pátek 31. března 2017

Věnečková Hana

Měla jsem to štěstí, že se mi nedávno dostala do ruky knížka Hana české spisovatelky Aleny Mornštajnové. Přestože je to už autorčino třetí dílo (nakladatelství Host už vydalo Slepou mapu a Hotýlek), já jsem žádné z předchozích zatím nečetla. Hana vyšla celkem nedávno a na sociálních sítích bylo její věnečkové obálky všude plno. Jakmile jsem tedy na knihu narazila, sáhla jsem po ní - a rozhodně jsem neudělala chybu. Vždycky mám takovou radost, když pro sebe objevím nějakého českého autora, který mě nadchne. :-)


Kniha má podle mého názoru geniálně promyšlenou kompozici. Začíná zlehka, příběhem z přelomu padesátých a šedesátých let, který vypráví školou povinná dívka Mira. Říkám zlehka, i když popravdě už u prvních padesáti stran jsem měla slzy v očích. Zlehka myslím hlavně vzhledem k tomu, co všechno ještě dějově následuje. Mira má bezstarostné dětství, zlobí své rodiče a dospěláckému světu moc nerozumí. Pak ale najednou, v den maminčiných narozenin, ji zcela změní život krabice šlehačkových věnečků. Přichází o rodinu a její sladké dětství se v okamžiku rozplývá jako dým.

V druhé části knihy se vracíme k Miřiným předkům, do let předválečných a válečných. Tady už v závažnosti přituhuje z jediného prostého důvodu - Miřina rodina z matčiné strany je totiž židovského původu. Čtenář tu má možnost seznámit se s několika konkrétními osudy, připomenout si, jak postupoval režim a nacistická nadvláda, jak přibývaly nařízení a zákazy pro židovské rodiny. Od soupisu a zabavování majetku, přes zákaz vycházení a nošení žluté hvězdy, až po předvolání na cestu do Terezína. Čtenář má možnost prožít s postavami nevědomost, náhlé prozření, následnou úzkost a strach o životy svých nejbližších i vlastní. Všechno je to hrozně konkrétní, autentické a působivé, musíte číst pořád dál, i když je vám naprosto jasné, jak to bude všechno pokračovat..

Nakonec je zařazena kapitola nejkrutější. Je vyprávěna z pohledu Hany a celá se vztahuje právě k této postavě, která byla zatím spíše zahalena tajemstvím. K přečtení třetí části je opravdu potřeba silný žaludek a v tom právě velmi oceňuji uspořádání knihy. Možná se pletu, ale při čtení mě napadlo, že kdyby byl celý příběh vyprávěn chronologicky, jednak by se samozřejmě vytratilo napětí a mnohá tajemství, především by ale možná někteří čtenáři knihu odložili hned na začátku. Já bych nad tím minimálně přemýšlela, narazit na ni ve špatném období. A to by byla hrozná škoda.

Existuje mnoho knih o válce a režimech, které v minulém století sužovali naši zem. Některé vznikly jako bezprostřední výpověď, ty psané dnes už jsou chápány spíše jako próza historická. Všechny mají smysl minimálně díky své výpovědní hodnotě o minulosti, připomenutím událostí, které by nám měly být odstrašujícím případem. Některé toho ale na svých stránkách nesou mnohem víc. Rozvíjí v nás třeba empatii a upozorňují na nesmyslnost předsudků.

Hana Aleny Mornštajnové se ale zdaleka netýká jen války. Je to čtivá studie o rodinných vztazích napříč generacemi, o nečekaných situacích a nutnosti poradit si v nich, i když to není úplně snadné a jedinec přitom musí mnohé obětovat. Knížka vypráví o lidských pohnutkách, které se někdy zdají důležité, a o rozhodnutích na nich založených, jenž ale mohou vést ke katastrofickým následkům. Dílo je také prodchnuto motivem viny, kterou si postavy vědomě či nevědomě nesou celým životem. Tak si Hanu přečtěte, ať to skrze ni zažijete na vlastní kůži.

Alena Mornštajnová - Hana

středa 29. března 2017

Doporučení

V pondělí jsem navštívila další představení z cyklu LiStOVáNí, což mi připomnělo, že jsem se o tomto projektu na blogu zatím vůbec nezmínila. Je mi jasné, že pokud se trochu pohybujete v našem literárním světě, určitě už jste nějaké jejich představení navštívili, nebo o něm alespoň slyšeli. Článek je tedy doporučením pro ty, kteří jsou projektem ještě zcela nepoznamenáni, případně pro všechny, kteří si rádi přečtou, jak se mi líbilo konkrétní scénické čtení knihy Mít a nemít Ernesta Hemingwaye. 


Za projektem stojí třeba vám všem jistě dobře známý Lukáš Hejlík a jde především o propagaci literatury, nově vydávaných knih a současných autorů. Což prostě chceme, no ne? V dnešní době plné internetu a televize, zase lidem trochu přiblížit čtení knih, učinit to atraktivním, moderním a zajímavým. Namátkou se Listování v poslední době věnovalo třeba Jiřímu Hájíčkovi, Robertu Fulghumovi, Danielu Glattauerovi nebo Emilu Haklovi. Z vybrané knihy jsou pak vždy vybrány, čteny a hrány některé pasáže tak, aby výstup působil jako celek, aby z něj byl čitelný příběh představované knihy a aby vznikla správná atmosféra. 

Jak se tak dívám na program Listování, zjišťuji, že jsem byla na jednom z posledních scénických čtení Mít a nemít v nejbližší době. To je opravdu škoda, protože bych vám jinak ráda doporučila, abyste na něj zašli. (Takže si asi budete muset zajít na jiné, můžu vám ale říct, že to stojí za to vždycky.) Na začátku představení jsme se dozvěděli, proč byl vůbec Hemingway ke ztvárnění vybrán, když se iniciátoři projektu chtějí věnovat primárně literatuře současné, v ideálním případě autora na představení přivést. Odeon totiž v posledních letech postupně nově vydával některé knihy Ernesta Hemingwaye a Listování se tímto počinem inspirovalo. Klasika by mohla být přece jen trochu větším oříškem než současné populární tituly, nicméně představitelé se úkolu zhostili skvěle.

Pouze dva herci ztělesnili mnoho rolí a roliček vystupujícíh ve vybraných scénách. Vystoupení dokázalo zpřítomnit slané moře, rybáře a námořníky, dokázalo zanést diváka do třicátých let Severní Ameriky. Nechyběla tomu závažnost doby v krizi, bída chudých mužů, kteří jsou nuceni dělat ilegální věci, pokud chtějí uživit rodinu a přežít. Došlo na pašování alkoholu i lidí, na přestřelky a dokonce nezřídka i na smrt. Oba herci tomu všemu ale dokázali přidat vtip a trefné poznámky, takže jsme se pořád smáli jejich ztvárnění opilého námořníka nebo skupiny číňanů. No prostě a jednoduše se nám to celé zase moc líbilo. :-)

Takže když budete mít někdy možnost - pakliže třeba Listování jezdí do vašeho města a vy jste jejich scénické čtení zatím nenavštívili, určitě to brzo napravte. Koukněte se na program. Vypadá to, že v nejbližší době se bude číst hlavně kniha Na první pohled, kterou v roce 2014 vydalo nakladatelství Host. Jedná se o román pro ženy, v němž u dveří obyčejného automechanika zazvoní hollywoodská hvězda Scarlett Johanssonová, což by mohlo být ve výsledku vážně komické. Tak já už se těším na další představení!

neděle 19. března 2017

Nová beseda a vzdělávání

Vzdělávání - téma, které se nějakým způsobem týká každého z nás. V posledním roce je to pro mě oblast, nad kterou hodně uvažuji. Impulzem mi bylo především studium učitelské způsobilosti, přednášky z pedagogiky, hodiny didaktiky češtiny, zkrátka mnoho podnětů, nad kterými mě v některých případech ani dřív přemýšlet nenapadlo. V rámci tohoto studia k nám mluví mnoho osobností, které mají často rozdílné názory na školství, zakládají si na nejrůznějších přístupech a dbají na odlišné oblasti ve vzdělávání. K tomu se přidávají vzpomínky na vlastní zkušenost se školou základní a střední, často velmi se lišící od veškerých ideálních představ. Proto kniha Co je nového ve vzdělávání upoutala moji pozornost s přáním dozvědět se v této oblasti něco objektivnějšího a stručně shrnujícího celou současnou situaci.


Nová beseda je malé nakladatelství, které knihu vydalo a které se specializuje na non-fikční literaturu. V edici Co je nového vydává opravdu útlé knížečky z humanitních i přírodních disciplín, které sepsali odborníci. Najdeme v ní tituly shrnující základní poznatky o současné situaci populárních a lákavých věd jako je třeba umělá inteligence, estetika nebo management. Jsou to tedy knihy pro všechny, které tyto vědy zajímají a přitom v nich nemají nijak rozsáhlou znalost. Jsou psány srozumitelně, bez přílišného zabíhání do detailů. Je to ideální čtení pro lidi, kteří si touží udělat přehled. Ideální pro mně podobné, kteří studují nějaké všezahrnující obory jako je filozofie, kde potřebujete ideálně vědět všechno něco o ničem všem. 

Autor Tomáš Feřtek svou knihu Co je nového ve vzdělávání začíná krátkým uvedením do situace školství v dějinách především minulého století. Trefně upozorňuje na to, jak dnes spousta lidí stále vyzdvihuje kvalitu školství v minulém režimu (!) - asi všichni tušíte, jak jsou podobné názory paradoxní. Autor uvádí v souvislost stav tehdejší společnosti a vzdělávání a v návaznosti na to píše o nových objevech a obrovských změnách, které nastaly v posledních desetiletích v mnoha vědních disciplínách a které nastavily zcela nové požadavky na pracujícího člověka, na člověka toužícího uspět v naší společnosti. Sebevědomí, soft skills, technická zdatnost. Je školství schopné se těmto požadavkům, které si dnešní člověk potřebuje osvojit, přizpůsobit a předat je? Stále se mluví o reformách ve školství, ale v reálu jich zase tolik neprobíhá. A pokud ano, buď stejně nevedou k lepším výsledkům, nebo se setkávají s nepochopením učitelů, žáků nebo rodičů. 


Ať už máte na věc jakýkoli názor, nebo si ho teprve chcete udělat, Co je nového ve vzdělávání vám poskytne mnoho námětů k přemýšlení a pokusí se vám otevřít oči v tom, jak moc je naše většinové vzdělávání zastaralé. Autor ale žádný názor násilně nevnucuje nebo neupřednostňuje, nabízí obecnější základní pohled a nechává prostor pro případné další úvahy, nakonec nabídne i jinou literaturu k tématu. Po přečtení ve mně převládl pocit, abych otevřela mysl novým možnostem ve vzdělávání, hledala pro sebe i pro své děti něco lepšího a rozhodně se úplně oprostila od prohlášení typu "my jsme to tak dělali, naše děti to taky nezabije" a podobných..

Takže znova, pokud chcete zjistit něco o současném stavu nějakého oboru a nechce se vám číst kvanta odborné literatury, na kterou stejně většina z nás, přiznejme si to, nemá chuť nebo čas, knihy z Nové besedy jsou dobrým začátkem, dobrým shrnutím současného bádání. S Co je nového ve vzdělávání mi přišla také knížka Co je nového v biologii, a i když to pro mě není zrovna nejlákavější obor, rozhodně jí projdu. Je to záležitost na jedno odpoledne a nikdy neuškodí mít alespoň základní přehled, co? :-)

Tomáš Feřtek - Co je nového ve vzdělávání

Za knihy děkuji nakladatelství Nová beseda. 

sobota 4. března 2017

Lapeny v sítích

Tak se mi před nějakou dobou konečně dostalo do rukou dílo Petry Dvořákové Sítě. Další česká autorka, řekla bych v současnosti i docela čtená a oblíbená, v našem knižním světě. Opravdu talentovaná, zkoušená životem. Vystudovala filozofii, vydala už několik knih pro dospělé i pro děti, tvoří scénáře k dětským pořadům pro Českou televizi. Za své dílo získala Magnesii Literu a Zlatou stuhu. Svedla boj s anorexií, propadla víře, prožívá život, který ji v její tvorbě silně ovlivňuje. Tahle fakta sama o sobě mě přesvědčila o tom, že si nějaký její výtvor musím přečíst.


Knihu Sítě tvoří tři kratší prózy, tři "příběhy (ne)sebevědomí". Přečetla jsem první a myslela si, že ty ostatní se mu závažností a působivostí nemůžou vyrovnat. Spletla jsem se. Opravdu stojí za to všechny tři. V každém příběhu poznáváme mladou ženu, zdánlivě vlastně celkem normální a bezproblémovou. Každá má ale v životě něco nebo někoho, co na ni má velký vliv, co na ní parazituje a postupně vysává, bere jí životní energii. Někdy jsou si toho postavy vědomy a pouze mají strach problému čelit, jindy si ho ani nepřiznávají. Postavy jsou lapeny v sítích, do nichž se stále více zamotávají a dostat se ven je bude stát velké úsilí, pokud se jim to vůbec podaří.

Vyprávění je doplňováno jakýmsi metatextem, který komentuje řešení problému. V prvním příběhu poznáváme Kristýnu, která sama vychovává malého synka a konečně si nachází skvělého přítele, s kterým se cítí spokojená. Ten ji ale neustále vyčítá, jak nízké má sebevědomí, a pošle ji na psychoterapii. U jednotlivých návštěv terapeuta je v komentářích popsáno, jak se člověk při terapii obvykle cítí, co musí překonat a jak se k věci postavit. Vyprávění ale postupně graduje, terapie rozhodně není to jediné, čím se zabývá. Příběh je zkrátka vážně napínavý a při čtení běhá mráz po zádech.

V druhém příběhu je nám zase představena Karolína, která se formou dopisů svěřuje knězi se svým trápením. Její manžel totiž konvertoval a pod vlivem kněze a skupiny věřících prožívá svou víru přímo fanaticky. V tomto případě komentáře zase popisují, čím si nově konvertovaný věřící prochází a co od něj lze očekávat. Autorka tak vlastně přímo do příběhů vkládá rady, jak si v těžkých situacích poradit. Třetí próza vypráví o zdravotní sestře Nadě, která má nejvíc ze všeho problémy sama se sebou, se svou povahou, tělem a sebevědomím. Z celé knihy jsem také cítila význam existence blízkých osob, důležitosti neuzavřít se všem a nevykašlat se na dobré přátele, kteří to myslí dobře a kteří by člověku mohli v těžké chvíli pomoci.


Zdá se mi, že na české scéně je mnoho autorů a hlavně autorek, kteří píší o nepřeberném množství negativních zkušeností, které mohou člověka/ženu v životě potkat. Někdy z toho vzejde jen povrchní čtení, někdy se spisovatelům podaří dostat víc do hloubky, málokterá kniha v podobném duchu mě ale přesvědčila tak jako Sítě. Často přemýšlím, proč je současná česká (nejen) literatura tak moc plná těžkých životních momentů a osudů, jako bychom nic jiného ani neřešili. Možná je to tím, že je lehčí psát vážnou literaturu, možná je po podobných tématech větší poptávka, protože lidé hledají v literatuře a v příbězích pomoc pro svůj vlastní život - nevím. Sítě ale (na rozdíl od některých jiných) nevnímám pouze jako titul, kterým si chtěl někdo vydělat, nebo který vznikl jen z touhy psát. Je v něm mnohem víc - myslím totiž, že by mohl opravdu pomoct. Možná jsou tyto moje pocity zapříčiněny vědomím, že těžké životní situace, o nichž Petra Dvořáková píše, jí samotné bohužel nejsou cizí. 

Takže ve výsledku - jsem opravdu ráda, že jsem se konečně k tvorbě Petry Dvořákové dostala a pokud máte rádi současnou českou literaturu nebo vás zajímají podobná psychologická témata, určitě byste si Sítě neměli nechat ujít ani vy. Ač jsou hlavními postavami ženy, myslím, že by se kniha mohla líbit i zástupcům opačného pohlaví. Jedná se o zajímavé svědectví něčeho, čemu ani nechceme věřit, že se může dít. Je v ní dost akce, vyprávění má spád a hloubku. Kniha má poslání a já věřím, že někomu jistě pomohla/pomůže otevřít oči. 

Petra Dvořáková - Sítě