neděle 6. května 2018

Život na dědině

Petra Dvořáková po dvou letech vydala novou knihu. A jak krásnou! Určitě už jste si její vypiplané a barevné obálky na instagramu či jinde všimli. Kostkovaný ubrus, talíř jako po babičce a název, který o charakteru knihy prozrazuje všechno: Dědina. Od autorů, kteří se věnují určitému okruhu témat, čtenáři automaticky očekávají tematickou návaznost i nadále. Není tedy divu, že v případě Petry Dvořákové taková očekávání narazila. O čem je její nová kniha?



O autorce
Petra Dvořáková je česká spisovatelka a scénáristka, často spolupracuje s Českou televizí a Českým rozhlasem. Věnuje se psaní textů jak pro dospělé, tak i pro děti. Zatím ji vyšly tři oceňované knihy určené pro mladší čtenáře - Julie mezi slovy, Flouk a Líla a Každý má svou lajnu. Z knih pro dospělé jsou nejznámější její knihy Sítě nebo Já jsem hlad. Obě se věnují závažným tématům, která se dotýkají převážně žen a snaží se o jistou osvětu. Setkáte se v nich s onemocněním mentální anorexií, se zneužíváním, fanatickou vírou a dalšími problémy, o nichž se příliš nemluví. Obzvlášť kniha Sítě vám zajisté vyrazí dech tak jako mě a dlouho na ni nezapomenete. Je to opravdu výborná a zlomová kniha, moc ji doporučuji.

Nářečí
S Dědinou nastává v autorčině tvorbě zásadní zlom v několika ohledech. Především jazyková rovina je velmi odlišná a hodná pozornosti. Autorka se rozhodla napsat knihu, která by vycházela z jejího dětství prožitého na dědině v Kraji Vysočina, a pro autentičtější dojem použila i místní nářečí. Zásadně se tak v knize nesetkáte se slovem kobliha, nýbrž jedině se smažinkou, babičku s dědou najdete pouze pod pojmy bábička s dódikem, dozvíte se, kdo se nad čím vofrňuje, kdo zfamfrněl a kdo si polévku nabral žlicou. Před čtením tedy zvažte, jestli je pro vás tohle přípustná forma. Osobně užitý jazyk hodnotím velmi pozitivně a moc jsem si nářečí užívala. Díky zeměpisné poloze se na Vysočině užívá mnoho pro Moravu typických výrazů a koncovek, na druhou stranu se třeba před slova začínající na "o" naopak přidává typicky české protetické "v", s nímž má většina Moravy spíš problém, a tak dále. 

Cestou z vobchodu se zastavím se starym Vavirkem. Dědek posedává s dřevěnou hulkou vopřenej u tarasu vedle obecního rybníka. Je nejstarší v celý dědině. Podle toho taky vypadá - vyhublej, zehnutej a scvrklej. I v tym pařáku má na sobě vydřený hnědý manžestráky a bekovku. Zbožňuju jeho historky, i když jsem je slyšel snad tisíckrát. I teď mně to nedá a musim se s nim chvilku zastavit.  
"Děda, povidejte, jaký to bylo za války." vopřu se vedle něj vo taras.
"Ale furt, v takovým vedru se mně nechce", vodfrkne a chvilku je zticha. Ale já se nenechám vodradit. Chvílu eště loudím. Za moment si dědek popotáhne čepicu víc do čela a začne.
Jak to chodí na dědině?
Na malé dědině, jež Dořáková popisuje, je také velmi svébytná mentalita, zájmy, způsob trávení pracovního i volného času, přístup k rodině i ke vztahům. Starší generace nemůže zapomenout na křivdy, které jim byly způsobeny za minulého režimu, sedláci, kteří za socialismu přišli o půdu, na ní teď úzkoprse lpí a věnují jí veškeré své snahy, protože jinak si ani svůj život nedokážou představit. Mít na dědině méně než tři děti je divné a otcové ze všeho nejvíc touží po tom, aby jejich synové převzali řemeslo nebo starost o statek. Děti to už ale kolikrát nepochopí, nechtějí na vesnici zůstat a nechtějí se celé dny starat o pole i dobytek. Přesto ale často žijí několikeré generace pospolu a neustále se handrkují o majetek. Ve starších obyvatelích ještě přežívá víra v ustrnulé role a klasické rodinné schéma, kdy manželka představuje hospodyni a služku, muž zase hlavní výdělečný článek. Ženské se baví drbáním všech obyvatel vesnice a závidí sousedům, chlapi zas rádi zajdou na pivo nebo panáka domácí slivovice. Homofobie je tu přítomná stejně hustě jako závist.

Kniha obsahuje čtyři samostatné příběhy a doporučovala bych vám přistupovat k ní spíše jako k cyklu povídek než ke klasickému románu. Jednotlivé příběhy spolu těsně souvisí, jsou propojeny postavami, časem i příhodami, přesto by ale každá mohla existovat zvlášť. Všechny vypovídají o způsobu života na malé zapadlé vesnici, dost vzdálené od nejbližšího města, velmi autentickým a zažitým způsobem. A v tom je Dvořáková stále stejná - i když se kniha obsahově a jazykově liší od předchozích, i když má jiný, odlehčený až humorný tón, implicitně se stále věnuje závažným tématům jako péče o starší členy rodiny, mezigenerační nepochopení či křivdy minulosti, které jsou přirozeně zakomponovány do příběhů jednotlivých postav. Tak se od pamětníků dočteme o tom, jak v dědině proběhla válka, co se dělo za socialismu a jaké negativní společenské aspekty z minulosti přetrvávají i po revoluci dodnes. Dvořáková zprávu o životě na vesnici podává očima postav, sama svoje hrdiny a jejich činy nijak nesoudí.

Dědina je pro ty, kdo..
Knížka vás bude bavit, pokud z vesnice pocházíte a rádi vzpomínáte na své prarodiče či sousedské spory, nebo také pokud se o životě na tradiční malé zastrčené vesničce chcete něco dozvědět. Čtyři slova na obálce knihu skvěle vystihují: pole, závist, chtíč a otčinaKnížka je čtivá a přes užité nářečí dobře srozumitelná, nejméně jasné a známé pojmy jsou vysvětleny ve slovníčku na začátku. Celkově knihu vnímám jako hezký a hodnotný záznam života na vesnici, který už se většinou spíše vytrácí. Dvořáková s Dědinou přinesla zase něco zajímavého (i když v něčem podle mě nemá daleko třeba od některých příběhů a stylu psaní Petry Soukupové) a kniha hezky zapadá do tradice české literatury. Krásnou obálku má na svědomí grafička z Hostu Lucie Zajíčková, určitě její vymazlené obálky znáte. Vždycky krásně ozdobí knihovnu! Dědinu najdete a koupíte na stránkách Hostu.

Žádné komentáře:

Okomentovat