sobota 24. února 2018

Vydařená novinka v současné české literatuře

Možná si pamatujete na sbírku povídek Buzíčci Jana Folného. Už je to pět let, co vyšla, ale vybavuji si, že kolem ní tenkrát bylo (co se ohlasů týká) docela rušno. No a na začátku února nakladatelství Host vydalo další autorovu knihu, tentokrát jde ale o román. Jmenuje se Víkend v Londýně a vlastně stačí, když o ní takhle na začátek řeknu jen tolik: je to kniha, která mě zase jednou přesvědčila o tom, jak je tvorba současných českých autorů skvělá a že rozhodně stojí za to ji číst. 


Sama jsem se ke sbírce Buzíčci dostala teprve před rokem, ale bylo mi hned jasné, proč se k ní vztahují tak rozporuplné reakce. Buzíčci jsou totiž kniha na české poměry (ještě stále) docela nevšední. O obsahu dost prozrazuje už název - veškeré konotace, které si s tímto slovním tvarem spojíte, hrají v povídkách důležitou roli. Jsou to příběhy o rozmanitých podobách lásky, o orientaci a sexualitě v každém věku. Některé jsou poetičtější, jiné jsou napsány drsně a přímo, všechny se snaží zobrazit určitou možnou podobu života. Taková kniha musí nevyhnutelně narazit na nepochopení stran konzervativnějších čtenářů, mám ale pocit, že naštěstí se setkala i s velkým množstvím pochopení a nadšeného přijetí.  

Román Víkend v Londýně je trochu inspirovaný životní situací samotného autora. Vypráví o pocitech tří mužů, kteří právě překračují čtyřicítku - stejně jako autor. Jeden z nich žije v Londýně - stejně jako autor. No a všichni tři řeší krizi středního věku - a to samé se svým způsobem (podle jeho vlastních slov) děje i Janu Folnému.  

Příběh začíná docela obyčejně. Petr, Marek a Adam, tři kamarádi ze střední, by spolu rádi oslavili blížící se čtyřicáté narozeniny. Jenže znáte to, každý z nich má v životě svoje blízké, vlastní povinnosti a problémy, každý už je zkrátka někde jinde. Přesto se dohodnou, že odletí na víkend do Londýna, kde jeden z nich žije, a užijí si tam spolu dva skvělé, propařené dny. Stihnou při tom probrat veškeré svoje bolístky středního věku, touhy a prohry - nebo tedy alespoň ty, ke kterým se muži odváží přiznat. Čtenář má ale díky vnitřním monologům možnost dočíst se i o těch tajných. Velkým tématem je tu opět sexualita, bilancování a nenaplněné touhy, požadavky na změnu života a hledání jeho smyslu, mužská ješitnost a celkový pohled na svět. Nevinně vypadající příběh se ovšem v určitém bodě jistým způsobem zvrtne... V textu jsou ukryty různé poznámky, které se vám vyjasní až časem a pomůžou vám odhalit další skryté tragédie.


Příběh ale na knize vůbec není to hlavní. Jde především o psychiku, o jednotlivé postavy a jejich prožívání. Příběh je nejdříve vyprávěn střídavě z pohledu Marka, Petra a Adama, ale někde za polovinou knihy na vás čeká ta skvělá věc, že se v roli vypravěče začnou střídat všechny ostatní důležité postavy, které jsem dosud znali jen prizmatem "čtyřicátníků". A to je právě moment, který mě na knize bavil úplně nejvíc - Jan Folný si dal opravdu záležet na každém z nich a myslím, že se mu výborně povedlo vystihnout prožívání i autentickou mluvu každé z postav. A je třeba poznamenat, že nejde jen o muže v autorově věku. Dozvíme se, jak se k jistým událostem staví taky Markova a Petrova manželka, Adamova kamarádka z Londýna, nebo Petrovy pubertální děti.

U jazykové stránky se musím ještě zastavit - jak jsem napsala, autor se snaží charakterizovat postavy i skrze jejich mluvu. Proto je třeba počítat s tím, že vás zase čeká spousta vulgarit a drsných výrazů, ale i jazykového humoru a záměrné stylizace, třeba vyjadřování Petrova šestnáctiletého syna Pavla je opravdová perla a dost jsem se u čtení jeho pasáže nasmála (ukázka níže). Celkově je knížka i přes tragické události a smutná témata dost vtipná. 
"Honibrci v klubu byli ze Simči samozřejmě voddělaný, furt mleli, když šla cvrkat, že jsou z ní vyndaný, že je to super hustovětev, nejlepší flaksa, se kterou jsem kdy byl. Což je pravda pravdoucí. Celej večír jsme hráli šipečky, fotbálek, pukali brčka. Zkrátka pohodička."

Víkend v Londýně v každém případě doporučuji všem čtenářům současné české literatury, určitě vás potěší. Strádat nebudou ani ti, kteří se vyžívají v dobře vykreslené psychologii postav. I když jsou tu hlavní postavy mužské a řeší se tu dost "chlapských problémů", vůbec nejde o knihu, která by bavila jen muže. Naopak může pro čtenářku představovat zajímavou sondu. Stejně tak zdaleka není jen pro člověka kolem čtyřicítky, čehož jsem sama nezvratitelným důkazem. :-)

Buzíčci jsou bezesporu souborem zajímavých textů zobrazujících mnoho podob života, Víkend v Londýně mě osobně ale bavil ještě víc, rozhodně je to text, který má potenciál zaujmout širší skupinu čtenářů - už proto, že romány jsou čtenářsky oblíbenější než povídky, v tomto případě se navíc Janu Folnému podařilo vytvořit fungující text založený na množství perspektiv, což dělá román zajímavější a přístupnější. Je výborně jazykově a psychologicky zvládnutý, často jsem byla překvapená, jak moc mě zasáhlo vykreslení některých ženských postav, nebo třeba dětský pohled na smrt. Taky si ale nesmírně cením celkové odlehčenosti a již zmíněného humoru (i přesto, že se tu řeší nejedno tragické téma). S radostí dávám nejvyšší počet hvězdiček a doporučuji!

Knihu přímo od nakladatele najdete tady.


2 komentáře:

  1. Já se vždy nejhůř vyrovnávám právě s jazykem postav. Když čtu knihy, která je "obyčejně" korektní, vůbec o tom nepřemýšlím. Jakmile ale zaregistruji nějakou abnormalitu, hned se na to zaměřím a začne mi to vadit. Během pár kapitol si na to ale zvyknu a nakonec to většinou hodnotím pozitivně. I když někdy je obtížné se "do toho dostat" - viz třeba kniha Mechanický pomeranč, kde byla mluva postav opravdu náročná.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To chápu. Osobně to vnímám spíš jako takovou specialitku, ozvláštnění. Ale v některých knihách je to určitě komplikace.

      Vymazat