjčit a přečíst. Zřejmě to prostě bude tou spojitostí s Virginií Woolfovou, co si budem povídat. :-) Autor totiž svůj román zkomponoval jako tři prolínající se příběhy: všechny tři po vzoru Paní Dallowayové popisují jeden den v životě nějaké ženy. První ženou je sama Virginie, která právě pracuje na románu Paní Dallowayová, druhou je Laura, která v padesátých letech tuto knihu čte, a třetí pak Clarissa, která vlastně jako p. Dallowayová, transponována na přelom tisíciletí, žije. Román je trošku těžší, co se čtení a orientace týka, ale rozhodně za to stojí. Čtenáři se postupně začne odhalovat souvislost mezi liniemi, které se nakonec protnou. Přijde mi to celé naprosto geniálně vymyšlené, navíc je to úctyhodná poklona spisovatelce. Cunningham za román v roce 1999 zaslouženě posbíral mnoho ocenění včetně ceny Pulitzerovy. 
Po dočtení jsem také zhlédla filmové zpracování, které je stejně dobré, ne-li dokonce lepší. Nicole Kidman naprosto úžasně ztvárnila samotnou Virginii, Julianne Moore a Meryl Streep pak další dvě hrdinky. Pokud nehodláte román číst, rozhodně se aspoň podívejte na film! Obě verze pět hvězdiček z pěti!

neděle 29. října 2017

Povedený thriller pro mladé?

Je všeobecně známým faktem, že na americké střední se může stát prakticky cokoliv. Z médií už jsme slyšeli o nejrůznějších katastrofách - střelbách, ozbrojených útocích a podobně. V knize Jeden z nás lže primárně sice není žádný student, který by zbraní ohrožoval ostatní, nicméně mrtvola tu je - a to hned v první kapitole! A pak taky vyděšená čtveřice spolužáků, z nichž ovšem každý skrývá nějaké tajemství. No a podle všeho to vypadá, že jeden z nich by měl být vrah!


I když už jsme se v mnoha románech pro mladé dospělé mohli setkat s prvky nějaké katastrofy, vyšetřování, s pocity strachu, že vyjde najevo pravda, není zrovna na denním pořádku, že u nás vyjde kniha, která je explicitně označena jako thriller pro YA, jako je tomu v případě Jeden z nás lže. V Česku vyšel před pár dny a v originále ani ne před půl rokem, takže se stále jedná o celkem čerstvou novinku. Stojí tedy knížka za přečtení, jak se vyvedla? Může vůbec takový žánr existovat a co od něj očekávat?

Pět studentů se jednoho odpoledne ocitne po škole. Na začátku čtenář dostane naservírováno pět přesně charakterově definovaných (a značně černobílých) postav, typických pro tuto literaturu: chytrá snaživka Bronwyn, hloupější a na vzhledu si zakládající Addy, úspěšný sportovce Cooper, průšvihář Nate a nakonec Simon - kluk, který založil aplikaci, kam přidává drsné drby a tajemství o všech lidech ve škole. Kluk, který je zavražděn... Všichni, kteří byli se Simonem v místnosti, když se to stalo, se automaticky stanou podezřelými. Tím pro ně ale hrůza nekončí, v aplikaci totiž dál vychází udavačské a jiné děsivé příspěvky, které jim dál ničí životy... Kdo z nich tedy spáchal zločin? 

Připravte se, že děj se rozhodně nevleče. Jak už bylo řečeno, k tragédii dojde hned v první kapitole, a i když se následně tempo mírně zvolní, aby měl čtenář možnost poznat postavy a jejich reakce, po celou dobu se děj posouvá rychle díky postupně se odkrývajícím informacím, dialogům a vypjatým situacím. Čtenář přitom stále hledá pravého viníka, ale ničím si nemůže být opravdu jistý. Postavy se postupně (vlivem okolností) ukazují v jiném světle a mění se jejich prvotní charakteristika. Některé si jistě velmi brzo oblíbíte, ale nikdy si nebudete jisti, že z vašeho oblíbence nevyleze padouch, vrah nebo psychicky narušený jedinec. 


Zároveň si ale musíme uvědomit, že jde stále o knihu pro YA čtenáře a opravdu je plná typických prvků pro tento žánr - postav, témat, motivů, jazyka. Řeší se tu kdo s kým chodí, jak se nestát outsiderem nebo jak se udržet v populární partě. To jsou přesně problémy, které naši hrdinové kromě zločinu trápí. Tomu se prostě nevyhnete. Autorce se povedlo zapracovat do knihy mnoho důležitých témat pro tento typ literatury - návykové látky, rodinné vztahy, intimní vztahy, šikana, přiznání vlastní orientace, apod. Věku čtenáře jsou pak samozřejmě upraveny i prvky thrilleru. V knize nenajdete krev a naturalistické, drsné popisy. Ale rozhodně je přítomno napětí, nejistota a strach, co se ještě může stát. Obavy o to, kdo je viník a komu bude ublíženo. Úzkost z toho, jaké informace mohou kdykoli vybublat na povrch... 

Autorce se podařilo námět výborně zrealizovat, postupovat ve vyprávění tak, aby čtenář román hltal a byl napjatý, ale nikdy neodhalila příliš informací moc brzo. Propojila oba žánry naprosto přirozeně a funkčně. Rozhodně doporučuji k přečtení, pokud jste cílová skupina, ale v tomhle případě si přece jen myslím, že to zvládnou vstřebat i vstřícní jedinci starších ročníků, když budou vědět, co čekat. :-) Je to skvělá kniha k odpočinku a opravdu mě velmi mile překvapila.

Na mém instagramu probíhá soutěž o jeden výtisk knihy Jeden z nás lže, tak rozklikněte odkaz a běžte zkusit štěstí. :-)

sobota 14. října 2017

Na co se těšit

Tak už je zase podzim v plném proudu. Musím říct, že po létě (krutý návrat do reality) je to pro mě vždycky období stresu a úzkostí, přesto ho mám díky posledním slunečným dnům a kouzelně zbarveným stromům docela ráda - a když už nic jiného, rozhodně se na podzim skvěle čte. O prázdninách mají volněji také nakladatelé, a tak už bývá pravidlem, že pak od září až do Vánoc vychází spousta lákavých knih. A tak jsem se rozhodla představit vám některé z těch kousků, na které se těším především, abyste se mohli inspirovat a případně si na ně počíhat se mnou. :-)


Největším hybatelem v knižním světě je letos jednoznačně Harry Potter a oslavy 20 let od vydání prvního dílu v angličtině. V těchto měsících jde především o třetí díl Harryho Pottera (a vězně z Azkabanu). Tento díl vyšel u Albatrosu v září v reedici s nádhernou obálkou, která zobrazuje Harryho a jeho patrona v noční scenérii (mrkněte zde), ovšem v říjnu vyšel současně v edici ilustrované, jejíž přebal zdobí pro změnu Záchranný autobus (k pokochání tady). A když už je řeč o HP, 26. 10. ještě vyjde ilustrované vydání Fantastických zvířat, které bude jistě samo o sobě úžasným uměleckým dílem. Věřím, že sběratelům knih o Harrym lezou tahle vydání dosti do peněz. :-)

V první třetině října vyšla u nakladatelství Plus kniha Dneska bude všechno jinak, jejíž autorka je Maria Semple, stvořitelka (pro mě geniální) postavy Bernadetty z románu Kde se touláš, Bernadetto. Spisovatelčina první kniha je zkrátka moje srdcovka, i když to zdaleka není kousek, který bych doporučovala každému. Je to humorný i melancholický příběh s úžasnou hlavní postavou, fůrou ironie, černého humoru, introverze a všeho, co mám ráda. I když je mi jasné, že podruhé už se spisovatelce něco podobného pravděpodobně vytvořit nepovede, přesto se na nový román moc těším a věřím, že mě úplně nezklame.


Ze současné české literatury bych tento podzim nerada minula především dvě knihy z dílny nakladatelství Host: Malinku Dity Táborské, což je obsáhlý román pojednávající především o mateřství a adopci (stejně jako tomu bylo v případě excelentní Anežky od Viktorie Hanišové), a podobně novou knihu Jakuby Katalpy Doupě, jež tematizuje především samotu a stáří. Ať už je toto téma sebevíc depresivní, autorčin styl je mi zárukou, že čtení bude zážitek. 

Už se taky nemůžete dočkat 19. 10.? Je tu totiž další Velký knižní čtvrtek! Koukněte na stránky a sami vyhodnoťte, které knihy vás zaujaly. V mém případě je to na prvním místě samozřejmě (KONEČNĚ!!) český překlad třetího dílu série Geniální přítelkyně s názvem Příběh těch, co odcházejí, a těch, kteří zůstanou. Velmi (velmi, velmi,..) očekávaná kniha letošního podzimu už tento čtvrtek! Další tituly jsou pro mě bohužel tak trošku zastíněné právě zmíněným dílem, nicméně za povšimnutí jistě stojí třeba další kniha pro děti od Petry Soukupové - Kdo zabil Snížka?, nebo nový román Johna Boyna, irského autora Chlapce v pruhovaném pyžamu, který nese název Kromobyčejná pouť Barnabyho Brocketa.



Samozřejmě také musím zmínit některé očekávané Odeonky. Nejvíce se těším na další krátký příběh Haruki Murakamiho Birthday girl a především na druhou knihu americké prozaičky Celeste Ng (autorka výborného společenského románu Vše, co jsme si nikdy neřekli) Ohníčky všude kolem, která má vyjít 10. 11. Od září vychází také velké množství zajímavých thrillerů, o některých už jsem se zmiňovala v předchozím článku. Dál bych nerada opomněla komiksy. Nedávno totiž vyšlo už třetí dobrodružství úžasně roztomilé Hildy Luka Pearsona a také nová sbírka komiksových obrázků Sarah Andersenové (autorky Dospělost je mýtus) Ubulená hromádka štěstí. O té jsem nicméně bohužel už stačila zaslechnout, že úrovně vtipu z Dospělosti nedosahuje. 

No a nakonec tu mám dva aktuální tipy: Pokud si 16. nebo 19. 10. koupíte MF Dnes, najdete v ní kupon na 20% slevu do Knihy Dobrovský. Takže pokud vás některá z knih zaujala, případně pokud už třeba prahnete po nakupování vánočních dárků, můžete vyrazit. Druhé doporučení je kulturního rázu: Lukáš Hejlík bude v rámci svého Listování v nejbližší době vystupovat se scénickým čtením nové knihy Fredrika Backmana - Co by můj syn měl vědět o světě. Údajně půjde o one man show a nepochybuji, že si herec s dílem výborně poradí, jejich vystoupení stojí vždycky za to.


Když se dívám, kolik titulů jsem si nemohla odpustit zmínit, i když napřed mělo jít jen o pár stručných tipů, zase se mi trošku vylepšila nálada. Protože pokud máme tolik úžasných knižních možností, na co si můžeme stěžovat? Tak si užijte hezký podzim! :-)

úterý 10. října 2017

Podzimní období thrillerů

Podzim vnímám jako období thrillerů. Nejenom, že je tou dobou nejraději čtu, ale také jich vždycky nejvíce vychází - takže v tom zřejmě nejsem sama. Ani letos tomu není jinak, v edičních plánech můžeme nových (výrazných a lákavých) detektivních románů a thrillerů najít hned několik. V září už vyšel namátkou pátý díl série Milénium (Muž, který hledal svůj stín) nebo velmi slibný thriller, který bych si také moc ráda přečetla - Ta přede mnou. Velmi brzo by pak měla vyjít třeba Žena v okně nebo Hadrový panák. Mě osobně z nich ale nejvíce zaujala kniha, jež nese pro tento typ literatury už celkem příznačný název -  Žena z kajuty č. 10. Nalákala mě hlavně prostředím, v němž se odehrává - na luxusní lodi bohatého majitele ve společnosti skupinky novinářů. A abych se přiznala - přes svůj odpor k podobným nálepkám - taky trošku připodobněním k románům Agathy Christie.. No znělo to zkrátka, jakože příběh bude mít opravdu skvělou atmosféru. :-) A jak už to tak u přehnaných očekávání bývá, jasně že jsem nakonec dostala trochu něco jiného, než jsem si představovala..


Příběh má tentokrát jednu hlavní postavu, z jejíhož úhlu je čtenáři celé dění naservírováno. Možná tomu už ani nebudete věřit, ale jde (opět) o psychicky ne zcela zdravou ženu se sklony k alkoholismu. Laura - tak se naše hrdinka jmenuje, pracuje už delší dobu v redakci časopisu, když se jí naskytne úžasná nabídka: může se jménem časopisu zúčastnit plavby honosnou lodí, jež se snaží pozitivně zapůsobit skrze média. Hned první noc je ovšem nechtěným svědkem jisté události, kterou vyhodnotí jako vraždu. Zdá se jí totiž, že někdo hodil přes palubu tělo! Jenže se druhý den ukáže, že žádný pasažér nechybí..

Uveďme knihu do kontextu jiných současných thrillerů a upozorněme tak na některé "nedostatky". Máme tu opět hrdinku, ženu, psychicky labilní, která nedávno prožila jistý šok a která teď není schopna usnout jinak, než pod "mírným" vlivem alkoholu. Ta je náhodou svědkem neštěstí a stává se tak rázem pro čtenáře nespolehlivou vypravěčkou. Do jaké míry může čtenář jejím smyslových vjemům a rozumovým pochodům věřit? A do jaké míry ji uvěří ostatní postavy? 

Tak co, zdá se vám tento syžet povědomý nebo dokonce důvěrně známý? Pokud ano, máte pravdu. A s tím také souvisí již zmíněné opakující se schéma názvu těchto knih, rozumíte.. (No kolik thrillerových žen a dívek z vlaků, oken či ledu v dohledné době ještě přijde? :-D) Chtělo by to už možná zase vymyslet něco nového
Ovšem - ve výsledku jde vlastně jenom o to, jestli tento syžet bude znova fungovat: jestli autor přesto dokáže přijít s něčím novým, zda vymyslí něco, co navzdory podobnostem zaujme a překvapí. 

Co tedy Ženu z kajuty č. 10 odlišuje od ostatních titulů a v čem jsou její přednosti? Já byla natěšená na prostředí lodi a novinářů a musím říct, že to se vážně povedlo. Záleží samozřejmě na osobních preferencích, ale mě tahle situovanost a vzniklá atmosféra hrozně bavila. Podle knihy by byl jistě úžasný film už jenom kvůli té velkolepé lodi. Soupeřivost mezi žurnalisty, snaha navazovat kontakty, touha zaznamenat něco důležitého a stoupat po kariérním žebříčku. Z takového místa se může snadno stát prostor plný strachu a úzkosti..  Také mi přišlo, že příběh dostatečně splňuje kritéria žánru thrilleru. Samozřejmě jsou tu i detektivní prvky a zaměření na psychologii hlavní hrdinky, ale rozhodně je přítomna velká dávka napětí. Budete to všechno prožívat s Laurou, i když vám třeba bude nesympatická. Budete se o ni bát. Bude vás lákat přeskočit nějaký ten odstavec, aby jste už konečně věděli..

I když výsledné rozřešení není nijak zvlášť originální nebo komplikovaně vymyšlené a šokující, bylo mi vcelku sympatické. Rozhodně nejde o nic šíleně překombinovaného, (tudíž často) nekompatibilního a neuvěřitelného. V příběhu vystupuje poměrně dost postav, takže máme dostatečné množství podezřelých, přesto není důvod (jako v některých jiných knihách) postupně podezírat každého, aby vás pak ve výsledku viník vůbec nepřekvapil.

Stylisticky nejde o nijak bravurní výkon a poslední poutavé věty jednotlivých kapitol mě občas spíš rozesmály, než co jiného, ale co bych taky po románu tohoto žánru chtěla.. Rozhodně bylo těžké se od knihy v průběhu čtení odlepit. Myslím, že tu zkrátka dostanete všechno, co od dobrého thrilleru (/detektivního románu) očekáváte. Příběh ve vás vzbudí napětí, emoce a strach o osudy postav, vyprávění je čtivé a svižné. Takže ve výsledku, pokud toužíte po odpočinku u dobrého a napínavého románu, rozhodně si Dívku z kajuty č. 10 přečtěte, nešlápnete vedle. Ještě o ní jistě dlouho uslyšíme na sociálních sítích. :-)

P.S. Ta podobnost s královnou detektivek Agathou tam nakonec v určitém smyslu přece jen byla!

pondělí 11. září 2017

Přes léto...

Přes léto moc nebyla chuť psát. Tady je ale aspoň krátká zmínka o vybraných přečtených knihách, o nichž bych přece jen ráda něco řekla. Protože jsou skvělé, nebo divné. Však uvidíte. :-)


Hanya Yanagihara - Malý život

Tak to se asi dalo čekat, že z té knížky budu paf, co? Je z Odeonu a ještě jsem na ni snad nečetla negativní názor. Obletěla svět a všichni ji milují. Její autorka je američanka s havajským původem. Má na Odeonku extra velký formát a něco přes 600 stran. Jsem fakt vděčná, že mě to neodradilo a že jsem se ve volnějších letních dnech odhodlala do ní pustit.
Ta knížka vám nabídne dopodrobna vystavěný svět. Nabídne vám čtyři hlavní mužské postavy a představí vlastně celý jejich život. Willem vám rychle přiroste k srdci a Jude ho zase brzo zlomí. Je v ní tolik neštěstí, bolesti a utrpení, které musel prožít jeden jediný člověk. Objeví se v ní násilí, zneužívání dětí, šikana, nemoci, sebepoškozování, ztráty blízkých, řešení vlastní sexuality, ale také pevné přátelství a lidská dobrota. 
Je to hrozně intenzivní a silné, a pokud se do toho pustíte, nemůže vás to nevzít, to vám slibuji. Způsob, jakým je ta knížka napsaná, mi přijde vlastně naprosto geniální, protože se autorce podařilo napsat něco z každého období životů hlavních hrdinů a přitom to poskládat tak, aby to bylo zajímavé, tajemné, postupně se odhalující - v ten správný moment. Rozhodně jedna z nejlepších knih, co jsem kdy četla. Přesto doporučuji spíš lidem, kteří čtou hodně, mají trpělivost a chuť na náročnější sousto.

Lauren Groff - Osudy a běsy

Tak tohle je kížka, ze které jsem byla dosti rozpačitá. Tak nějak jsem z anotace a různých zmínek na internetu nabyla dojmu, že má jít o kvalitní psychologický román o vztahu muže a ženy. Pak jsem si ale taky kdesi přečetla přirovnání k Dívce ve vlaku a Zmizelé, což mě trochu rozhodilo. No a nakonec jsem začala číst, což byl vážně šok. :-D
Kniha je rozdělena na dvě části. První část s názvem Osudy je vyprávěna z pohledu muže, Lotta. Jednoduše řečeno mi ten očekávaný hluboký psychologický román dal facku. Přišlo mi to spíš jako příběh pro teenagery s prvky a lexikem červené knihovny. Docela jsem se přemáhala, abych tuhle část dočetla. Pak ale přišly Běsy a dost se tím objasnilo. Z pohledu Mathilde, Lottovy ženy, totiž vlastně nic není úplně tak, jak to prožíval a vnímal Lotto.
Ta druhá polovina je vážně o dost lepší, a pokud máte knížku rozečtenou, doporučuju se k ní dostat, aby vám kniha dávala smysl. Pak to všechno zapadne, pochopíte názvy částí a celý autorčin záměr. I tak to ale ta první půlka děsně kazí, co si budeme povídat, protože kdo chce tohle číst, když čeká něco naprosto jiného? Dohromady tedy hodnotím knihu průměrně.


Aimee Bender - Tvrdohlavá stvoření

Možná si pamatujete knihu Zvláštní smutek citronového koláče o holčičce, která z jídla cítila emoce kuchaře. Začátkem léta od stejné autorky u nás vyšla druhá knížka, tentokrát soubor povídek. Ty mají stejně fantaskní nádech, jako jsme to zažili v citronovém koláči, jinak mi ale přišly mnohem lepší, než předchozí autorčina kniha.
Často metaforicky zobrazují běžné lidské situace, emoce a problémy na naprosto neběžných postavách. Jsou ironické, vtipné, velmi upřímné. Některé řeší šikanu a týrání, osamělost a pocity vykořeněnosti, jiné zkrátka všeobecné fungování našeho současného materiálně laděného světa. Hlavním a důležitým prvkem je v nich absurdno. Povídky jsou výborně vystavěné, zajímavě vyprávěné a taky kvalitně přeložené. Za to vděčíme nakladatelství Pistorius & Olšanská. Doporučuju všem se zálibou v lehkém nereálnu. :-)

pondělí 24. července 2017

Knižní tipy

Ve zkratce moje pocity z některých přečtených knih za poslední měsíc, o nichž se mi nechce z různých důvodů více rozepisovat. Doufám, že vás třeba inspirují. Co hezkého jste v poslední době přečetli vy? :-)


Elena Ferrante - Příběh nového jména

Na druhý díl série Geniální přítelkyně jsem čekala bezmála půl roku. Čekala a nemohla se dočkat. Když čte člověk sérii, jejíž první díl zbožňuje, nepřeje si nic jiného, než aby byly další díly podobně dobré. Popravdě řečeno, v tomto případě jsem v to sice opět doufala, ale přitom jsem si říkala, že to snad ani není možné, aby byla další tak moc skvělá kniha. Pak jsem si ji přečetla. A nemohla jsem uvěřit, protože je asi ještě lepší než díl první. No jo, fakt. Mám pocit, že není zase tolik autorů, do kterých se může člověk zamilovat, do jejich stylu, slov a knih. Ferrante je ale v každém případě jedna z nich. Mohla bych o té knížce psát několik stran, dál a dál, ale vzhledem k tomu, že je to druhý díl, asi se to nehodí. Abych zdůraznila, jak moc se mi líbila a jak moc je nutné, abyste Ferrante četli, stačí, když řeknu, že kdybych si musela vybrat jediného spisovatele, kterého bych do konce života četla, byla by to Ferrante. Bez váhání. Láska. Chápete? Po dočtení bylo tak těžké číst něco jiného. Další díl v říjnu!

Haruki Murakami - Norské dřevo

Abych se uvedla do stavu schopnosti dál něco číst, sáhla jsem nakonec po Norském dřevu. Čtecí krizi to naštěstí zažehnalo. Autorův styl stejný jako v ostatních knihách, příběh také v podobném duchu - japonský muž vzpomínající na své mládí v dobách vysokoškolských studií, na ženy a přátele, které znal a kteří na něho zapůsobili. Vnímala jsem vždycky Norské dřevo jako titul, který Murakamiho proslavil nejvíce, a proto jsem asi taky čekala, že bude zároveň nejlepší. Kniha se mi líbila, ovšem nakonec mi to připadlo pouze jako milostný příběh plný sebevražd a psychických nemocí. Sice je to stále stejně silný a melancholický příběh, to rozhodně nezpochybňuju, ale například do knihy Na jih od hranic, na západ od slunce tomu pro mě něco chybělo. Asi ještě trošku toho magična, ale zároveň přirozenosti, která je v jiných Murakamiho příbězích. S Murakamim je to hodně individuální, co se čtenářské obliby týká, a není se čemu divit. Tohle mě prostě okouzlilo o trochu míň, než bych čekala.



Radek Malý - Franz Kafka. Člověk své i naší doby

Tahle útlá knížka z nakladatelství Práh krátce a jednoduše představuje Franze Kafku a jeho život. Znalým kafkologům asi mnoho nového nesdělí, ale pro člověka, který se o Kafkovi teprve touží něco dozvědět, je to rozhodně ta pravá publikace. Ilustrovala ji Renáta Fučíková, známá a velmi nadaná česká autorka a ilustrátorka, která se věnuje především knihám pro děti. Bez jejích obrázků by byl titul poloviční, skvěle se jí v černobílých tónech podařilo dodržet atmosféru Kafkových knih a vtipně zachytit některé okamžiky z jeho života. Autor textu Radek Malý se profesně zabývá právě německou a českou literaturou a v knize lehce a výstižně vykresluje Kafkovy těžkosti i touhy. Je to jednoduše po všech stránkách krásný kousek do každé knihovny a já z něj mám velkou radost. :-)


Ian McEwan - Betonová zahrada

Kniha z roku 1978, vedle Pokání zřejmě autorova nejslavnější. A rozhodně dost šokující - věřím, že ne každý dokáže sdělení knihy vnímat a snášet pozitivně. Stejně jako ve svých dalších knihách zde autor velmi zdařile šokujícím a surovým stylem upozorňuje na lidskou nemorálnost, zvrácenost, na všechny možné temné stránky lidské povahy a sociálního fungování. Příběh vyvolává znepokojení a znechucení, pří čtení mi bylo opravdu fyzicky špatně a psychicky úzko. Není v tom ani troška patosu, jen přímé a suché konstatování, všechno se to odehrává a plyne ke konci, jako by vlastně ani o nic vážného nešlo. Rodina, mrtví rodiče, čtyři osamělé, předčasně vyspělé děti a jejich reakce na neštěstí a na život. Zfilmované bych to tedy vidět vážně nechtěla.

úterý 11. července 2017

O úspěchu příběhu českého kosmonauta v Americe

Je to asi tak dva měsíce zpátky, co jsem poprvé zaregistrovala odněkud vynořivší se humbuk kolem knihy Kosmonaut z Čech a jejího autora Jaroslava Kalfaře. Nikdy předtím jsem o této dvojce neslyšela, nutno ovšem zdůraznit, že ve světě už si dávno kniha stihla vydobýt vcelku slušný úspěch. O co tedy jde?


Jaroslav Kalfař je český rodák, který se ve svých patnácti letech odstěhoval do USA. Nyní je mu osmadvacet. To zajímavé je, že v anglickém jazyce napsal román o Čechách, české historii, současnosti i budoucnosti, o venkově i velkoměstě, o povaze českého člověka. Napsal knihu tak trochu v žánru science fiction, i když né zas tak moc, jak by se na první pohled mohlo zdát. A tato kniha, Kosmonaut z Čech, v USA zaznamenala velký úspěch u čtenářů. V současnosti vychází v 11 dalších zemích. Do češtiny si ji autor po tolika letech netroufl přeložit sám a tak překlad pořídila Veronika Volhejnová - její práci nemůžu než vychválit. Ve výsledku bych vůbec neřekla, že nebyla napsána rovnou v češtině.

Takže vznikl román americko-českého původu, který se nejvíce vztahuje k Česku a který vzbudil velký rozruch po celém světě. To jsem si prostě musela přečíst, no ne? Šla jsem do toho, i když mě žánr sci-fi vlastně vůbec neláká. Pokud řešíte někdo stejný problém a rozhodujete se, jestli si kvůli tomu knihu přečíst, určitě dál neváhejte. Cesta do vesmíru je tu vlastně jenom velkou metaforou. Přesto je ale sci-fi prvků dost, aby zabavily i zarputilého čtenáře tohoto žánru. Takže je vlastně pro všechny bez rozdílu pohlaví a (vzhledem například k zajímavému zobrazení historie) i věku. :-)

Teď už tedy k samotnému příběhu. I když je neustále připodobňován ke všemu možnému od Marťana ke Knize zvláštních nových věcí (a ano, určitě se tam některé společné motivy a momenty najdou), přijde mi hrozně originální. To je také samozřejmě dáno tím, že se odehrává v Čechách. Dále k tomu připočtěme zajímavé propojení s národní historií (které se velmi osobně a intenzivně dotýká i našeho hlavního hrdiny), tak trochu parodický tón, hloubavé pasáže a také mnoho úsměvných i vtipných momentů. Přesto je příběh čtivý, napínavý a překvapivý. Českého čtenáře potěší národní reálie, zalíbení hlavního hrdiny v tatrankách, zobrazení Prahy i českého venkova (i s poctivou zabíjačkou). Jak tyhle věci a celé zasazení do České republiky mohl vnímat americký čtenář, když je na západě kniha úspěšná, to si vážně nedokážu představit a docela by mě to zajímalo.

Jak se dozvídáme ze vzpomínek, hlavní hrdina Jakub Procházka je "dítě revoluce". Jeho otec byl příslušník STB, vyslýchal a mučil lidi. Když přišel devětaosmdesátý rok, byl ze situace vyděšený. Brzy ale oba Jakubovi rodiče zemřeli při nehodě a on vyrůstal na venkově u svých prarodičů. Měla ale na něj povaha, názory a činy jeho předků nějaký dopad? Ovlivňuje to nějak jeho život? Jakub se stal významným astrofyzikem. Jednoho dne se objeví nedaleko Venuše oblak prachu, který způsobuje, že noci na zemi jsou zalité fialovým světlem, (což bych opravdu chtěla vidět na vlastní oči).

"Přibližně před rokem a půl vstoupila do Mléčné dráhy dříve neznámá komenta z galaxie Canis Major a naši sluneční soustavu zasáhla písečná bouře intergalaktického kosmického prachu. Mezi Venuší a Zemí se vytvořil oblak (objevitelé z Nového Dillí tento dosud nepozorovaný jev nazvali Chopra) a zalil pozemské noci fialovým zodiakálním světlem."

Česká vláda se rozhodla, že naše země bude ta, která oblak poprvé prozkoumá a za tím účelem osloví právě Jakuba. Ten se rozhodne opustit kvůli úkolu svůj pozemský život, okamžitě se stává slavným a na začátku vyprávění odlétá v kosmické lodi Jan Hus 1 přímo z Petřína na dalekou a dlouhou cestu. Má sebou Nutellu a Tatranky, zažívá odloučení, stesk, touhu po blízkosti, získává nové přátele. Potkají ho více či méně uvěřitelné věci a ten konec.. Mě vlastně potěšil.

Při čtení se mi pořád zdálo, že mi v tom něco chybí nebo naopak přebývá. Výraznější hrdina, reálnější detaily, uvěřitelnější momenty. Ale s odstupem času, když se mi to v hlavě složilo dohromady, mi to tam všechno tak nějak sedí. Není to u mě na jedničku s hvězdičkou, ale rozhodně je to zajímavé, neotřelé a poučné. Především musím vyzdvihnout zobrazení revoluční doby, zamyšlení se nad tím, jaký dopad může mít na současného jedince. Ale je tam toho spousta, každý si určitě v knize může najít to svoje. Kosmonaut z Čech se vám může líbit nebo ne, ale tak i tak ve vás zanechá něco cenného. Koukněte na krátké představení knihy autorem, třeba se vám zalíbí! :)

sobota 24. června 2017

Pelíšky a spol.

Kultovní film Pelíšky zná zkrátka každý Čech. Mnozí na něj koukají každoročně o Vánocích v televizi nebo si občas připomínají nejznámější hlášky. Je to nepochybně film, který k nám zkrátka tak nějak patří a který by si nikdo neměl nechat ujít - je poučný, hezky zobrazuje některé okamžiky naší historie na konkrétních osudech obyčejných lidí, je smutný i zábavný zároveň. Vznikl v roce 1999 na motivy povídkové knihy Petra Šabacha Hovno hoří, podle níž Petr Jarchovský vytvořil scénář k filmu, který následně režíroval Jan Hřebejk. Od té doby už uplynulo bezmála dvacet let a letos byl v kinech uveden první díl z trilogie Zahradnictví: Rodinný přítel. Film jsem zatím neměla příležitost vidět, ale narazila jsem na knihu - literární zpracování této filmové trilogie od Petra Jarchovského. Jak tedy Zahradnictví s Pelíšky souvisí?


"Je to nejosobnější věc, jakou jsem kdy napsal." To jsou slova Jarchovského na obálce knihy. V tomto případě se totiž autor neinspiroval příběhy svého přítele Petra Šabacha ani nikoho jiného, ale vycházel ze vzpomínek svých blízkých. Tak vznikly tři příběhy, tři výpovědi o skutečných osobách, které dohromady tvoří jakousi rodinnou ságu a které pokrývají těžké roky naší minulosti 1939 až 1959. Jarchovský se zde tedy vrací k událostem před dějem Pelíšků a zároveň v některých postavách Zahradnictví velmi snadno rozeznáme výrazné protagonisty z Pelíšků. Už vám asi došlo, že Zahradnictví tedy tvoří pomyslný prequel k Pelíškům.

Zahradnictví sestává ze tří částí. Ty nesou názvy Rodinný přítel, Dezertér, Nápadník. Musím říct, že nejvíce mě bavil rozhodně díl první - Rodinný přítel. Oceňuji na něm zejména originalitu zápletky a zaměření na ženské hrdinky. Jedná se vlastně o zobrazení válečných let nikoli z pohledu vojáků, politiků, důležitých hodnostářů, vězňů nebo jinak trpících, jako tomu bývá nejčastěji. Jde o zobrazení této doby z pohledu tří sester, které byly před válkou zvyklé na jistou úroveň, které ale, protože se mužská část jejich rodiny zapojila do odboje, o tuto mužskou část přišla. A tak se o sebe a své děti musí nějak postarat samy a přitom doufat, že brzo válka skončí a že se otcové jejich dětí (které se narodily až po odchodu otců do vězení) jednoho dne vrátí ve zdraví domů.

Autorovi se velmi pěkně podařila zobrazit atmosféra doby, problémy, jimž dámy musely čelit, i soudržnost, která mezi nimi vznikla. Další dva díly ale bohužel na Rodinného přítele nedosahují. Stále se myslím velmi hezky podařilo vystihnout dobu: zobrazit tři šťastné poválečné roky, kdy se podnikatelům podařilo obnovit své živnosti a vyšplhat se na předválečnou úroveň, i následný poúnorový úpadek, opětovné zabavování majetku, podniků a věznění nepřátel režimu. Také jsou tyto dva díly možná odlehčenější a vtipnější, stále pojednávají zajímavých postavách. Ale celkově mi přišlo, že jsou to převážně vlastně jen přebrané hlášky a situace z Pelíšků, k nimž už není přidáno mnoho nového, poutavého či originálního.

Co nesmím zapomenout pochválit je grafické zpracování knihy, kterou vydala Paseka. Obsahuje jak fotografie z natáčení, tak také fotografie skutečných osob z rodiny Petra Jarchovského, jejichž životními příběhy se při psaní inspiroval. Vědomí předlohy reálných osudů (jak už to tak prostě bývá, co si budeme povídat) samozřejmě přidává knize na zajímavosti a závažnosti. Jednotlivé díly jsou dost krátké, nepokrývají ani sto stran. Text je členěn na krátké úseky podle filmových scén a vyprávění odpovídá zachycení "okem kamery". Každý příběh tedy přečtete na jedno posezení. Docela se na filmová zpracování těším, především na Rodinného přítele. Jsem zvědavá na zhmotnění postav třeba Aňou Geislerovou, Klárou Melíškovou a konečně i Ondou Sokolem. 

Zahradnictví je tedy v mých očích významné především jako další svědectví a zobrazení doby, která diváky a čtenáře snad ještě dlouho neomrzí a nepřestane zajímat. V tomto konkrétním případě se mi zdá, že jestliže se filmy hezky povedou, knižní verze zřejmě nic moc navíc nepřinese, jelikož přece jen nejde o nějaké úchvatné literární zpracování, jde tu především o příběh. Svět by se zřejmě bez knihy úplně klidně obešel. Nicméně pokud dává někdo za každou cenu přednost knize před filmem, i z literárního zpracování si udělá dobrý obrázek. Takže pokud máte rádi Pelíšky díky humoru, postavám a době zasazení, příběhy ze Zahradnictví jsou jim v mnohém blízké, i když slávy Pelíšků podle mého názoru už určitě nedosáhnou.  

sobota 17. června 2017

Soutěž

Ahoj, tak konečně jsem se dokopala k tomu, udělat tu taky nějakou soutěž! Proč to?

  • Protože už má tenhle blog za sebou roční existenci (🍰🎈) a protože ho ještě pořád navštěvujete a čtete. :-)
  • Protože psát blog je pro mě způsob, jak si v hlavě urovnat myšlenky a názory o přečtených knihách. Někdy je toho potřeba přečíst hodně, já pak měním jednu knihu za druhou a nestihnu se po přečtení zastavit a pořádně se nad ní zamyslet. S příchutí slov je mi pak k tomu prostorem a důvodem. Je to moje místo, kde se můžu podělit o dojmy, kde můžu sdílet pocity z právě přečteného a taky třeba někoho inspirovat ke čtení. :-)
  • No a samozřejmě taky z toho důvodu, že bych někomu ráda udělala radost. :-)

Tak jdeme na to!

Co můžete vyhrát? 

Můžete si vybrat z následujícího: Buď knihu Solitaire od devatenáctileté(!) Alice Osemanové, což je vlastně takový běžný young adult román, anebo značně hororovnější a magičtější soubor povídek Co nám oheň vzal od Mariany Enríquezové, argentinské autorky.


Jak soutěžit?

Napište mi komentář nebo e-mail na bohemistik25@seznam.cz a v něj uveďte:
  • váš e-mail, kam vás můžu kontaktovat v případě výhry,
  • kterou z výše uvedených knih byste chtěli vyhrát,
  • a především váš tip: kolik knih je na hromadě na fotce níže? (Samozřejmě všechny knihy na hromadě nejsou viditelné, abyste je mohli jednoduše spočítat.)
Učiňte tak do půlnoci 25. 6. 2017. Já pak vyberu z nejbližších tipů dva výherce, které následně kontaktuji. 


Tak díky za účast a hodně štěstí! :-)

pátek 9. června 2017

Všehochuť

Po dlouhé době zase pár tipů na čtení. :-)


Takaši Hiraide - Kočičí host

Kočičí host od Takaši Hiraideho je kniha, která vám ukáže odlišnou kulturu, uklidní vás a donutí se zastavit. Nabízí příběh o manželském páru, který žije v malém domku uprostřed krásné japonské zahrady v odlehlé čtvrti Tokia. Aniž by kdy toužili po nějakém zvířeti, začne je navštěvovat kočka sousedního chlapce. Najednou vstoupí do jejich života a postupně si vytvoří zvláštní vzájemná pouta. Nečekejte akci a rozvinutý děj. Pouze klidně plynoucí vyprávění o každodenním životě, radostech a starostech. Taky se dozvíte zajímavosti z Japonské historie konce minulého století, které jsou ještě doplněny a osvětleny v doslovu. Na mě kniha působila jako pohlazení a uvědomění si, že nemá smysl pořád se za něčím honit. Vždycky taky není třeba rychle ubíhající příběh plný zápletek, někdy stačí melancholická atmosféra a klid. Je to zkrátka o ničem a přitom o všem. O životě, touhách, práci, penězích, společnosti a taky o smrti. Autorův styl se mi moc líbil a jelikož je to spisovatel dosti plodný, snad někdy někdo přeloží další jeho knihu do češtiny. Prostě srdcovka.
Stejně jako kočka ani psaní neuznává hranice.

Eugen Ovidiu Chirovici - Kniha zrcadel

Detektivka, v níž tak úplně nejde o rozuzlení, to je Kniha zrcadel. Skládá se ze tří částí - tří výpovědí o jednom nevyřešeném případě, který se po dvaceti letech dočká nového vyšetřování. V první části dojde do literární agentury část rukopisu od muže, kterého se ona nevyřešená vražda týkala - byl vyslýchán jako podezřelý. Tato první část se mi líbila nejvíce. Přenese čtenáře do doby před vraždou, odehrává se v univerzitním prostředí, naznačuje zvláštní psychologické výzkumy, je zkrátka tajemná a zajímavá. V dalších částech už probíhá nové vyšetřování po letech. Postupně se vyjevuje mnoho pohledů a názorů na stejné události a čtenář netuší, u koho hledat pravdu. Jak se píše v knize: pravda jednoho je lží druhého. Každý něco prožil a jeho vnitřní pohnutky a cítění tolik ovlivnily jeho subjektivní pohled na věc ia především jeho vzpomínky. V konečném důsledku knihu hodnotím jako průměr, je ale opravdu napínavá a čtivá, a navíc má myšlenku. Jo a autor je rumunsko-maďarsko-německého původu!

Alessandro Baricco - Pan Gwyn

Moje druhá kniha od Baricca. Jeho styl psaní je jednotný a svébytný. Jeho knihy jsou poznamenány něčím iracionálním, transcendentním, neuchopitelným. Obě knihy se mi celkem líbily, přesto musím s odstupem konstatovat, že to jaksi úplně není můj styl a že ve mně příběhy zase tolik nezanechaly. V některých aspektech mi to připadá prvoplánové a hluboké jen naoko. V této knize je hlavní postavou pan Gwyn, slavný spisovatel, který se ze dne na den rozhodne přestat psát a publikovat knihy vlastně kvůli tomu, že mu vadí mediální sláva a věci s ní spojené. Rozhodne se stát opisovačem. Zřídí si ateliér, pozoruje lidi a následně pro ně napíše portrét. Tento portrét pak každým modelem vnitřně pohne, umožní mu najít klid a "vrátit se domů". Moc se mi líbí myšlenka, že my jako individua nejsme postavy, ale celé příběhy, a celá ta rovina o literutuře a funkci příběhů byla skvělá. Autora bych asi doporučila těm, co mají rádi Coelha a jemu podobné, kteří se čtenářům snaží ukázat svět z jiné stránky.


pondělí 8. května 2017

Odeon

Tentokrát shodou okolností o třech knihách od Odeonu.


Han Kang - Vegetariánka

Vegetariánka nedávno vpadla na český knižní trh s pověstí vyhlášené knihy, která obdržela Man Booker International Prize 2016. Han Kang ve své zemi - Jižní Koreji s knihou neprorazila, proslavil ji právě až anglický překlad. 
Spisovatelka ve Vegetariánce zobrazuje postavení žen, intimní všednost lidí a zvyklosti, které v její společnosti panují. Postupně nám vypráví tři postavy o jedné ženě, která se kvůli drsnému a osudnému snu rozhodne být vegetariánkou. Nejprve se o ní dozvídáme prizmatem jejího manžela, který pro ni nemá nejmenšího pochopení, dále ji nazíráme očima jejího švagra a nakonec její sestry. Postupně se nám tak skládá obraz jedné jihokorejské rodiny ve dvou generacích se vším, co k tomu patří. Rozhodně nečekejte, že vegetariánství je jediným tématem, které kniha řeší.
Není to zrovna veselé nebo akcí nabité čtení, ale rozhodně vám rozšíří obzory. Skrze román se poučíte a nahlédnete do fungování dosti odlišné společnosti. Velmi oceňuji také rozsáhlý a informačně bohatý doslov české překladatelky Petry Ben-Ari, který v interpretační části může případně dopomoct k pochopení některých zmínek či pasáží a popisuje osudy knihy i autorky.

Dimitri Verhulst - Opozdilec

V tomto případě nám Odeon umožnil přečíst si překlad současného belgického autora. Můžu říct, že Opozdilec mě opravdu bavil. Na malém prostoru autor vypráví příběh sedmdesátníka, který už nevydrží žít svůj život, a proto se rozhodne předstírat Alzheimerovu chorobu. Ničí ho totiž manželství s příšernou ženou, nepochopení, které ho pojí s jeho dětmi, i ubíjející maloměstský život. 
Takhle stručně to může znít jako opravdu smutné téma, které by se dalo vyprávět pateticky a depresivně. A smutný tento příběh bezesporu je, nicméně autor ho vypráví naprosto geniálně. Ze všeho nejlepší (tedy vedle celkem šíleně znějícího námětu) je na knize rozhodně jazyk (ačkoli soudím samozřejmě český překlad). Výrazy a slovní spojení jsou tak dobře zvolené, vtipné a trefné, že jazyková stránka z velké části obstarává i veškerý humor v knize. A ten je opravdu černý a sarkastický, takže pokud vás něco podobného pohoršuje nebo nebaví, knihu nečtěte. Pokud ale máte podobný styl humoru rádi, rozhodně do toho jděte, já jsem se u čtení smála nahlas. 
Kniha zobrazuje život člověka, který byl během let sice naplněný prací a koníčky, nicméně v soukromí tento jedinec spokojenosti nedosáhl, a proto se rozhodl vzít alespoň jeho poslední část do vlastních rukou. Celé je to vyprávěno v ich-formě samotným aktérem - ne tak úplně jako souvislý příběh, spíše jako historky z jeho života. Důležitým prvkem je také kritika už zmíněného maloměšťáctví a žití vlastního života podle cizích pravidel. Navíc je v knize významně zmíněn Bohumil Hrabal. Moc doporučuji! :-)
"Lidé v mém věku nemívají facebook ani nic sociálního na počítači, aby zatočili se samotou, ba ne, my se setkáváme v reálném životě s úděsnou pravidelností na pohřbech a udrržujeme takto úplně sami od sebe kontakt s řídnoucím vnějším světem."

Marek Šindelka - Únava materiálu

A nakonec jednu českou prózu. Konečně jsem si taky přečetla oceněnou Únavu materiálu a pochopila všechny ty reakce na knihu - často je zmiňován výborný námět, ale slabší nebo zvláštní zpracování. S tím námětem je to jasné, uprchlictví je zkrátka aktuální problém a rozhodně by se o něm mělo mluvit, psát, vědět. Určitě je autorovi ke cti, že se už pustil do tvorby románu věnovanému pouze tomuto tématu a ještě z pohledu samotných uprchlíků, k tomu není co dodat. 
A k tomu zpracování: kniha jistě není pro každého. Není pro čtenáře, kteří hledají lehkou zábavu, to pověstné "lehké a rychlé čtení". Šindelka užívá kratičké věty, časté popisy věcí a prostředí, vypisuje jaksi s odstupem vnitřní monology postav a naopak šetří s dialogy. Příběh vlastně nemá jasný začátek a konec, nevíme, o kom přesně vypráví, neznáme národnost postav, jejich věk a často ani jména. Dvě hlavní postavy se ve vyprávění střídají a u nové kapitoly si čtenář není dlouho jistý, o kom je zrovna řeč. Zkrátka dá trochu zabrat se v knize zorientovat a sžít se s autorovým stylem. Přesto se Marku Šindelkovi myslím podařilo velice trefně a syrově popsat alespoň zlomek toho, co můžou tito jedinci prožívat a jak je s nimi zacházeno. A hlavně připomenout, že jsou to taky lidé..

Takže Odeon, jako vždy, nabídl další kvalitní, netradiční a zajímavé čtení. :-)

čtvrtek 20. dubna 2017

Nedávno

Pár z těch, co mi nedávno prošly rukama a hlavou.


Haruki Murakami - Na jih od hranic, na západ od slunce

Tahle kniha se mi asi líbila z těch, co jsem od Murakamiho četla, nejvíce. Vzala jsem jeho tvorbu zřejmě z té slabší stránky, takže mám pořád to nejlepší před sebou (třeba Norské dřevo), což je moc fajn. V Na jih od hranic, na západ od slunce Murakami řeší svá obvyklá témata. Lidskou existenci a hledání jejího smyslu, osudovost a promarněné příležitosti. Tentokrát se zaměřuje hodně na individualismus a na to, do jaké míry se jedná o pozitivní vlastnost a kdy už se stává sobectvím. Příběh jedináčka Hadžima se mi moc líbil, ale ze všeho nejvíc mě bavila záhadná postava Šimamoto. Na Murakamiho knihách mám nejraději tu jedinečnou atmosféru, poklidnou a vážnou, tak nikdo jiný nepíše. Je mi z toho vždycky duševně dobře - je to prostě jako droga, takže už se klepu na další. :-)

Milan Kundera - Nesmrtelnost

Kundera je záruka kvality. V Nesmrtelnosti dotahuje nejdále ze všech česky psaných děl svou zamýšlenou románovou poetiku. Porušuje jednotu děje, takže se nám tu v jakési nesmrtelnosti setkává Goethe s Hamingwayem a rozmlouvají spolu. Ti především nejsou spokojeni s tím, že mají čtenáři a literární historici často větší zájem o jejich životy, než o samotné dílo. V jedné z rovin pak vystupuje postava spisovatele Kundery, který se v závěru setká s postavami rovin jiných. Už jste se ztratili? Taky je to první román, v němž autor vytvořil pořádnou ženskou postavu, která není jen objektem sexuální touhy, Naopak je to postava velmi svébytná a zajímavá. Nesnesitelnou lehkost bytí to pro mě sice nepřekonalo, ale stejně je to legendární a výborné.


Jiří Kratochvil - Avion

Jiří Kratochvíl, v současnosti zřejmě stále jediný český autor veřejně se přihlašující k postmodernismu. Jeho dílo určitě není pro každého, chce to trpělivost. Avion je inspirován stavbou stejnojmenného funkcionalistického hotelu v Brně. V románu nám Kratochvil předkládá příběh o spisovateli Hynku Kočkovi, v jehož životních osudech můžeme sledovat mnoho analogií s životem autora. Střídá se tu rovina pojednávající o Hynkově životě s rovinou románu, který zrovna tvoří, tedy fikce ve fikci. Asi tady nebudu prozrazovat, k čemu v druhé polovině dojde a ve které rovině se to stane, každopádně je to dost komplikované a pro Hynka děsivé. :-D Zkrátka postmoderna. Zvláštní kousek, ale stálo to za to.  


Alessandro Baricco - Hedvábí

Tato útlá knížečka v sobě skrývá Francii, Japonskou, dlouhé obchodní cesty, hromady hedvábí a peněz, a navrch ještě příběh o osudovém očarování. Francouz Hervé Joncour má docela zvláštní povolání: nakupuje vajíčka bource morušového a vyrábí z nich hedvábí. Vajíčka se ale jednoho dne nakazí a jediná možnost, jak obchod zachránit, je vydat se na dalekou cestu do Japonska. Tam se Hervé setkává s velmi odlišnou kulturou a lidmi. Jeho blízcí ovšem po návratu domů shledají, že už nikdy nebude stejný jako dřív. Je to příběh poetický, záhadný, krásně napsaný a velmi smutný. 

Tak se nechte inspirovat. :-)

pondělí 17. dubna 2017

Suomikumma - finské podivno

Tak konečně je tu ta nová, (mnou) dlouho očekávaná kniha Pasi Ilmari Jääskeläinena, Magický průvodce městem pod pahorkem. Vážně miluju Literární spolek Laury sněžné, hrozně moc. Taky se mi líbila Pasiho povídka v Lesních liškách. Vzniklo tak ve mně obrovské, asi půlroční natěšení na jeho novou knihu, která měla vyjít letos na jaře. Úžasný název i anotace a taky fakt, že má mít kniha dva různé konce a čtenář v knihkupectví neví, který z nich si koupí, to všechno zní přesně tak magicky, jak bych u Passiho očekávala. Jenže...


Začíná to celé pozvolna a skvěle. Nejprve je čtenáři představena hlavní postava románu - Olli, který vlastní nakladatelství, ztrácí deštníky a je pronásledován podivnými sny. Sny jsou postupně vyměněny za vzpomínky na minulost, na jeho dětství plné záhad a zvláštních zážitků. Do toho se Ollimu do života vrací dávná láska, jež měla na životy obou z páru hluboký dopad, jak čtenář postupně zjišťuje. Tato záhadná, v minulosti Ollim milovaná dívka se stala úspěšnou autorkou knihy Filmový průvodce životem a právě pracuje na dalším díle, které ponese název Magický průvodce městem.

Tohle všechno jsem si v knize zase hned zamilovala. Popisy míst, situací, činů a lidí, kteří mají mnohem "cinematičtější" účinek na přihlížející, než jiné. Taková místa a události člověka vytrhnou z každodenní reality, vytrhnou ho z jeho běžného já a donutí přemýšlet nad krásou okamžiku a prožívat skutečnost jinak. To prostě chcete, aby o tom někdo psal knihy, že.

Téma snů a vzpomínek, které se někdy neovladatelně mísí, je v románu zakomponováno nenásilným způsobem. Obojí zapomínáme stejně snadno, obojí si časem dokážeme v mozku docela překroutit a taky potlačit to, na co myslet nechceme nebo nemůžeme. Řeší se v něm i sociální sítě a jejich dopad na náš život. A taky to úžasné Finsko, podivno plné záhad, hlubokých citů a pout, lehkého nereálna, krutého násilí a sexu.


Jenže... To rozuzlení mě prostě trochu zklamalo. Tolik toho totiž bylo tak do detailu dotaženo do konce a objasňeno! Asi se nedokážu u Pasiho smířit s uzavřeným koncem, tedy vlastně dokonce se dvěma. Všeobecně mám raději otevřené konce, ale něco, co si říká finské podivno a navíc má přímo v názvu slovo magický, si otevřený konec podle mě přímo vyžaduje. Pokud podivno vysvětlíme, tak přece trochu podivným být přestává. Minimálně se tím vytrácí to lákavé záhadno. Byl to tak úžasný nápad se dvěma konci... 

Nějak tím ve mně došlo k odkouzlení knihy, po přečtení Magického průvodce se zdaleka nekonalo to, co po dočtení Literárním spolku. Přišlo mi to po celou dobu čtení tak skvělé, ale ten konec byl na mě prostě překombinovaný a z příběhu se magično, které ve Spolku bezpečně zůstalo, vytratilo. Mám pocit, že by se látka, s níž tu Pasi pracuje, dala s jeho kreativitou zpracovat a vygradovat přece jen lépe. Protože jsem do románu vkládala velké naděje, jsem z toho ještě trochu rozpačitá a moje nepřesvědčenost mě mrzí tím víc, že jsem zatím četla samé pochvalné a nadšené reakce.

Pokud máte zálusk na finskou literaturu, určitě si Magického průvodce přečtěte. Skrývá překvapivé i uklidňující myšlenky a je brilantně komponován, odkrývání informací je dávkováno velmi promyšleně. I přes moje výhrady bylo čtení skvělým zážitkem. Je to zase něco trochu jiného, než na co jsme v našich končinách běžně zvyklí.

Četli jste už Magického průvodce? Co na vyřešení a rozpletení příběhu říkáte? Jak se vám u Pasiho zamlouvá uzavřený konec?

Pasi Ilmari Jääskeläinena - Magický průvodce městem pod pahorkem

středa 5. dubna 2017

Krásná a šokující

Zase tu mám jedno velké doporučení na úlovek z Levných knih. Tentokrát je to kousek z Pestré řady soudobé prózy nakladatelství Plus, jmenuje se Barva mléka a napsala ho britská prozaička a dramatička Nell Leyshonová, které v češtině bohužel zatím vyšla v roce 2014 pouze tahle jedna jediná kniha. Zaujala mě svou krásnou obálkou a následně upoutala anotací, která začíná následující větou:
"Barva mléka je drobný literární skvost, v němž se skrze ojedinělou formu ukazuje osvobozující moc psaní jako prostředku k vyslovené jedinečné prožívané pravdy o sobě i o světě."

Barva mlékajedinečnou formu i obsah. Neexistují v ní velká písmena, výrazy jsou někdy vulgární a zvláštní a formulace nepřesné. V tomto případě to ale vůbec není samoúčelné, naopak použitý styl zdůrazňuje vše, co chce kniha sdělit a o čem pojednává. Pokud by měl někdo dojem, že by ho to při četbě rušilo, musím říct, že jsou to strachy neoprávněné a že případně stojí za to je překonat. Text je dobře strukturovaný a celé vyprávění velmi čtivé a pohlcující.

Vypravěčkou (zapisovatelkou) příběhu je čtrnáctiletá dívka Mary, která žije na anglickém venkově počátkem 19. století, a která za celý život nepoznala nic jiného než práci na statku. Její rodina je velmi chudá a existenčně závislá pouze na tom, co si sama dokáže vypěstovat, vytvořit a prodat. Mary má tři sestry a velmi přísné, odměřené a city neprojevující rodiče. Matka je chladná, neustále zabraná do práce. otec je vyloženě hrubý a násilnický. Nejvíce ho tíží, že nemá syna, který by mu s prací na poli pořádně pomáhal. Dcery jsou totiž podle něj pomalé, líné a neschopné, i když pracují, jak nejlépe dovedou.

A když se mu tedy naskytne příležitost vydělat si nějaké peníze tak, že pošle jednu z dcer do služby bohatému vikářovi na druhé straně městečka, zvolí si právě Mary. To ona je totiž nejpomalejší ze všech, jelikož má od narození jednu nohu chromou, takže jí nebude žádná škoda. Řekli by jste si asi, že to bude pro Mary štěstí, protože se dostane od otce a z úmorného stereotypu každodenní těžké práce do krásného domu, kde nemá nouzi o jídlo nebo hezké čisté oblečení. Ve skutečnosti je to ale všechno jinak a celý příběh vede k šokujícímu konci.

"já hodiny neumím paní.
ty ses to nikdy nenaučila?
tam u nás to k ničemu není.
tak jak proboha živého poznáš kolik je hodin?
vstáváme když se rozední jdeme spát když je tma. zvířata nemají hodiny a zdá se že to zvládají docela dobře."

Obzvlášť první část knihy je prostě nádherná. Z dívčina vyprávění čiší hluboce zakořeněný vztah ke zvířatům, o které se stará, a k prostředí, v němž žije. I když Mary pochází z nejprostších poměrů, je znát její přirozená inteligence a bystrost. Je to neuvěřitelně milá postava, upřímná, prostořeká a beze strachu z čehokoli. Ve všem kolem sebe dokáže najít něco pozitivního. Její vyprávění je na první pohled lehké a rozverné, ale postupně přibývá na závažnosti, která je cítit z každého slova.

Je to knížka krásná a šokující. Je současně poetická, naturalistická a drsná. Je z ní cítit nádhera snů a svobody na jedné straně, ale také špína statku i hlubokých lidských špatností a neovládnutých pudů na straně druhé. Pohladí na duši a vyděsí zároveň, což jsou pro mě v literatuře nejsilnější kombinace a protiklady. Pojednává o sociálních rozdílech té doby, o různých způsobech života a samozřejmě o mezilidských vztazích. K tomu si přičtěte styl psaní, který to všechno podtrhuje. Barva mléka mě zkrátka hodně vzala, rozhodně bude patřit k nejoblíbenějším přečteným tohoto roku. Doporučuji všem bez rozdílu pohlaví i věku.

pátek 31. března 2017

Věnečková Hana

Měla jsem to štěstí, že se mi nedávno dostala do ruky knížka Hana české spisovatelky Aleny Mornštajnové. Přestože je to už autorčino třetí dílo (nakladatelství Host už vydalo Slepou mapu a Hotýlek), já jsem žádné z předchozích zatím nečetla. Hana vyšla celkem nedávno a na sociálních sítích bylo její věnečkové obálky všude plno. Jakmile jsem tedy na knihu narazila, sáhla jsem po ní - a rozhodně jsem neudělala chybu. Vždycky mám takovou radost, když pro sebe objevím nějakého českého autora, který mě nadchne. :-)


Kniha má podle mého názoru geniálně promyšlenou kompozici. Začíná zlehka, příběhem z přelomu padesátých a šedesátých let, který vypráví školou povinná dívka Mira. Říkám zlehka, i když popravdě už u prvních padesáti stran jsem měla slzy v očích. Zlehka myslím hlavně vzhledem k tomu, co všechno ještě dějově následuje. Mira má bezstarostné dětství, zlobí své rodiče a dospěláckému světu moc nerozumí. Pak ale najednou, v den maminčiných narozenin, ji zcela změní život krabice šlehačkových věnečků. Přichází o rodinu a její sladké dětství se v okamžiku rozplývá jako dým.

V druhé části knihy se vracíme k Miřiným předkům, do let předválečných a válečných. Tady už v závažnosti přituhuje z jediného prostého důvodu - Miřina rodina z matčiné strany je totiž židovského původu. Čtenář tu má možnost seznámit se s několika konkrétními osudy, připomenout si, jak postupoval režim a nacistická nadvláda, jak přibývaly nařízení a zákazy pro židovské rodiny. Od soupisu a zabavování majetku, přes zákaz vycházení a nošení žluté hvězdy, až po předvolání na cestu do Terezína. Čtenář má možnost prožít s postavami nevědomost, náhlé prozření, následnou úzkost a strach o životy svých nejbližších i vlastní. Všechno je to hrozně konkrétní, autentické a působivé, musíte číst pořád dál, i když je vám naprosto jasné, jak to bude všechno pokračovat..

Nakonec je zařazena kapitola nejkrutější. Je vyprávěna z pohledu Hany a celá se vztahuje právě k této postavě, která byla zatím spíše zahalena tajemstvím. K přečtení třetí části je opravdu potřeba silný žaludek a v tom právě velmi oceňuji uspořádání knihy. Možná se pletu, ale při čtení mě napadlo, že kdyby byl celý příběh vyprávěn chronologicky, jednak by se samozřejmě vytratilo napětí a mnohá tajemství, především by ale možná někteří čtenáři knihu odložili hned na začátku. Já bych nad tím minimálně přemýšlela, narazit na ni ve špatném období. A to by byla hrozná škoda.

Existuje mnoho knih o válce a režimech, které v minulém století sužovali naši zem. Některé vznikly jako bezprostřední výpověď, ty psané dnes už jsou chápány spíše jako próza historická. Všechny mají smysl minimálně díky své výpovědní hodnotě o minulosti, připomenutím událostí, které by nám měly být odstrašujícím případem. Některé toho ale na svých stránkách nesou mnohem víc. Rozvíjí v nás třeba empatii a upozorňují na nesmyslnost předsudků.

Hana Aleny Mornštajnové se ale zdaleka netýká jen války. Je to čtivá studie o rodinných vztazích napříč generacemi, o nečekaných situacích a nutnosti poradit si v nich, i když to není úplně snadné a jedinec přitom musí mnohé obětovat. Knížka vypráví o lidských pohnutkách, které se někdy zdají důležité, a o rozhodnutích na nich založených, jenž ale mohou vést ke katastrofickým následkům. Dílo je také prodchnuto motivem viny, kterou si postavy vědomě či nevědomě nesou celým životem. Tak si Hanu přečtěte, ať to skrze ni zažijete na vlastní kůži.

Alena Mornštajnová - Hana

středa 29. března 2017

Doporučení

V pondělí jsem navštívila další představení z cyklu LiStOVáNí, což mi připomnělo, že jsem se o tomto projektu na blogu zatím vůbec nezmínila. Je mi jasné, že pokud se trochu pohybujete v našem literárním světě, určitě už jste nějaké jejich představení navštívili, nebo o něm alespoň slyšeli. Článek je tedy doporučením pro ty, kteří jsou projektem ještě zcela nepoznamenáni, případně pro všechny, kteří si rádi přečtou, jak se mi líbilo konkrétní scénické čtení knihy Mít a nemít Ernesta Hemingwaye. 


Za projektem stojí třeba vám všem jistě dobře známý Lukáš Hejlík a jde především o propagaci literatury, nově vydávaných knih a současných autorů. Což prostě chceme, no ne? V dnešní době plné internetu a televize, zase lidem trochu přiblížit čtení knih, učinit to atraktivním, moderním a zajímavým. Namátkou se Listování v poslední době věnovalo třeba Jiřímu Hájíčkovi, Robertu Fulghumovi, Danielu Glattauerovi nebo Emilu Haklovi. Z vybrané knihy jsou pak vždy vybrány, čteny a hrány některé pasáže tak, aby výstup působil jako celek, aby z něj byl čitelný příběh představované knihy a aby vznikla správná atmosféra. 

Jak se tak dívám na program Listování, zjišťuji, že jsem byla na jednom z posledních scénických čtení Mít a nemít v nejbližší době. To je opravdu škoda, protože bych vám jinak ráda doporučila, abyste na něj zašli. (Takže si asi budete muset zajít na jiné, můžu vám ale říct, že to stojí za to vždycky.) Na začátku představení jsme se dozvěděli, proč byl vůbec Hemingway ke ztvárnění vybrán, když se iniciátoři projektu chtějí věnovat primárně literatuře současné, v ideálním případě autora na představení přivést. Odeon totiž v posledních letech postupně nově vydával některé knihy Ernesta Hemingwaye a Listování se tímto počinem inspirovalo. Klasika by mohla být přece jen trochu větším oříškem než současné populární tituly, nicméně představitelé se úkolu zhostili skvěle.

Pouze dva herci ztělesnili mnoho rolí a roliček vystupujícíh ve vybraných scénách. Vystoupení dokázalo zpřítomnit slané moře, rybáře a námořníky, dokázalo zanést diváka do třicátých let Severní Ameriky. Nechyběla tomu závažnost doby v krizi, bída chudých mužů, kteří jsou nuceni dělat ilegální věci, pokud chtějí uživit rodinu a přežít. Došlo na pašování alkoholu i lidí, na přestřelky a dokonce nezřídka i na smrt. Oba herci tomu všemu ale dokázali přidat vtip a trefné poznámky, takže jsme se pořád smáli jejich ztvárnění opilého námořníka nebo skupiny číňanů. No prostě a jednoduše se nám to celé zase moc líbilo. :-)

Takže když budete mít někdy možnost - pakliže třeba Listování jezdí do vašeho města a vy jste jejich scénické čtení zatím nenavštívili, určitě to brzo napravte. Koukněte se na program. Vypadá to, že v nejbližší době se bude číst hlavně kniha Na první pohled, kterou v roce 2014 vydalo nakladatelství Host. Jedná se o román pro ženy, v němž u dveří obyčejného automechanika zazvoní hollywoodská hvězda Scarlett Johanssonová, což by mohlo být ve výsledku vážně komické. Tak já už se těším na další představení!

neděle 19. března 2017

Nová beseda a vzdělávání

Vzdělávání - téma, které se nějakým způsobem týká každého z nás. V posledním roce je to pro mě oblast, nad kterou hodně uvažuji. Impulzem mi bylo především studium učitelské způsobilosti, přednášky z pedagogiky, hodiny didaktiky češtiny, zkrátka mnoho podnětů, nad kterými mě v některých případech ani dřív přemýšlet nenapadlo. V rámci tohoto studia k nám mluví mnoho osobností, které mají často rozdílné názory na školství, zakládají si na nejrůznějších přístupech a dbají na odlišné oblasti ve vzdělávání. K tomu se přidávají vzpomínky na vlastní zkušenost se školou základní a střední, často velmi se lišící od veškerých ideálních představ. Proto kniha Co je nového ve vzdělávání upoutala moji pozornost s přáním dozvědět se v této oblasti něco objektivnějšího a stručně shrnujícího celou současnou situaci.


Nová beseda je malé nakladatelství, které knihu vydalo a které se specializuje na non-fikční literaturu. V edici Co je nového vydává opravdu útlé knížečky z humanitních i přírodních disciplín, které sepsali odborníci. Najdeme v ní tituly shrnující základní poznatky o současné situaci populárních a lákavých věd jako je třeba umělá inteligence, estetika nebo management. Jsou to tedy knihy pro všechny, které tyto vědy zajímají a přitom v nich nemají nijak rozsáhlou znalost. Jsou psány srozumitelně, bez přílišného zabíhání do detailů. Je to ideální čtení pro lidi, kteří si touží udělat přehled. Ideální pro mně podobné, kteří studují nějaké všezahrnující obory jako je filozofie, kde potřebujete ideálně vědět všechno něco o ničem všem. 

Autor Tomáš Feřtek svou knihu Co je nového ve vzdělávání začíná krátkým uvedením do situace školství v dějinách především minulého století. Trefně upozorňuje na to, jak dnes spousta lidí stále vyzdvihuje kvalitu školství v minulém režimu (!) - asi všichni tušíte, jak jsou podobné názory paradoxní. Autor uvádí v souvislost stav tehdejší společnosti a vzdělávání a v návaznosti na to píše o nových objevech a obrovských změnách, které nastaly v posledních desetiletích v mnoha vědních disciplínách a které nastavily zcela nové požadavky na pracujícího člověka, na člověka toužícího uspět v naší společnosti. Sebevědomí, soft skills, technická zdatnost. Je školství schopné se těmto požadavkům, které si dnešní člověk potřebuje osvojit, přizpůsobit a předat je? Stále se mluví o reformách ve školství, ale v reálu jich zase tolik neprobíhá. A pokud ano, buď stejně nevedou k lepším výsledkům, nebo se setkávají s nepochopením učitelů, žáků nebo rodičů. 


Ať už máte na věc jakýkoli názor, nebo si ho teprve chcete udělat, Co je nového ve vzdělávání vám poskytne mnoho námětů k přemýšlení a pokusí se vám otevřít oči v tom, jak moc je naše většinové vzdělávání zastaralé. Autor ale žádný názor násilně nevnucuje nebo neupřednostňuje, nabízí obecnější základní pohled a nechává prostor pro případné další úvahy, nakonec nabídne i jinou literaturu k tématu. Po přečtení ve mně převládl pocit, abych otevřela mysl novým možnostem ve vzdělávání, hledala pro sebe i pro své děti něco lepšího a rozhodně se úplně oprostila od prohlášení typu "my jsme to tak dělali, naše děti to taky nezabije" a podobných..

Takže znova, pokud chcete zjistit něco o současném stavu nějakého oboru a nechce se vám číst kvanta odborné literatury, na kterou stejně většina z nás, přiznejme si to, nemá chuť nebo čas, knihy z Nové besedy jsou dobrým začátkem, dobrým shrnutím současného bádání. S Co je nového ve vzdělávání mi přišla také knížka Co je nového v biologii, a i když to pro mě není zrovna nejlákavější obor, rozhodně jí projdu. Je to záležitost na jedno odpoledne a nikdy neuškodí mít alespoň základní přehled, co? :-)

Tomáš Feřtek - Co je nového ve vzdělávání

Za knihy děkuji nakladatelství Nová beseda. 

sobota 4. března 2017

Lapeny v sítích

Tak se mi před nějakou dobou konečně dostalo do rukou dílo Petry Dvořákové Sítě. Další česká autorka, řekla bych v současnosti i docela čtená a oblíbená, v našem knižním světě. Opravdu talentovaná, zkoušená životem. Vystudovala filozofii, vydala už několik knih pro dospělé i pro děti, tvoří scénáře k dětským pořadům pro Českou televizi. Za své dílo získala Magnesii Literu a Zlatou stuhu. Svedla boj s anorexií, propadla víře, prožívá život, který ji v její tvorbě silně ovlivňuje. Tahle fakta sama o sobě mě přesvědčila o tom, že si nějaký její výtvor musím přečíst.


Knihu Sítě tvoří tři kratší prózy, tři "příběhy (ne)sebevědomí". Přečetla jsem první a myslela si, že ty ostatní se mu závažností a působivostí nemůžou vyrovnat. Spletla jsem se. Opravdu stojí za to všechny tři. V každém příběhu poznáváme mladou ženu, zdánlivě vlastně celkem normální a bezproblémovou. Každá má ale v životě něco nebo někoho, co na ni má velký vliv, co na ní parazituje a postupně vysává, bere jí životní energii. Někdy jsou si toho postavy vědomy a pouze mají strach problému čelit, jindy si ho ani nepřiznávají. Postavy jsou lapeny v sítích, do nichž se stále více zamotávají a dostat se ven je bude stát velké úsilí, pokud se jim to vůbec podaří.

Vyprávění je doplňováno jakýmsi metatextem, který komentuje řešení problému. V prvním příběhu poznáváme Kristýnu, která sama vychovává malého synka a konečně si nachází skvělého přítele, s kterým se cítí spokojená. Ten ji ale neustále vyčítá, jak nízké má sebevědomí, a pošle ji na psychoterapii. U jednotlivých návštěv terapeuta je v komentářích popsáno, jak se člověk při terapii obvykle cítí, co musí překonat a jak se k věci postavit. Vyprávění ale postupně graduje, terapie rozhodně není to jediné, čím se zabývá. Příběh je zkrátka vážně napínavý a při čtení běhá mráz po zádech.

V druhém příběhu je nám zase představena Karolína, která se formou dopisů svěřuje knězi se svým trápením. Její manžel totiž konvertoval a pod vlivem kněze a skupiny věřících prožívá svou víru přímo fanaticky. V tomto případě komentáře zase popisují, čím si nově konvertovaný věřící prochází a co od něj lze očekávat. Autorka tak vlastně přímo do příběhů vkládá rady, jak si v těžkých situacích poradit. Třetí próza vypráví o zdravotní sestře Nadě, která má nejvíc ze všeho problémy sama se sebou, se svou povahou, tělem a sebevědomím. Z celé knihy jsem také cítila význam existence blízkých osob, důležitosti neuzavřít se všem a nevykašlat se na dobré přátele, kteří to myslí dobře a kteří by člověku mohli v těžké chvíli pomoci.


Zdá se mi, že na české scéně je mnoho autorů a hlavně autorek, kteří píší o nepřeberném množství negativních zkušeností, které mohou člověka/ženu v životě potkat. Někdy z toho vzejde jen povrchní čtení, někdy se spisovatelům podaří dostat víc do hloubky, málokterá kniha v podobném duchu mě ale přesvědčila tak jako Sítě. Často přemýšlím, proč je současná česká (nejen) literatura tak moc plná těžkých životních momentů a osudů, jako bychom nic jiného ani neřešili. Možná je to tím, že je lehčí psát vážnou literaturu, možná je po podobných tématech větší poptávka, protože lidé hledají v literatuře a v příbězích pomoc pro svůj vlastní život - nevím. Sítě ale (na rozdíl od některých jiných) nevnímám pouze jako titul, kterým si chtěl někdo vydělat, nebo který vznikl jen z touhy psát. Je v něm mnohem víc - myslím totiž, že by mohl opravdu pomoct. Možná jsou tyto moje pocity zapříčiněny vědomím, že těžké životní situace, o nichž Petra Dvořáková píše, jí samotné bohužel nejsou cizí. 

Takže ve výsledku - jsem opravdu ráda, že jsem se konečně k tvorbě Petry Dvořákové dostala a pokud máte rádi současnou českou literaturu nebo vás zajímají podobná psychologická témata, určitě byste si Sítě neměli nechat ujít ani vy. Ač jsou hlavními postavami ženy, myslím, že by se kniha mohla líbit i zástupcům opačného pohlaví. Jedná se o zajímavé svědectví něčeho, čemu ani nechceme věřit, že se může dít. Je v ní dost akce, vyprávění má spád a hloubku. Kniha má poslání a já věřím, že někomu jistě pomohla/pomůže otevřít oči. 

Petra Dvořáková - Sítě