pátek 9. června 2017

Všehochuť

Po dlouhé době zase pár tipů na čtení. :-)


Takaši Hiraide - Kočičí host

Kočičí host od Takaši Hiraideho je kniha, která vám ukáže odlišnou kulturu, uklidní vás a donutí se zastavit. Nabízí příběh o manželském páru, který žije v malém domku uprostřed krásné japonské zahrady v odlehlé čtvrti Tokia. Aniž by kdy toužili po nějakém zvířeti, začne je navštěvovat kočka sousedního chlapce. Najednou vstoupí do jejich života a postupně si vytvoří zvláštní vzájemná pouta. Nečekejte akci a rozvinutý děj. Pouze klidně plynoucí vyprávění o každodenním životě, radostech a starostech. Taky se dozvíte zajímavosti z Japonské historie konce minulého století, které jsou ještě doplněny a osvětleny v doslovu. Na mě kniha působila jako pohlazení a uvědomění si, že nemá smysl pořád se za něčím honit. Vždycky taky není třeba rychle ubíhající příběh plný zápletek, někdy stačí melancholická atmosféra a klid. Je to zkrátka o ničem a přitom o všem. O životě, touhách, práci, penězích, společnosti a taky o smrti. Autorův styl se mi moc líbil a jelikož je to spisovatel dosti plodný, snad někdy někdo přeloží další jeho knihu do češtiny. Prostě srdcovka.
Stejně jako kočka ani psaní neuznává hranice.

Eugen Ovidiu Chirovici - Kniha zrcadel

Detektivka, v níž tak úplně nejde o rozuzlení, to je Kniha zrcadel. Skládá se ze tří částí - tří výpovědí o jednom nevyřešeném případě, který se po dvaceti letech dočká nového vyšetřování. V první části dojde do literární agentury část rukopisu od muže, kterého se ona nevyřešená vražda týkala - byl vyslýchán jako podezřelý. Tato první část se mi líbila nejvíce. Přenese čtenáře do doby před vraždou, odehrává se v univerzitním prostředí, naznačuje zvláštní psychologické výzkumy, je zkrátka tajemná a zajímavá. V dalších částech už probíhá nové vyšetřování po letech. Postupně se vyjevuje mnoho pohledů a názorů na stejné události a čtenář netuší, u koho hledat pravdu. Jak se píše v knize: pravda jednoho je lží druhého. Každý něco prožil a jeho vnitřní pohnutky a cítění tolik ovlivnily jeho subjektivní pohled na věc ia především jeho vzpomínky. V konečném důsledku knihu hodnotím jako průměr, je ale opravdu napínavá a čtivá, a navíc má myšlenku. Jo a autor je rumunsko-maďarsko-německého původu!

Alessandro Baricco - Pan Gwyn

Moje druhá kniha od Baricca. Jeho styl psaní je jednotný a svébytný. Jeho knihy jsou poznamenány něčím iracionálním, transcendentním, neuchopitelným. Obě knihy se mi celkem líbily, přesto musím s odstupem konstatovat, že to jaksi úplně není můj styl a že ve mně příběhy zase tolik nezanechaly. V některých aspektech mi to připadá prvoplánové a hluboké jen naoko. V této knize je hlavní postavou pan Gwyn, slavný spisovatel, který se ze dne na den rozhodne přestat psát a publikovat knihy vlastně kvůli tomu, že mu vadí mediální sláva a věci s ní spojené. Rozhodne se stát opisovačem. Zřídí si ateliér, pozoruje lidi a následně pro ně napíše portrét. Tento portrét pak každým modelem vnitřně pohne, umožní mu najít klid a "vrátit se domů". Moc se mi líbí myšlenka, že my jako individua nejsme postavy, ale celé příběhy, a celá ta rovina o literutuře a funkci příběhů byla skvělá. Autora bych asi doporučila těm, co mají rádi Coelha a jemu podobné, kteří se čtenářům snaží ukázat svět z jiné stránky.


2 komentáře:

  1. Skvělý článek a tipy na zajímavé knihy :) Četla jsem Knihu zrcadel a bavila mě, je neobyčejná a pořádně zamotaná :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je pravda, bylo to napínavé. Já jsem jen čekala, že tam bude víc o těch výzkumech, to mě trochu zklamalo.
      Děkuju za komentář. 😊

      Vymazat