pátek 31. března 2017

Věnečková Hana

Měla jsem to štěstí, že se mi nedávno dostala do ruky knížka Hana české spisovatelky Aleny Mornštajnové. Přestože je to už autorčino třetí dílo (nakladatelství Host už vydalo Slepou mapu a Hotýlek), já jsem žádné z předchozích zatím nečetla. Hana vyšla celkem nedávno a na sociálních sítích bylo její věnečkové obálky všude plno. Jakmile jsem tedy na knihu narazila, sáhla jsem po ní - a rozhodně jsem neudělala chybu. Vždycky mám takovou radost, když pro sebe objevím nějakého českého autora, který mě nadchne. :-)


Kniha má podle mého názoru geniálně promyšlenou kompozici. Začíná zlehka, příběhem z přelomu padesátých a šedesátých let, který vypráví školou povinná dívka Mira. Říkám zlehka, i když popravdě už u prvních padesáti stran jsem měla slzy v očích. Zlehka myslím hlavně vzhledem k tomu, co všechno ještě dějově následuje. Mira má bezstarostné dětství, zlobí své rodiče a dospěláckému světu moc nerozumí. Pak ale najednou, v den maminčiných narozenin, ji zcela změní život krabice šlehačkových věnečků. Přichází o rodinu a její sladké dětství se v okamžiku rozplývá jako dým.

V druhé části knihy se vracíme k Miřiným předkům, do let předválečných a válečných. Tady už v závažnosti přituhuje z jediného prostého důvodu - Miřina rodina z matčiné strany je totiž židovského původu. Čtenář tu má možnost seznámit se s několika konkrétními osudy, připomenout si, jak postupoval režim a nacistická nadvláda, jak přibývaly nařízení a zákazy pro židovské rodiny. Od soupisu a zabavování majetku, přes zákaz vycházení a nošení žluté hvězdy, až po předvolání na cestu do Terezína. Čtenář má možnost prožít s postavami nevědomost, náhlé prozření, následnou úzkost a strach o životy svých nejbližších i vlastní. Všechno je to hrozně konkrétní, autentické a působivé, musíte číst pořád dál, i když je vám naprosto jasné, jak to bude všechno pokračovat..

Nakonec je zařazena kapitola nejkrutější. Je vyprávěna z pohledu Hany a celá se vztahuje právě k této postavě, která byla zatím spíše zahalena tajemstvím. K přečtení třetí části je opravdu potřeba silný žaludek a v tom právě velmi oceňuji uspořádání knihy. Možná se pletu, ale při čtení mě napadlo, že kdyby byl celý příběh vyprávěn chronologicky, jednak by se samozřejmě vytratilo napětí a mnohá tajemství, především by ale možná někteří čtenáři knihu odložili hned na začátku. Já bych nad tím minimálně přemýšlela, narazit na ni ve špatném období. A to by byla hrozná škoda.

Existuje mnoho knih o válce a režimech, které v minulém století sužovali naši zem. Některé vznikly jako bezprostřední výpověď, ty psané dnes už jsou chápány spíše jako próza historická. Všechny mají smysl minimálně díky své výpovědní hodnotě o minulosti, připomenutím událostí, které by nám měly být odstrašujícím případem. Některé toho ale na svých stránkách nesou mnohem víc. Rozvíjí v nás třeba empatii a upozorňují na nesmyslnost předsudků.

Hana Aleny Mornštajnové se ale zdaleka netýká jen války. Je to čtivá studie o rodinných vztazích napříč generacemi, o nečekaných situacích a nutnosti poradit si v nich, i když to není úplně snadné a jedinec přitom musí mnohé obětovat. Knížka vypráví o lidských pohnutkách, které se někdy zdají důležité, a o rozhodnutích na nich založených, jenž ale mohou vést ke katastrofickým následkům. Dílo je také prodchnuto motivem viny, kterou si postavy vědomě či nevědomě nesou celým životem. Tak si Hanu přečtěte, ať to skrze ni zažijete na vlastní kůži.

Alena Mornštajnová - Hana

2 komentáře:

  1. Autorku jsem dosud míjela, ale právě jsem také zaznamenala vydání Hany, takže bych ráda vyzkoušela.

    OdpovědětVymazat